LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Homér ()

… . ό δ´ ήϊε νυκτι εοικώσ.
…; and his coming was like the night.
I, 47
(6268, The Iliad, Loeb, Cambridge (Mass.) + London 1978, p. 6 + 7.)
Těmito prosil slovy – i slyšel ho Apollón Foibos:
S olympských povstal výšin a kráčel, rozhněván v srdci,
lučiště na pleci maje a toulec zamčený kolkol.
Rázem řinkot šípů se rozzvučel, jak se dal v pochod,
s plecí rozhněvaného. – I kráčel podoben noci.
Konečně opodál lodí si usednuv, vystřelil šipku;
hrozný zazněl zvuk, jak lukem stříbrným střelil.
I, 44-49
(0629, Ílias, př. O.Vaňorný, J.Laichter, Praha 31942, str. 4.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Každodenní zkušenost nás opětovně přesvědčuje o tom, že některé věci, skutečnosti, situace atd. mají smysl a jiné smysl nemají – nebo alespoň jejich smysl nenahlížíme, jejich eventuelnímu smyslu nerozumíme, protože nám uniká. Anebo tam možná vůbec žádný není? Tady se musíme rozhodnout, zda vůbec někdy můžeme právem usoudit, že nějaká situace, nějaká skutečnost, zkrátka něco, nějaká událost či proces smysl nemá. Už to, že někdy něco na první pohled nesmyslného se nám po čase jeví jako nějak významné a tedy „smysluplné“, by nás mělo vést k jisté opatrnosti. Měli bychom spíš mít za to, že předpoklad naprosté nesmyslnosti něčeho by měl být prakticky vždy považován za předčasný a nedostatečně zdůvodněný. A proto tázat se po smyslu něčeho, nějakého dějství, nějakých událostí, nějakých procesů apod. muá vždycky nějaký „smysl“, neboť se můžeme nadát, můžeme očekávat, že se nám po určitých vytrvalých pokusech a po větším úsilí přece jen nějaký pozitivní smysl (nebo i negativní smysl, ale nikoli nesmysl) ukáže, vyjeví. Zkrátka a dobře: předpoklad, že něco, co je před nám či kolem nás nebo do čeho jsme nějak zapleteni, má nějaký smysl, může být vždycky považován přinejmenším za oprávněnou hypotézu: to je podstata hermeneutického přístupu ke skutečnosti.
(Písek, 141027-1.)

Ladislav Hejdánek (2006)

Hermeneutika je významná filosofická disciplína (není to tedy pouze metoda), ale není to v žádném případě filosofie celá; vedle hermeneutiky jsou tu velmi významné filosofické disciplíny jiné, které se soustřeďují na to, co je (a má být a musí být) interpretováno jako celá skutečnost. To úzce souvisí s tím, že samo myšlení (a necháme stranou, že to není záležitost, která by se na myšlení omezovala) se vyznačuje tzv. intencionalitou, což znamená ovšem víc, než se obvykle připomíná, totiž že k němu náleží jak „myšlení myslící“, tj. myšlení jako akt, jako výkon (cogitatio cogitans), tak myšlení myšlené, tj. myšlení, které se vztahuje ke svým vlastním výkonům jakoby z distance, tj. dalším výkonem, dalším aktem myšlení (tj. v reflexi). A právě díky tomuto myšlení, které se ve svých aktech zabývá jinými akty myšlení (svými nebo cizími), tj. díky reflexi, si můžeme náležitě uvědomovat, že vlastním cílem myšlení je ovšem něco jiného než myšlení, tedy něco, co chceme myslet, co někdy lépe a jindy hůře myslíme, a také co můžeme (nebo eventuelně nemůžeme) myslet (případně co je myslitelné a co není myslitelné). A nesmíme také zapomínat, že když uvažujeme o tom (myslíme na to), co už není jen naše myšlení, ale co je tím myšleným mimo myšlení, „vně“ myšlení, za jeho „hranicemi“, mimo jeho „sféru“ (nazvěme to prozatímně „věcí, tedy „res cogitata“, abychom se vyhnuli zavedenému, ale matoucímu termínu „předmět“, „objekt“, přičemž víme, že i termín „věc“ je historicky velmi zatížen, takže jsme si dnes – na rozdíl např. od takového Descarta – velmi vědomi, že člověka, ale vlastně ani zvíře atd. nemůžeme legitimně považovat za „věc“). Hermeneutika tedy není pouhou (sebesofistikovanější) metodou již proto, že při každém pokusu o interpretaci nějakého fenoménu (a tím ovšem nemusí nutně být pouze nějaký text nebo vůbec slovní formulace, ale cokoli, co nám jakoby „dává nějaký smysl“ a tak se tedy oním fenoménem „stává“) musíme obezřetně, ale nezbytně, neodkladně a nezastupitelně soustředit svou pozornost jak na subjektní (eventuelně i subjektivní) aspekt, ale vždycky také na ono vposledu „míněné“, které na žádnou „subjektnost“ (ani „subjektivitu“) nelze převést ani z ní odvodit.
(Písek, 060220-1.)

Jean Grondin (1991)

Když jsem na sklonku podzimu 1988 pracoval na tomto Úvodu, dostal jsem se do určitých potíží v pojmovém pojetí hermeneutického nároku na universálnost. … O něco později jsem se setkal v jednom heidelberském lokále s Hansem-Georgem Gadamerem, mimo jiné proto, abych s ním tuto věc prohovořil. Formálně a nešikovně jsem se ho zeptal, v čem přesněji spočívá universální aspekt hermeneutiky. Po tom všem, co jsem četl, jsem byl připraven na dlouhou a poněkud vágní odpověď. Celou věc si promyslel a odpověděl – krátce a výstižně: „ve verbum interius“.
Protřel jsem si oči. To přece nikde ve Wahrheit und Methode není, natož v sekundární literatuře. Nárok hermeneutiky na universalitu že by měl být k nalezení ve „vnitřním slově“, jímž se zabýval Augustinus a jemuž Gadamer věnoval jednu z kapitol svého hlavního díla, které nebývá věnována velká pozornost Poněkud zaraženě jsem se dál zeptal, co se tím myslí. „Universalita“, pokračoval Gadamer, „spočívá ve vnitřní řeči, v tom, že nelze říci všechno. Nedá se vyjádřit všechno, co je v duši, onen logos endiathetos. To jsem si osvojil z Augustina, z De Trinitate. Tato zkušenost je universální: actus signatus se nikdy nekryje s actus exercitus.“
(7738, Úvod do hermeneutiky, Praha 1997, str. 9.)

Jean Grondin (1991)

Nejprve jsem tím byl zaražen, protože tohle se zdálo odporovat základnímu tónu Gadamerovy filosofie. Obecně se přece předpokládá, že její universálnost spočívá v řeči, v tom, že skutečnou řečí lze vyjádřit všechno. Řeč je s to překonat všechny námitky proti své universalitě, neboť musejí být všechny formulovány řečí. U Gadamera má být všechno řečí: „Bytí, jemuž může být porozuměno, je /10/ řeč“, zní ono nejčastěji uváděné slovo, které má tuto universalitu naznačit.
o s tím má do činění poukaz na verbum interius? Jedná se snad o jakousi pozdní sebeinterpretaci, o sebekorekturu nebo jen o nazdařbůh vyslovenou příležitostnou informaci, jíž se nedá přisuzovat žádný základnější význam? Po několik měsíců jsem byl v tom ohledu poněkud bezradný, dokud jsem nepročetl knihu Wahrheit und Methode, jakož i její původní verzi, přechovávanou v heidelberské universitní knihovně. Tehdy jsem si povšiml, že nárok hermeneutiky na universalitu lze vskutku přiměřeně odvodit pouze z nauky o verbum interius, z onoho Augustinova nahlédnutí, Heideggerem trvale čteného, že vyslovovaná řeč stále zaostává za tím, co má být vysloveno, za vnitřním slovem, a že vyslovenému lze rozumět teprve tehdy,, sleduje-li člověk vnitřní řeč, jež se za tím skrývá. Zní to staromódně a velmi metafyzicky: jako by vedle řeči existoval zadní či vnitřní svět verbum interius. Jak ale uvidíme, je jedině toto nahlédnutí s to otřást metafyzickým a logickým preferováním výpovědi. Podle klasické logiky, z níž čerpá metafyzika substance, je vše obsaženo v propozicionální výpovědi. Co bylo vysloveno, si dostačuje, a je třeba to přezkoušet ohledně jeho vnitřní správnosti.
(7738, Úvod do hermeneutiky, Praha 1997, str. 9-10.)