Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Homér ()

Těmito slovy se modlil, jej vyslyšel Apollón Foibos.
Sestoupil z olympských výšin a kráčel rozezlen v srdci,
na plecích luk měl a toulec, jenž na obou koncích byl krytý.
Na plecích rozhněvaného hned šípy začaly řinčet,
kdykoli sám se pohnul. Bůh přicházel podoben noci.
Nato opiodál lodí si sedl, pak vypustil střelu.
Strašný se rozlehl zvuk, jak vystřelil stříbrným lukem.
( , Ílias, př. Rud.Mertlík, Odeon, Praha 91980, v Odeonu 1, str. 8.)

Homér ()

(bůh přichází jako noc)
… . ό δ´ ήϊε νυκτι εοικώσ.
…; and his coming was like the night.
I, 47
(6268, The Iliad, Loeb, Cambridge (Mass.) + London 1978, p. 6 + 7.)
Těmito prosil slovy – i slyšel ho Apollón Foibos:
S olympských povstal výšin a kráčel, rozhněván v srdci,
lučiště na pleci maje a toulec zamčený kolkol.
Rázem řinkot šípů se rozzvučel, jak se dal v pochod,
s plecí rozhněvaného. – I kráčel podoben noci.
Konečně opodál lodí si usednuv, vystřelil šipku;
hrozný zazněl zvuk, jak lukem stříbrným střelil.
I, 44-49
(0629, Ílias, př. O.Vaňorný, J.Laichter, Praha 31942, str. 4.)

Homér ()

(bůh přichází jako noc)
Těmito slovy se modlil, jej vyslyšel Apollón Foibos.
Sestoupil z olympských výšin a kráčel rozezlen v srdci,
na plecích luk měl a toulec, jenž na obou koncích byl krytý.
Na plecích rozhněvaného hned šípy začaly řinčet,
kdykoli sám se pohnul. Bůh přicházel podoben noci.
Nato opiodál lodí si sedl, pak vypustil střelu.
Strašný se rozlehl zvuk, jak vystřelil stříbrným lukem.
( , Ílias, př. Rud.Mertlík, Odeon, Praha 91980, v Odeonu 1, str. 8.)
Adventus (přicházení) Homér
… . ό δ´ ήϊε νυκτι εοικώσ.
…; and his coming was like the night.
I, 47
(6268, The Iliad, Loeb, Cambridge (Mass.) + London 1978, p. 6 + 7.)
Těmito prosil slovy – i slyšel ho Apollón Foibos:
S olympských povstal výšin a kráčel, rozhněván v srdci,
lučiště na pleci maje a toulec zamčený kolkol.
Rázem řinkot šípů se rozzvučel, jak se dal v pochod,
s plecí rozhněvaného. – I kráčel podoben noci.
Konečně opodál lodí si usednuv, vystřelil šipku;
hrozný zazněl zvuk, jak lukem stříbrným střelil.
I, 44-49
(0629, Ílias, př. O.Vaňorný, J.Laichter, Praha 31942, str. 4.)

Homér ()

… . ό δ´ ήϊε νυκτι εοικώσ.
…; and his coming was like the night.
I, 47
(6268, The Iliad, Loeb, Cambridge (Mass.) + London 1978, p. 6 + 7.)
Těmito prosil slovy – i slyšel ho Apollón Foibos:
S olympských povstal výšin a kráčel, rozhněván v srdci,
lučiště na pleci maje a toulec zamčený kolkol.
Rázem řinkot šípů se rozzvučel, jak se dal v pochod,
s plecí rozhněvaného. – I kráčel podoben noci.
Konečně opodál lodí si usednuv, vystřelil šipku;
hrozný zazněl zvuk, jak lukem stříbrným střelil.
I, 44-49
(0629, Ílias, př. O.Vaňorný, J.Laichter, Praha 31942, str. 4.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Whitehead se na jednom místě (P&R 1979, p. 73) distancuje od Newtona v tom, že podle něho (Newtona) je „vulgárním“ chápáním mít za to, že kvantifikace může mít smysl jen v souvislosti se „smyslovými předměty“ (sensible objects); Whitehead naproti tomu zdůrazňuje, že filosofie organismu začíná souhlasem s oním vulgárním pojetím – jen s jediným rozdílem, že místo termínu „sensible object“ užívá termínu „actual entity“. Nechám teď stranou, nakolik lze ospravedlnit matematické výpočty, které se už vlastně netýkají ničeho „skutečného“ (a kterých je vlastně jen někdy možno k něčemu „skutečnému“ použít). Jde mi o to, může-li vůbec nějaká „entita“ být (jako taková, tj. celá) právě „aktuální“. Jako „právě aktuální“ chápeme jen „aktuální přítomnost“, kterou odlišujeme od přítomností již nebo ještě neaktuálních. Pod „entitou“ rozumíme buď „jsoucno“ (latinsky „ens“) nebo „jsoucnost“ (latinsky „entitas“). Jsoucno nemůže být nikdy celé aktuální, snad s výjimkou primordiálních jsoucen (o kterých zatím nic nevíme, jen se pokoušíme si o tom učinit jasno), jejichž aktuální přítomnost je identická s jejich celým bytím. (Nechávám stranou rozdíl mezi bytím „virtuálním“ a bytím „reálným“, tj. bytím zapojením ve „světě“.) Všechna jsoucny vyšší než primordiální trvají déle než kterákoli jejich aktuální jsoucnost; mají tedy takových jsoucností víc, a jenom jedna z nich může být „právě aktuální“. V důsledku toho bychom mohli o „aktuální entitě“ ve smyslu „aktuálního jsoucna“ mluvit pouze v případě primordiálních jsoucen, kdežto ve smyslu „aktuální jsoucnosti“ bychom onu aktuálnost nikdy nemohly vztáhnout na jsoucno celé, tj. na celou entitu, na entitu jako celek, protože ta z principiálních důvodů nemůže být celé najednou, celá aktuálně jsoucí.
(Písek, 121027-3.)