Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Homér ()

Těmito slovy se modlil, jej vyslyšel Apollón Foibos.
Sestoupil z olympských výšin a kráčel rozezlen v srdci,
na plecích luk měl a toulec, jenž na obou koncích byl krytý.
Na plecích rozhněvaného hned šípy začaly řinčet,
kdykoli sám se pohnul. Bůh přicházel podoben noci.
Nato opiodál lodí si sedl, pak vypustil střelu.
Strašný se rozlehl zvuk, jak vystřelil stříbrným lukem.
( , Ílias, př. Rud.Mertlík, Odeon, Praha 91980, v Odeonu 1, str. 8.)

Jan Patočka (1969)

Kosíkova koncepce praxe nechce být antropologií, nýbrž mnohem spíše úvodem k ontologii. Jako by však bylo zapomenuto na okolnost, kterou uznával ontolog par excellence Hegel: že k ontologii, ke stanovisku absolutna, totality, je nutno dospět ze stanoviska relativity, a že správným požadavkem každodenního vědomí, aby se mu přistavil žebřík vedoucí k absolutnu. Avšak toto přistavení žebříku implikuje antropologický ohled a rozhled. I když filosofie nezůstane pouhou antropologií, musí mít fenomenologický, a to znamená antropologický základ, lidskost jako fenomén musí být východiskem.
Člověk jako fenomén – to je člověk, jak prožívá svůj život. Tento antropologický fakt, že živý člověk žije svou aktivitu, že celé jeho bytí je soustředěno v jeho praxi, je třeba filosoficky analyzovat. Pak se ukáže,
1. že celá problematika kritická, ta, kterou Kant se postavil proti dogmatismu předmětnosti, do níž se vpadá bezprostředně, se dá navázat na tuto analýzu žitého života;
2. že analýza žitého života není subjektivní idealismus, že je jako analýza smyslu hluboce odlišná od každé metody přirozeného, zejm. přírodovědeckého poznávání předmětnosti, že to není analýza předmětů, nýbrž předmětného smyslu;
3. že zde je rovněž přístup k dějinám, které rovněž nemohou být uvedeny tak, že do nich vpadneme z čista jasna, je třeba rozebrat životně-antropologický přístup k nim.
Z tohoto hlediska potom teprve lze ostře postavit /127/ proti sobě pojetí člověka jako existence a jako praxe. Liší se hluboce zásadním pojetím vztahu člověka k světu. Sice v obou případech je člověk charakterizován bytím, pobýváním na světě. Ale pobyt jako existence je dále určen jako úpadek do světa, původní a většinová forma existence je každodenní úpadek do neosobního, či lépe pseudoosobního ono-se … Je však třeba 1. ukázat analýzou personálních struktur situace člověka na světě, jak je toto pseudoosobní do nich zařazeno; 2. ukázat, že vztah ke světu není už od původu pouze takto negativní, nýbrž že je základem všeho duchovního seberozvinutí člověka – v tom že je právě specifikum lidské praxe.
(3586, Česká filosofie a její soudobá fáze, in: O smysl dneška, Praha 1969, str. 126-7.)

Jan Patočka (1969)

Kosíkova dialektika vzniku člověka je neméně objektivní, metafyzická dialektika než Engelsova dialektika přírody. Jejím nositelem není člověk a lidské struktury, nýbrž zvíře v celku dialektických, tj. rozumných, pochopitelných struktur přírody.
Takto pochopená dialektika není živá, žitá dialektika našeho života a dějin, nýbrž objektivistická metafyzika, která se drží určitých abstraktních struktur a z nich odvozuje jisté konkrétní fenomény. Není to dialektika konkrétního, nýbrž konstruktivní princip. Nikoli produkce člověka člověkem, nýbrž /129/ produkce člověka z mimolidského je tun námětem. Slovo „práce“ to špatně maskuje, neboť neznamená v tomto případě nic jiného než onu prvotní distanci, charakterizující všecky lidské činnosti, v jejím protikladu k zvířecí bezprostřednosti.
Potom však by možná bylo správnější říci ne že práce je ontologickým momentem člověkotvorným, oním momentem praxe, který vytváří bytí, nýbrž že to je objektivní dialektická logika, která v momentu práce jakožto negace bezprostředního úkoje potřeb přetváří zvířecí formu v lidskou.
Na toto pole objektivistické dialektiky Kosíka sledovat nechceme a nemusíme. …
(3586, Česká filosofie a její soudobá fáze, in: O smysl dneška, Praha 1969, str. 128-9.)

Homér ()

(bůh přichází jako noc)
… . ό δ´ ήϊε νυκτι εοικώσ.
…; and his coming was like the night.
I, 47
(6268, The Iliad, Loeb, Cambridge (Mass.) + London 1978, p. 6 + 7.)
Těmito prosil slovy – i slyšel ho Apollón Foibos:
S olympských povstal výšin a kráčel, rozhněván v srdci,
lučiště na pleci maje a toulec zamčený kolkol.
Rázem řinkot šípů se rozzvučel, jak se dal v pochod,
s plecí rozhněvaného. – I kráčel podoben noci.
Konečně opodál lodí si usednuv, vystřelil šipku;
hrozný zazněl zvuk, jak lukem stříbrným střelil.
I, 44-49
(0629, Ílias, př. O.Vaňorný, J.Laichter, Praha 31942, str. 4.)

Homér ()

(bůh přichází jako noc)
Těmito slovy se modlil, jej vyslyšel Apollón Foibos.
Sestoupil z olympských výšin a kráčel rozezlen v srdci,
na plecích luk měl a toulec, jenž na obou koncích byl krytý.
Na plecích rozhněvaného hned šípy začaly řinčet,
kdykoli sám se pohnul. Bůh přicházel podoben noci.
Nato opiodál lodí si sedl, pak vypustil střelu.
Strašný se rozlehl zvuk, jak vystřelil stříbrným lukem.
( , Ílias, př. Rud.Mertlík, Odeon, Praha 91980, v Odeonu 1, str. 8.)
Adventus (přicházení) Homér
… . ό δ´ ήϊε νυκτι εοικώσ.
…; and his coming was like the night.
I, 47
(6268, The Iliad, Loeb, Cambridge (Mass.) + London 1978, p. 6 + 7.)
Těmito prosil slovy – i slyšel ho Apollón Foibos:
S olympských povstal výšin a kráčel, rozhněván v srdci,
lučiště na pleci maje a toulec zamčený kolkol.
Rázem řinkot šípů se rozzvučel, jak se dal v pochod,
s plecí rozhněvaného. – I kráčel podoben noci.
Konečně opodál lodí si usednuv, vystřelil šipku;
hrozný zazněl zvuk, jak lukem stříbrným střelil.
I, 44-49
(0629, Ílias, př. O.Vaňorný, J.Laichter, Praha 31942, str. 4.)