Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Démokritos (-?460-360)

Démokritos praví ve spise O tvarech (atomech): „Člověk má poznávat podle toho pravidla, že je vzdálen skutečnosti“ a dále: „I tento výklad zajisté ukazuje, že ve skutečnosti nic o ničem nevíme, ale nahodilé je mínění každého“ a ještě: „Přece bude zřejmé, že je těžké poznávat, jaká je každá věc ve skutečnosti“.
(zl. B 6-8 ze Sexta)
(3478, Zlomky předsokratovských myslitelů, přel. K. Svoboda, Praha 21962,
str. 125.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Význam slov „poznání“ a „poznávati“ se v dějinách značně proměňoval, a to vždycky v úzké a podstatné souvislosti s tím, jakých metod přitom bylo nebo mohlo být používáno. Ve starém Řecku bylo předními mysliteli zejména zdůrazňováno, jaký obrovský rozdíl je mezi skutečným poznáním (epistémé) a pouhým domněním (doxa, a to dokonce i v případě, když jde o domnění správné, zdůvodněné, obhajitelé, orthé doxa). A je charakteristické, že pravé poznání, epistémé, bylo chápáno jako pouhé nahlédnutí (nazření, theoria), oproštěné od každého úsilí ze strany poznávajícího, tedy nahlížejícího, nahlédnuvšího. Naproti tomu praxe (praxis) byla s úsilím, tj. s aktivitou, s děláním resp. s dílem (ergon) neoddělitelně spjata; Aristotelés proto odlišil tři základní teoretické vědy od četných věd praktických, jejichž „cílem“ bylo něco udělat, provést, uskutečnit; naproti tomu „cílem“ věd teoretických nebylo něco udělat, ale právě jen plně nahlédnout, nazřít, jaké to je samo o sobě. Byl to nejspíš Francis Bacon, který snad jako první zdůraznil zásadní význam aktivity, „dělání“, dnes bychom řekli praxe, pro poznání, a to pokusem. Od té doby se stále víc vědy rozlišovaly na „popisné“ a „pokusné“, „experimentální“. Cílem „popisných“ věd bylo popsat skutečnost tak, jak „jest“, kdežto cílem věd experimentálních, přesněji cílem experimentu, pokusu, bylo zjistit, co „to udělá“, když s něčím „něco uděláme“. Velmi důležitá ovšem byla ona zvláštní spojitost mezi tím, jaké to „něco“ bylo před pokusem, a tím, co se s tím „stalo“ po našem zásahu, po vykonání docela přesné akce; této spojitosti se říkalo „kauzální vztah“ nebo prostě „kauzalita“ (v jistém širším smyslu už od dob starých Řeků). A povaha těch akcí se začala také pomalu měnit. Někdy stačilo jen vhodně nastavit podmínky, jindy – v některých oborech a v nejnovější době stále častěji – je zapotřebí obrovských a nákladných zařízení, aby bylo možno docílit co nejmocnějšího zásahu, co nejmocnější akce. (Připomeňme jen obrovské urychlovače částic, např. v CERNu.) Je to docela zvláštní, když si náležitě uvědomíme, jak nám dnes už vůbec nestačí se dívat, ba jak nám zdaleka nestačí si ani pořizovat nejnáročnější aparáty, abychom lépe a stále více viděli (a jen popisovali, co vidíme), ale jak chceme proniknout dál, i k tomu, co jen tak vidět nelze, ale co nejprve musíme jaksi usvědčit, a možná dokonce násilně donutit, aby se to ukázalo, projevilo za naprosto mimořádných, námi nákladně nastrojených okolností. Rádl napsal, že pravda vynucená přestává být pravdou a stává se lží; kdybychom to aplikovali nejen na lidskou společnost, ale na celou skutečnost, na celý svět, musili bychom se tázat, zda celá ta naše vyspělá experimentální věda, na kterou jsme tak hrdi a kterou se někdy dokonce opájíme, není jen jednou velikou lží. To ovšem vůbec neznamená, že jde o sprostý podvod; vždyť největší lež se přece pravdě také nejvíc podobá!
(Písek, 130326-2.)

Démokritos (-470-380)

Demokritos říkal, že by chtěl raději nalézt jeden příčinný výklad, než aby se mu dostalo království Peršanů.
(0170, Zlomky …, př. Karel Svoboda, Praha 1944, str. 109.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1931)

...Takovými velkými hesly se mohou lidé opíjet, ale nemohou se jimi naučit pracovat. Osvobodili jsme se od despotických pánů; teď ještě se musíme osvobodit od velkých a despotických slov... Pravda, lidé se drží slov nejen v politice, nýbrž ve všech oborech, v náboženství, vědě, filosofii. Proto jsem vždy kladl důraz na věci, na pozorování a poznání faktů; ale dobře pozorovat a poznávat – k tomu je třeba lásky.
(Karel Čapek: Hovory s Tomáš Garrigue Masarykem, Praha 1990, str. 115.)

Ladislav Hejdánek (2008)

V historii probíhal (a v jistém smysl někdy dodnes probíhá) spor o to, zda všechno poznání pochází ze zkušenosti jako svého posledního zdroje, anebo zda je možné také poznání, které je na zkušenosti nezávislé, eventuelně které každé zkušenosti předchází (jak je tomu u Kanta). Tento spor není a nemůže být dost produktivní (i když může být ovšem podnětem k různým pokusům a tedy být inspirativní), pokud není zřetelně vymezeno, co rozumíme zkušeností a co naopak poznáním. Je totiž zásadní otázkou, zda je vůbec možné se nějak „setkat“ s něčím „jiným“ – a udělat či mít s tímto „jiným“ nějakou zkušenost – bez jakéhokoli třeba jen náznaku „poznání“. A na druhé straně se podobně můžeme ptát, zda můžeme mít jakoukoli, třeba jen počáteční a náznakovou zkušenost s něčím „jiným“, pokud se s „tím“ jakožto „jiným“ – a tedy rozpoznaným, poznaným nějak nesetkáme. Předpokladem a základem každého „setkání“ s něčím jiným je jednak subjekt takového „setkání“ (pokud můžeme mluvit o setkání nějakého subjektu s něčím, co nelze za „jiný subjekt“ pokládat, tj. nechápeme-li setkání jen jako interakci nejméně dvou subjektů) dál něco, s čím se subjekt potkává či setkává a to může, ale nemusí být jiný subjekt – to ještě budeme muset upřesnit, protože vposledu – po mém soudu – jsou tím „jiným“ pro každá subjekt pouze jiné subjekty, ale takový subjekt na ně může reagovat jinak, tj. nikoli jako na subjekty, nýbrž třeba jako na celé hromady subjektů, které však jakožto hromady nemohou být za „hromadné subjekty“ považovány, zatímco reagující subjekt jednotlivé jiné subjekty v té hromadě nerozpoznává a třeba ani rozpoznávat nemůže. V každém případě však může subjekt na „něco jiného“ reagovat jen pod tou podmínkou, že to nějak rozpozná od jiných takových „skutečností“, tj. nějak je vydělí z toho, nač vůbec je reagovat schopen (přičemž sama je reaktibilita udává rozsah toho, nač reagovat neumí a nemůže). A protože zkušenost představuje svým způsobem jakýsi „sediment“ – ovšem nějak utříděný a zpracovaný sediment – celé série reagování téhož nebo podobného rázu, musíme uzavřít, že předpokladem zkušenosti je rozpoznávání, a předpokladem rozpoznávání je reaktibilita (plus jistý typ paměti). Takže platí, že každá zkušenost předpokládá poznávání a rozpoznávání, zatímco rozpoznávání spjaté s reaktibilitou (nebo reaktibilita spojená s rozpoznáváním) veškeré zkušenosti nutně předcházejí.
(Písek, 080317-4.)