Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Hérakleitos ()

Hérakleitos říká, že počátkem je duše jakožto výpar, a z ní skládá ostatní.
(3478, Zlomky předsokratovských myslitelů, Praha 21962, str. 64.)
(ex: 7268, A.A.Long, Helénistická filosofie, Praha 2003, str. 39-40.)

Hérakleitos (-1010)

Herakleitovi se zdá, že to, co nás obklopuje, má rozum a mysl ... Vdechnuvše tedy tento božský rozum, stáváme se rozumnými; ve spánku sice pozbýváme paměti, ale při probuzení nabýváme opět vědomí. Ježto se totiž uzavrou ve spánku smyslové dráhy, odděluje se duch v nás od souvislosti s tím, co nás obklopuje; přitom zůstává jen spojení skrze dýchání jako jakýsi kořen a oddělený duch ztrácí sílu paměti, kterou měl dříve. Ale při bdění vyhlédne zase smyslovými drahami tak jako jakýmisi okny a spojiv se s tím, co nás obklopuje, nabude rozumné síly. Jako uhlíky, přiblíží-li se ohni, se mění a rozžhavují, a vzdálí-li se, hasnou, tak podíl toho, co nás obklopuje, přijatý do našich těl, při odloučení se stává téměř nerozumným, ale při spojení skrze co nejhojnější dráhy stává se příbuzným celku.
(Zl. A 16 ze Sexta.)
(0170, Zlomky předsokratovských myslitelů, přel. K. Svoboda, Praha 1944,
str. 54.)

Hérakleitos (≈ kolem -500)

Kráčeje nenalezl bys hranic duše, i kdyby ses ubíral každou cestou; tak hluboký má smysl (logos).
(Zl. B 45 z Diogena.)
Duše má smysl (logos), který sebe rozmnožuje.
(Zl. B 115 ze Stobaia.)
(0170, Zlomky předsokr. myslitelů, př. K. Svoboda, Praha 1944, str. 49.)

Hérakleitos (akmé –500-490)

[Φύσις κρυπτεσθαι φιλει.]
Povaha (věcí) se ráda skrývá.
(zl. B 123 z Themistia)
(0170, Zlomky předsokr. myslitelů , Praha 1944, str. 44.)
(3478, Zlomky předsokr. myslitelů , Praha 21962, str. 53.)
- – - – - – -
Die Natur liebt es sich zu verbergen.
(6982, Die Vorsokratiker, tr. Wilh. Capelle, Stuttgart 1968, S. 152 – 98, fr. 123.)
- – - – - – -
D’après Héraclite: Nature aime se cacher. (Discours, V, p. 69.)
(6297, Les Présocratriques, Gallimard, Paris 1988, p. 173 – CXXIII.)
- – - – - – -

Hérakleitos (<500→)

Žijeme smrtí duší a ony žijí naší smrtí.
(zl. B 77 z Numenia)
(3478, Zlomky předsokr. myslitelů, Praha 21962, str. 58.)
pzn.:
Bylo by možno interpretovat tak, že žijeme otevřeností k tomu, co přichází, ale to, co přichází, vlastně hyne (hynulo by) tím, že je už přišlé; na druhé straně však tím, že nepřechází v to, co už přišlo a co se stalo, se vlastně jakoby odvrací od údělu, který je vlastní všemu nastalému, totiž že končí, že pomíjí, že umírá, takže to přicházející žije tím, že vše nastalé umírá – a že my umíráme s ním (neboť i my jsem přišlí a nastalí – a tím konečné, smrtelní). – Tato interpretace je umožněnma tím, že za duši považujeme nikoli jsoucno samo, nýbrž to, co jsoucnu dává život, co je oživuje. Tuto možnost posiluje jiný zlomek (např. B 107 z Sexta): Špatnými svědky jsou lidem oči a uši, mají-li barbarské (nerozumějící) duše; duše tu je to, co přichází, aby teprve oživilo a vskutku zhodnotilo materiál, dodávaný smysly (tedy to, co tu není, dokud tu je jen ten materiál). (Písek, 020612-1.)