Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Homér ()

Těmito slovy se modlil, jej vyslyšel Apollón Foibos.
Sestoupil z olympských výšin a kráčel rozezlen v srdci,
na plecích luk měl a toulec, jenž na obou koncích byl krytý.
Na plecích rozhněvaného hned šípy začaly řinčet,
kdykoli sám se pohnul. Bůh přicházel podoben noci.
Nato opiodál lodí si sedl, pak vypustil střelu.
Strašný se rozlehl zvuk, jak vystřelil stříbrným lukem.
( , Ílias, př. Rud.Mertlík, Odeon, Praha 91980, v Odeonu 1, str. 8.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Latinské sloveso traho znamená táhnu; předpona ab- znamená od-, tedy když „abstrahujeme“, jakoby odtahujeme něco od něčeho nebo z něčeho, co tam původně náleželo. Musíme se tedy tázat především po tom, od čeho původně ještě nic odtaženo nebylo a co je tedy jakoby „celé“. Obvykle se to (zejména pod vlivem anglosaského empirismu a senzualismu) vykládá tak, že z vnímaných vlastností nějaké věci některé oddělíme či vydělíme jako ty hlavní, zatímco o ostatní se nestaráme, tj. od ostatních prostě odhlížíme. Tak třeba v určité situaci či souvislosti odhlížíme od toho, že to zvíře před námi je náš kocour (jakož i od mnoha dalších konkrétních určení, jako že to je obratlovec, čtvernožec, savec, že má kožešinu té a té barvy, atd.) a zůstaneme jen u toho, že to je zvíře. „Zvíře“ je tedy abstrakce (kdysi se říkalo také obecnina, latinsky universale). Ovšem podobnou, i když jinou obecninou je také zmíněný obratlovec, čtvernožec nebo savec, obecninou je i kožešina (vůbec), a tak dále a tak podobně. Obecninou a tedy abstrakcí je i „kocour“, ale dokonce i to přivlastnění „náš“ nebo „naše“. Proto se kdysi hodně uvažovalo a diskutovalo o tom, jaký je vlastně vztah mezi konkrétní, „reálnou“ skutečností na jedné straně a rozmanitými obecninami, získanými oním „abstrahováním“ (připomeňme zejména slavný „pseudo-spor“ o univerzálie). Zde je třeba připomenout především jedno: když uvažujeme a mluvíme o „čtyřnohosti“ nebo „ochlupení“ apod., neoddělujeme žádné skutečné nohy ani chlupy od zvířete, ale onu „abstrakci“ provádíme jen ve své mysli. To však činíme i tehdy, když „míníme“ našeho konkrétního kocoura – toho můžeme totiž mínit také pouze ve své mysli. Ona operace, které říkáme abstrahování, tedy probíhá v naší mysli, a nemá žádný přímý dopad ani následek pro reálné zvíře. Neabstrahujeme tedy nic z konkrétní reality, nýbrž pouze z oné její „reprezentace“, kterou si nejprve musíme vytvořit, abychom se do nějakého abstrahování mohli vůbec pustit. Když tohle nahlédneme, zjistíme, že tak zvané „abstrahování“ vůbec nic od původní reprezentace ne-odtahuje, ne-odnímá, ale že k ní naopak cosi přidává, že ji upřesňuje – a teprve druhotně se soustřeďuje na toto upřesnění a nechává původní reprezentaci jakoby stranou. Skutečně „abstraktní“ je pouze ona původní „reprezentace“, která má vlastně stejnou funkci jako ono známé Kratylovo ukazování prstem.
(Písek, 100123-2.)

Homér ()

(bůh přichází jako noc)
… . ό δ´ ήϊε νυκτι εοικώσ.
…; and his coming was like the night.
I, 47
(6268, The Iliad, Loeb, Cambridge (Mass.) + London 1978, p. 6 + 7.)
Těmito prosil slovy – i slyšel ho Apollón Foibos:
S olympských povstal výšin a kráčel, rozhněván v srdci,
lučiště na pleci maje a toulec zamčený kolkol.
Rázem řinkot šípů se rozzvučel, jak se dal v pochod,
s plecí rozhněvaného. – I kráčel podoben noci.
Konečně opodál lodí si usednuv, vystřelil šipku;
hrozný zazněl zvuk, jak lukem stříbrným střelil.
I, 44-49
(0629, Ílias, př. O.Vaňorný, J.Laichter, Praha 31942, str. 4.)

Homér ()

(bůh přichází jako noc)
Těmito slovy se modlil, jej vyslyšel Apollón Foibos.
Sestoupil z olympských výšin a kráčel rozezlen v srdci,
na plecích luk měl a toulec, jenž na obou koncích byl krytý.
Na plecích rozhněvaného hned šípy začaly řinčet,
kdykoli sám se pohnul. Bůh přicházel podoben noci.
Nato opiodál lodí si sedl, pak vypustil střelu.
Strašný se rozlehl zvuk, jak vystřelil stříbrným lukem.
( , Ílias, př. Rud.Mertlík, Odeon, Praha 91980, v Odeonu 1, str. 8.)
Adventus (přicházení) Homér
… . ό δ´ ήϊε νυκτι εοικώσ.
…; and his coming was like the night.
I, 47
(6268, The Iliad, Loeb, Cambridge (Mass.) + London 1978, p. 6 + 7.)
Těmito prosil slovy – i slyšel ho Apollón Foibos:
S olympských povstal výšin a kráčel, rozhněván v srdci,
lučiště na pleci maje a toulec zamčený kolkol.
Rázem řinkot šípů se rozzvučel, jak se dal v pochod,
s plecí rozhněvaného. – I kráčel podoben noci.
Konečně opodál lodí si usednuv, vystřelil šipku;
hrozný zazněl zvuk, jak lukem stříbrným střelil.
I, 44-49
(0629, Ílias, př. O.Vaňorný, J.Laichter, Praha 31942, str. 4.)

Homér ()

… . ό δ´ ήϊε νυκτι εοικώσ.
…; and his coming was like the night.
I, 47
(6268, The Iliad, Loeb, Cambridge (Mass.) + London 1978, p. 6 + 7.)
Těmito prosil slovy – i slyšel ho Apollón Foibos:
S olympských povstal výšin a kráčel, rozhněván v srdci,
lučiště na pleci maje a toulec zamčený kolkol.
Rázem řinkot šípů se rozzvučel, jak se dal v pochod,
s plecí rozhněvaného. – I kráčel podoben noci.
Konečně opodál lodí si usednuv, vystřelil šipku;
hrozný zazněl zvuk, jak lukem stříbrným střelil.
I, 44-49
(0629, Ílias, př. O.Vaňorný, J.Laichter, Praha 31942, str. 4.)