LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Jan Patočka (1946-1947)

… Dodatek o básnickém rázu fragmentu osvětluje dobře postoj Theofrastův. Nepojímá, co zde Anaximandros podává, jako myšlenku samu, nýbrž jako její básnické, obrazné, metaforické přiodění. My nejsme ovšem nikterak oprávněni spatřivat v tom, co Anaximandros praví, úmyslné metafory a obrazy; uvážíme-li, že archaické myšlení nemělo dosud pojmový aparát jako střední člen mezi myšlenkou a věcmi, který předpokládá distanci k nim, zřetelné uvědomění předělu vnějška a nitra, musíme počítat s tím, že co je /44/ řečeno u Anaximandra, je jeho myšlenka sama, bez aparátu, bez přiodění úmyslného či neúmyslného. Je to podivný výrok v ústech někoho, koho jsme zvyklí považovat za jednoho z původců přírodní filosofie, myšlení o přírodě, které vykládá daný vnějškový svět z něho sama tak, jak my jsme tomu zvyklí a jak sami považujeme za správné. Místo řeči o věcech, o hmotném substrátu a jeho proměnách právě tak hmotných, jak o tom již Aristotelés referoval u Thaléta a jeho následovníků …
(7612, Nejstarší řecká filosofie, Praha 1996, s. 43-44.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Vynález pojmů a pojmovosti lze s největší pravděpodobností připisovat starým Řekům; spočíval v tom, že „míněné“ bylo (na rozdíl od prostředků pouhé narativity) upřesňováno a „vymezováno“ za pomoci obousměrně výhradně spjatých dvojic pojem-intencionální předmět, zatímco významový vztah mezi slovem (pojmenováním, jménem) a skutečným předmětem nadále zůstával pod rozhodujícím vlivem nejbližších kontextů jak věcných, tak slovních. Zavedení pojmů a pojmovosti umožňovalo tento vliv blízkých kontextů oslabit resp. relativizovat tím, že se do ustavení aktuálního významu mohly zapojovat kontexty nejen širší, ale zejména neaktuální, tj. málo souvislé nebo takřka vůbec nesouvislé s aktuální situací a příslušnými aktuálními kontexty. To mělo mimořádný vliv jak na strukturu jazyka (a jazykových sdělení), tak zejména na povahu a strukturu myšlení samého, neboť to umožňovalo do konkrétního mínění něčeho skutečného ještě silněji promítat (vnášet) souvislosti a kontexty, s nimiž se stále víc počítalo jako s poměrně trvalým významovým pozadím konkrétních jazykových projevů a už určitého myšlenkového soustředění na skutečnosti, které byly a jsou naší zkušenosti „dávány“ výhradně v podobě jednotlivin. To, že si už archaičtí lidé navykli užívat některých jmen či názvů na různé, i když analogické (navzájem podobné) skutečnosti, což pochopitelně zejména zpočátku mohlo vést a vedlo k nesčetným omylům a nepřesnostem, bylo nyní nejen posíleno, ale dovolovalo se takovým omylům a nepřesnostem stále účinněji vyhýbat nebo je překonávat a korigovat.
(Písek, 070428-3.)

Aristotelés (-384-322)

Živé bytosti se rodí se schopností vnímati. Ale u jedněch z vnímání nevzniká paměť, u druhých ano; proto jsou rozumově zdatnější a učelivější než ty, jež si nemohou nic pamatovat. ... /34/ ...
Ostatní druhy živočichů se v životě řídí smyslovými jevy a pamětí, zkušenosti však nabývají jenom v malé míře; ale lidský život se projevuje ještě uměním a pojmovým myšlením. U lidí z paměti vzniká zkušenost; A zkušenost, jak se zdá, podobá se téměř vědění a mění; vědění a umění vzniká u lidí proto, že mají zkušenost. Vždyť, jak praví Polos, a správně to řekl, zkušenost vytvořila umění, nedostatek zkušenosti však náhodu.
(0176, Metafyzika, Praha 1946, str. 33-34 – I, 980b-981a.)