Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Homér ()

Těmito slovy se modlil, jej vyslyšel Apollón Foibos.
Sestoupil z olympských výšin a kráčel rozezlen v srdci,
na plecích luk měl a toulec, jenž na obou koncích byl krytý.
Na plecích rozhněvaného hned šípy začaly řinčet,
kdykoli sám se pohnul. Bůh přicházel podoben noci.
Nato opiodál lodí si sedl, pak vypustil střelu.
Strašný se rozlehl zvuk, jak vystřelil stříbrným lukem.
( , Ílias, př. Rud.Mertlík, Odeon, Praha 91980, v Odeonu 1, str. 8.)

Homér ()

(bůh přichází jako noc)
… . ό δ´ ήϊε νυκτι εοικώσ.
…; and his coming was like the night.
I, 47
(6268, The Iliad, Loeb, Cambridge (Mass.) + London 1978, p. 6 + 7.)
Těmito prosil slovy – i slyšel ho Apollón Foibos:
S olympských povstal výšin a kráčel, rozhněván v srdci,
lučiště na pleci maje a toulec zamčený kolkol.
Rázem řinkot šípů se rozzvučel, jak se dal v pochod,
s plecí rozhněvaného. – I kráčel podoben noci.
Konečně opodál lodí si usednuv, vystřelil šipku;
hrozný zazněl zvuk, jak lukem stříbrným střelil.
I, 44-49
(0629, Ílias, př. O.Vaňorný, J.Laichter, Praha 31942, str. 4.)

Homér ()

(bůh přichází jako noc)
Těmito slovy se modlil, jej vyslyšel Apollón Foibos.
Sestoupil z olympských výšin a kráčel rozezlen v srdci,
na plecích luk měl a toulec, jenž na obou koncích byl krytý.
Na plecích rozhněvaného hned šípy začaly řinčet,
kdykoli sám se pohnul. Bůh přicházel podoben noci.
Nato opiodál lodí si sedl, pak vypustil střelu.
Strašný se rozlehl zvuk, jak vystřelil stříbrným lukem.
( , Ílias, př. Rud.Mertlík, Odeon, Praha 91980, v Odeonu 1, str. 8.)
Adventus (přicházení) Homér
… . ό δ´ ήϊε νυκτι εοικώσ.
…; and his coming was like the night.
I, 47
(6268, The Iliad, Loeb, Cambridge (Mass.) + London 1978, p. 6 + 7.)
Těmito prosil slovy – i slyšel ho Apollón Foibos:
S olympských povstal výšin a kráčel, rozhněván v srdci,
lučiště na pleci maje a toulec zamčený kolkol.
Rázem řinkot šípů se rozzvučel, jak se dal v pochod,
s plecí rozhněvaného. – I kráčel podoben noci.
Konečně opodál lodí si usednuv, vystřelil šipku;
hrozný zazněl zvuk, jak lukem stříbrným střelil.
I, 44-49
(0629, Ílias, př. O.Vaňorný, J.Laichter, Praha 31942, str. 4.)

Homér ()

… . ό δ´ ήϊε νυκτι εοικώσ.
…; and his coming was like the night.
I, 47
(6268, The Iliad, Loeb, Cambridge (Mass.) + London 1978, p. 6 + 7.)
Těmito prosil slovy – i slyšel ho Apollón Foibos:
S olympských povstal výšin a kráčel, rozhněván v srdci,
lučiště na pleci maje a toulec zamčený kolkol.
Rázem řinkot šípů se rozzvučel, jak se dal v pochod,
s plecí rozhněvaného. – I kráčel podoben noci.
Konečně opodál lodí si usednuv, vystřelil šipku;
hrozný zazněl zvuk, jak lukem stříbrným střelil.
I, 44-49
(0629, Ílias, př. O.Vaňorný, J.Laichter, Praha 31942, str. 4.)

Ladislav Hejdánek (2014)

A-theismus nesmíme zaměňovat za anti-theismus, i když takovou povahu někdy může mít a obvykle také je vskutku za anti-theismus považován. Proto je také chyba, když se to slovo překládá do češtiny jako bezbožectví či bezbožnost, i když bráno doslova to znamená totéž. Je totiž zapotřebí odlišovat různé důvody, jež vedou odlišná pojetí k odmítání myšlenky „boha“ či „Boha“ (eventuelně „bohů“); a to je možné jen tehdy, když bereme v úvahu příslušné širší kontexty a souvislosti. Tam, kde theismus přímo se samozřejmostí počítá s „bohem“ či „Bohem“ (eventuálně „bohy“) jako s „realitou“, tedy „věcnou či předmětnou skutečností“, jako s daným „jsoucnem“ (byť třeba „nejvyšším“), o jehož „jsoucnosti“ či „existenci“ nelze pochybovat, tam jde – aspoň po mém soudu – o zcela oprávněné jeho kritizování a odmítání, aniž by vyvstal jakýkoli legitimní důvod k jeho odsuzování jako koncepce „bezbožné“ a „protibožské“. V takovém případě totiž ani nejde na prvním místě o „Boha“, nýbrž o pojetí toho, co to je „jsoucí“ a „jsoucno“ vůbec. Takže vlastně jde o pojetí filosofické a nikoli teologické (byť „proti-teologické“): může totiž jít o kritické odmítnutí tzv. pozitivních jsoucen jako jediných možných jsoucen, jimž je možno přiznat „existenci“, „výskyt“ ve světě (eventuálně i mimo svět – ? – tady se mínění opět rozcházejí), krátce „opravdovou skutečnost“, byť jakéhokoli druhu. A tak vlastně až na druhém místě má smysl se zabývat dalšími okolnostmi a důvody, proč je myšlenka „boha“ (nebo „Boha“ atd.) kriticky odmítána, tedy např. důvody, spjatými s kritikou a odmítáním náboženství, nábožnosti a náboženskosti jako způsobu lidského chování a vztahování k něčem, co je označováno jako „bůh“, „Bůh“ či vůbec „bozi“. Termín (slovo) „bůh“ je ovšem nejen slovně, verbálně spjato s fenoménem náboženskosti a náboženství, ale je bez takového vztahu vlastně prázdné, ztrácí smysl. Můžeme to dokonce formulovat tak, že „bůh“ nemá co dělat tam, kde chybí náboženskost a náboženství, s nímž je nerozlučně spjat. Necháme-li tedy jakékoli invektivy, směřující proti náboženskosti a náboženství, zcela stranou, osvobodíme-li významy slov „bůh“ či „bozi“ od těchto konnotací, zůstává nám už jenom tzv. „boží jsoucnost“, existence (ve smyslu „výskytu“, nikoli v dnešním smyslu, poznamenaného filosofií existence a existencialismem). A tím jsme už plně na půdě filosofické, neboť jde o naši „ontologii“, tedy o naše pojetí a učení, co to vlastně znamená „jest“ a „býti“, to to je „jsoucí“ a „ne-jsoucí“ – a zejména v nejužší blízkosti ryze filosofického problému, zda „bytí“, bez kterého „býti“ a tedy ani „jest“ nedává smysl, můžeme nebo nesmíme chápat jako „jsoucno“.
(Písek, 141019-1.)