Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Homér ()

Těmito slovy se modlil, jej vyslyšel Apollón Foibos.
Sestoupil z olympských výšin a kráčel rozezlen v srdci,
na plecích luk měl a toulec, jenž na obou koncích byl krytý.
Na plecích rozhněvaného hned šípy začaly řinčet,
kdykoli sám se pohnul. Bůh přicházel podoben noci.
Nato opiodál lodí si sedl, pak vypustil střelu.
Strašný se rozlehl zvuk, jak vystřelil stříbrným lukem.
( , Ílias, př. Rud.Mertlík, Odeon, Praha 91980, v Odeonu 1, str. 8.)

Homér ()

(bůh přichází jako noc)
… . ό δ´ ήϊε νυκτι εοικώσ.
…; and his coming was like the night.
I, 47
(6268, The Iliad, Loeb, Cambridge (Mass.) + London 1978, p. 6 + 7.)
Těmito prosil slovy – i slyšel ho Apollón Foibos:
S olympských povstal výšin a kráčel, rozhněván v srdci,
lučiště na pleci maje a toulec zamčený kolkol.
Rázem řinkot šípů se rozzvučel, jak se dal v pochod,
s plecí rozhněvaného. – I kráčel podoben noci.
Konečně opodál lodí si usednuv, vystřelil šipku;
hrozný zazněl zvuk, jak lukem stříbrným střelil.
I, 44-49
(0629, Ílias, př. O.Vaňorný, J.Laichter, Praha 31942, str. 4.)

Homér ()

(bůh přichází jako noc)
Těmito slovy se modlil, jej vyslyšel Apollón Foibos.
Sestoupil z olympských výšin a kráčel rozezlen v srdci,
na plecích luk měl a toulec, jenž na obou koncích byl krytý.
Na plecích rozhněvaného hned šípy začaly řinčet,
kdykoli sám se pohnul. Bůh přicházel podoben noci.
Nato opiodál lodí si sedl, pak vypustil střelu.
Strašný se rozlehl zvuk, jak vystřelil stříbrným lukem.
( , Ílias, př. Rud.Mertlík, Odeon, Praha 91980, v Odeonu 1, str. 8.)
Adventus (přicházení) Homér
… . ό δ´ ήϊε νυκτι εοικώσ.
…; and his coming was like the night.
I, 47
(6268, The Iliad, Loeb, Cambridge (Mass.) + London 1978, p. 6 + 7.)
Těmito prosil slovy – i slyšel ho Apollón Foibos:
S olympských povstal výšin a kráčel, rozhněván v srdci,
lučiště na pleci maje a toulec zamčený kolkol.
Rázem řinkot šípů se rozzvučel, jak se dal v pochod,
s plecí rozhněvaného. – I kráčel podoben noci.
Konečně opodál lodí si usednuv, vystřelil šipku;
hrozný zazněl zvuk, jak lukem stříbrným střelil.
I, 44-49
(0629, Ílias, př. O.Vaňorný, J.Laichter, Praha 31942, str. 4.)

Homér ()

… . ό δ´ ήϊε νυκτι εοικώσ.
…; and his coming was like the night.
I, 47
(6268, The Iliad, Loeb, Cambridge (Mass.) + London 1978, p. 6 + 7.)
Těmito prosil slovy – i slyšel ho Apollón Foibos:
S olympských povstal výšin a kráčel, rozhněván v srdci,
lučiště na pleci maje a toulec zamčený kolkol.
Rázem řinkot šípů se rozzvučel, jak se dal v pochod,
s plecí rozhněvaného. – I kráčel podoben noci.
Konečně opodál lodí si usednuv, vystřelil šipku;
hrozný zazněl zvuk, jak lukem stříbrným střelil.
I, 44-49
(0629, Ílias, př. O.Vaňorný, J.Laichter, Praha 31942, str. 4.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Opak „katafatické theologie“ (pozitivní theologie), která neváhá připisovat „Bohu“ některé vlastnosti, které známe z poznání světa (v některém případě vlastnosti ideální, event. vlastnosti vyhnané do extrému apod.); proto se někdy mluví také o „negativní theologii“ (ze středověkých disputací, v nichž se užívalo latiny). Snad nejdůležitější moment v tomto sporu je otázka tzv. analogie entit, tj. otázka, zda Bůh „jest“ týmž resp. podobným (analogickýmú) způsobem, jakým „jsou“ vnitrosvětném skutečnosti, tj. zda „je“ ve věci „jsoucnosti“ (event. „bytnosti“) Bůh také „jsoucnem“ jako jiná jsoucna, eventuelně zda jiná jsoucna (vnitrosvětná, „stvořená“) jsou pokud jde jejich „jsoucnost“ či „bytnost“ podobná či analogická Bohu. Ovšem vedle toho je mnoho dalších tradičních způsobů, jak se vypovídalo a vypovídá o Bohu, např. že lidi (člověka „miluje“, že je lidem „Otcem“, že je spravedlivý, mocný, ale také slitovný a odpouštějící atd. Apofatická (či „negativní“) theologie to všechno opírá nebo aspoň relativizuje, protože „vyzdvihuje“ Boha nade všechno stvoření a nepřipouští, že b y se stvoření mohlo nějak „podobat“ svému Stvořiteli. Proto i takový biblický výrok, že Bůh stvořil člověka „ke svému obrazu“, vykládá alifatická theologie jen jako přiblížení, nikoli jako myšlenkově plně hodnotné uchopení vztahu mezi Bohem a člověkem. Do téže souvislosti náleží problematika distance mezi Bohem a světem, eventuelně také otázka, zda z božích „činů“ (a z jeho „jednání“ v dějinmách apod.) můžeme poznávat aspoň nepřímo Boha či jeho „stopy“. A pochopitelně i otázka, zda mezi Bohem a člověkem (resp. vůbec celým stvořením) zůstává nějaká možnost či schopnost aktivního vztahu stvoření k jeho Stvořiteli, zda na stvoření či ve stvořenmí, zejména v člověku jsou nějaké „navazovací body“ (Anknüpfungspunkte), díky kterým je třeba konkrétně člověk „oslovitelný“ Bohem resp. Slovem božím, takže je s to oslovení zaslechnout a slyšet (spor mezi Bartlem a Brunnerem, atd.).
(Písek, 080315-1.)