Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

José Ortega y Gasset (1914)

Struktura je věc druhého stupně, totiž soubor věcí či jednoduchých materiálních prvků plus systém, podle něhož [nějž] jsou tyto prvky uspořádány. Je evidentní, že skutečnost tohoto uspořádání má určitou hodnotu, určitý význam lišící se od skutečnosti, jež je vlastní jeho prvkům. ... /149/ ...
Jak málo by věc znamenala, kdyby byla jen tím, čím je sama, odloučená od ostatních! Jak chudá, neplodná, nezřetelná! Dalo by se říct, že každá věc se oplodňuje jen stykem s ostatními, že po sobě věci touží jako samci a samice, že se milují a chtějí uzavřít sňatek, sloučit se ve společenství, organismy, stavby, světy. To, čemu říkáme „příroda“, není nic jiného než ta největší ze struktur, do které vstupují všechny materiální prvky. Příroda je dílem lásky, neboť představuje rodovou návaznost věcí, vznikání, zrození jedněch věcí z jiných, které je předjímaly, v nichž byly preformovány, virtuálně obsaženy.
(Meditace o Quijotovi, př. M. Mašínová, Brno 2007, str. 48-49.)

Hérakleitos (-1010)

Herakleitovi se zdá, že to, co nás obklopuje, má rozum a mysl ... Vdechnuvše tedy tento božský rozum, stáváme se rozumnými; ve spánku sice pozbýváme paměti, ale při probuzení nabýváme opět vědomí. Ježto se totiž uzavrou ve spánku smyslové dráhy, odděluje se duch v nás od souvislosti s tím, co nás obklopuje; přitom zůstává jen spojení skrze dýchání jako jakýsi kořen a oddělený duch ztrácí sílu paměti, kterou měl dříve. Ale při bdění vyhlédne zase smyslovými drahami tak jako jakýmisi okny a spojiv se s tím, co nás obklopuje, nabude rozumné síly. Jako uhlíky, přiblíží-li se ohni, se mění a rozžhavují, a vzdálí-li se, hasnou, tak podíl toho, co nás obklopuje, přijatý do našich těl, při odloučení se stává téměř nerozumným, ale při spojení skrze co nejhojnější dráhy stává se příbuzným celku.
(Zl. A 16 ze Sexta.)
(0170, Zlomky předsokratovských myslitelů, přel. K. Svoboda, Praha 1944,
str. 54.)

Emanuel Rádl (1933)

Antika a středověk hledaly přesné vyjádření pro to, co všichni věděli; metodou byla dialektika, původně rozhovor mezi lidmi, neboť pravda byla mezi člověkem a člověkem. V nové době člověk stojí sám a sám proti nekonečné přírodě, mrtvé, němé, neznámé; nelze s ní mluvit, není žádného dorozumění s ní, lze jen opatrně vnikat do ní jako do nepřátelské země, zabezpečovat každý krok a pořád se ohlížet dozadu. K tomu cíli je třeba nové logiky, jakési válečné metody na dobytí přírody; toto nové pojetí indukce formuloval Bacon. Třeba jest prý studovat fakta a pokračovat od jednotlivých faktů k obecným zásadám; neboť pravda je v přírodě a je třeba ji tam hledat; nový vědec nechť se podobá mravencům, kteří sbírají materiál a zpracovávají jej. Jde o to, zjednat si pravý obraz přírody jakoby v rovném zrcadle; dosud vládly falešné obrazy („idoly“).
(0948-II, Dějiny filosofie II., Praha 1933, str. 110.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Už samo slovo „příroda“ (a nejen v češtině, ale i v latině a už v řečtině) poukazuje k „rození“ a tím k něčemu smysluplnému, totiž živému. Dokonce i nejstarší filosofické uchopení počátku a základu všeho v přírodě se vyskytujícího, totiž ARCHÉ, považovalo tento prazáklad za oživený a pak vše (další) živé vposledu oživující (odtud také Aristotelova výtka hylozoismu, nedbající ovšem toho, že ARCHÉ nebyla ještě chápána jako HYLÉ). Proto také musíme stále pamatovat, že dávné řecké pojetí „přírody“, totiž FYSIS, je značně odlišné od našeho pojetí dnešního. Pro nejstarší filosofy byla FYSIS velkým problémem, a proto se také – jak se odedávna uvádělo – všichni tímto problémem takřka povinně zabývali (a psali pojednání PERI FYSEÓS). Šlo o velký problém proto, že – s vynálezem pojmovosti – za dokonalou, „pravou“ skutečnost považovali to, co se nemění, kdežto to, co se zrodí a vyrůstá, se evidentně proměňuje, a dokonce to nakonec hyne. Skutečným problémem jim tedy nebyla „příroda“, jak jí rozumíme dnes, nýbrž právě jen ona proměnlivost. Jejich hlavním a rozhodujícím zájmem bylo to, uprostřed nejrozmanitějších změn trvá bez proměny. Právě v tomto ohledu zůstávali staří řečtí myslitelé stále ještě pod obrovským vlivem mýtu (přesně: MYTHU) a mytického myšlení. A právě proto, že měli za to, že o tom, co se mění, nelze mít žádných spolehlivých znalostí, soustřeďovali se i tam, kde se něco proměňovalo, na to, co v těchto proměnách zůstávalo beze změny – a toto neproměnné považovali za základ či spíše podklad, podložku všech změn. Aristotelés to zcela zřetelně formuluje tak, že v každé změně se mění něco, co i po změně zůstává bez proměny. Už z toho je dobře patrno, že všechno proměnlivé jako by ztrácelo pro staré řecké myslitele smysl a význam, protože se jim to zdálo být zcela neuchopitelné. A FYSIS se tak nutně stávala problémem, protože se stávalo problémem, v jakém směru si FYSIS může podržovat nějaký smysl a význam. Je z toho vidět, že pro ně „smysl“ mohlo mít jen něco neproměnného (respektive něco, co se může vždy znovu, ale bez proměny vracet jako „totéž“). (Písek, 050401-2.)

Jan Patočka (1942)

... Kritika opanovala pole a tato kritika byla silou nové doby; ne tak silná byla již v tom, co kladla místo starých ideálů. V negativním jde vývoj skokem a v pozitivním hlemýždími krůčky. Na místo detronizovaných božstev nemohla přirozeně dosadit nic jiného než svou skutečnost, svou pravdu bez závojů a iluzí; ale jen málokdy byla k tomu dosti silna. Neboť po tisíc let bylo evropské lidstvo vychováváno k pocitu bezpečí v posledních základech svého bytí. Nyní náhle mělo zde stanouti před problémy a v nejlepším případě nerozřešenými záhadami. Neboť slovo příroda, které se stalo moderním překladem slova Bůh, bylo plné nedořešených a snad neřešitelných záhad, přes všecku jasnost metod, jimiž se o ní uvažuje a k ní dochází. Kdo chtěl nového ducha pojmout vážně, musil se odhodlat k životu bez jistot o Bohu, svobodě a nesmrtelnosti. Za to dostával náhradou život, jak vychází z rukou přírody, dostával přírodu a přirozenost. Leč tak dlouho si člověk zvykal na pojem přírody pohlížet právě očima rozumu spekulativního, že se neubránil, aspoň velmi často neubránil pokušení, aby v přírodě samé viděl novou oporu, aby v ní spatřoval záruku všech svých subjektivních požadavků na svět a jeho základy, aby prostě v jejích nových aspektech a darech nehledal staré pravdy, staré ideály, starou harmonii.
A tak průběhem 18. věku nacházíme dvě tendence ústředního pojmu přírody při společném,, a přece často protichůdném díle. První z nich je ta, která vychází z Newtonovy přírodovědy a směřuje k pohledu očima ryzí matematické objektivity: příroda, kozla zbavená, jak mezi spisovateli ji vidí Voltaire, někdy též Diderot a autoři Systému přírody; na druhé straně příroda harmonická, vznešená, božská, prozřetelná, vnitřně účelná, jednotná živá příroda – kosmos antiky a renesance, ovšem se všemi korekturami, které přináší moderní vědění o jednotlivém. První svou chladnou přesilou uvrhuje bezmocného člověka v zoufalství, jako Voltaire v Básni o lisabonské pohromě, druhá jej uklidňuje a uspokojuje jako kterákoli tradiční myšlenka theologická, proti níž má ještě tu výhodu, že od něho nepožaduje násilných vítězství nad vlastní přirozeností, nýbrž pouze odkrývá to, oč se příroda sama od věků postarala.
První tendenci bylo určeno zvítězit, jak vyplývá ze samotné úvahy o metodické podstatě vědy a jejím nutné korelátu, objektivní přírodě; ale k plnému vítězství došlo přece jen až v 19. věku a v 18. století není situace dlouho ještě jasná. ...
(Dvojí rozum a příroda ..., in: 7331, Umění a čas I., Praha 2004, str. 87.)