LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Homér ()

… . ό δ´ ήϊε νυκτι εοικώσ.
…; and his coming was like the night.
I, 47
(6268, The Iliad, Loeb, Cambridge (Mass.) + London 1978, p. 6 + 7.)
Těmito prosil slovy – i slyšel ho Apollón Foibos:
S olympských povstal výšin a kráčel, rozhněván v srdci,
lučiště na pleci maje a toulec zamčený kolkol.
Rázem řinkot šípů se rozzvučel, jak se dal v pochod,
s plecí rozhněvaného. – I kráčel podoben noci.
Konečně opodál lodí si usednuv, vystřelil šipku;
hrozný zazněl zvuk, jak lukem stříbrným střelil.
I, 44-49
(0629, Ílias, př. O.Vaňorný, J.Laichter, Praha 31942, str. 4.)

Ladislav Hejdánek (1993)

Aniž bychom se pouštěli do řešení otázky, co to je úspěch v politice, předem vyřadíme nebo alespoň necháme stranou politiku neúspěšnou, asi tak jako necháváme stranou bankrotáře, když chceme něco vyložit o podnikání. A tak tedy politiku, tj. úspěšnou politiku, můžeme chápat jako dvojí, totiž buď jako etickou (eticky pozitivní) nebo jako špatnou (eticky negativní). Politika striktně věcná, pragmatická, technická, eticky indiferentní není jakožto politika možná. To pochopitelně vůbec neznamená, že politik může a smí být jen mravný a že všechno další mu bude samo a bez jeho přičinění přidáno. Každá politika má své věcné, technické problémy, a ty musí řešit se znalostí věci a technicky zdatně. Stejně jako v etice, také v politice zdaleka nezáleží jen na dobrých úmyslech. Ale tak jako nelze odetičtit a tedy naprosto zpragmatičtět etiku, tak nelze odetičtit a tedy naprosto zpragmatičtět ani politiku. Nejen jednotliví lidé, ale ani celá „politická společnost“, což je do dnešních poměrů transponovaná starořecká POLIS, není žádnou věcí, žádným předmětem, s nímž by bylo možno jako s věcí a jako s předmětem zacházet. Jestliže se dnes hojně pociťuje problematičnost pouze věcného, pouze pragmatického, pouze technického přístupu k živým bytostem, k biosféře a vůbec k přírodě, pak nemůžeme připustit, aby přežívaly pseudomachiavellistické, ve skutečnosti cynické předsudky, zakrývající jen vlastní morální manko špatných politiků (a zase připomínám: tak zvaně úspěšných špatných politiků). Špatný politik není neuměl, ale kdo velmi dobře umí dělat špatnou politiku. Špatná politika je jako kýč: není to politika neumělá a nedokonalá, nýbrž politika špatná, zlá. (Berlín, 930428-1)

Jan Patočka (1967)

... Dějiny vznikají tím, že lidé na určitém nepatrném okrsku země přestávají žít pro život a žijí, aby vybojovali pro sebe i spoluúčastníky téže vůle prostor svého uznání, prostor svobody: to je politika v původním významu, život ze svobody a pro ni. Svoboda je však zároveň prostor pro myšlení, tj. pochopení, že svoboda není věc mezi věcmi, že svobodná bytost stojí na mezi mezi tím, co jest, a tím, co nelze nazvat jsoucím, poněvadž to právě člověka ze souvislosti věcí vylamuje, aby je mohl chápat a stavět se tak mimo ně, rozuměl jim a svému postavení mezi nimi.
(Pokus o českou národní filosofii ..., in: 7406, Tři studie o Masarykovi, Praha 1991, s. 21-2.)
(též in: Češi I., Praha 2006, str. 341.)

Raymond Polin (1965)

... La philosophie politique est la théorie, la compréhension d´une politique, elle tend à rendre une pratique compréhensible et, du même coup, à constituer par la pratique une réalité intelligible. Elle s´adresse à des hommes capable de libre jugements et susceptible de libres actions. Dès lors, comprendre et faire comprendre, c´est déjà transformer les esprits, les attitudes, les actes, c´est déjà agir. Une situation se trouve transformée à partir du moment où elle est comprise. Et comme elle vise à s´associer des personnes libres et intelligentes, elle cherche à établir des situations, des institutions, un styl politique intelligible.
(Définition et défense de la philosophie politique, in: 5772, L´idée de philosophie politique, Annales de philosophie politique, No. 6, p. 35.)

Jan Patočka (197.)

Rád bych se vrátil k Masarykovi jako politiku, který se rozhoduje v situaci první světové války. Bylo by lákavé analyzovat kolosální první stránky Světové revoluce, kde je vylíčeno jeho rozhodnutí. Je to text, jakých je v literatuře málo. Ukazuje se to, jak tento člověk, překvapený, zaskočený tím, co se stalo, najednou vidí, jak na něho všechno přichází, jak je v situaci, kdy k němu všechno mluví a všechno na něho padá, vyzván je on a nikdo jiný ho v tom nemůže zastoupit. A tento starý člověk se nevyhne; neriskuje jen svoji rodinu, ale na prvním místě sám sebe, smysl celé své práce (on už má přece, tak říkajíc, naděláno): a toto vše neznamená nic v té chvíli, kdy přichází oslovení. Ví, že je v tom sám, a doopravdy v tom sám je. Stačí si přečíst třeba Dykovu brožuru Ad usum presidenta republiky, aby bylo vidět, jak byl sám. Masaryk byl jediný člověk v tomto národě, který měl určitou koncepci světové situace a který věděl a cítil, že to, co vidí, jej zavazuje. Není to jen brilantní vědění, jaké měl u nás o světové politice třeba profesor Šusta, nýbrž Masaryk je tady najednou jako ten, kdo musí něco udělat. ... První stránky ze Světové revoluce jsou naprosto klasické, tam je teprve vidět, co u Masaryka znamená sub specie aeterni, že to není žádný platonismus, ale neodvolatelnost toho, co člověk udělá a co na něj dopadne, protože to sám přivolal na sebe tím, že se přihlásil k možnosti, kterou vidí. Jak Masaryk rozuměl tehdejší konstelaci, nejlépe je vidět ne tak ze Světové revoluce, ale z brožury Nová Evropa. Tam je vylíčeno, o co jde v přítomné situaci a proč je nutné opustit Rakousko: jsou to důvody speciálně politické. Hlavní důvod je, že pokud existuje Rakousko, existuje pro Evropu v nynějším stavu věcí jenom řešení německého generálního štábu, protože ten je tou silou, která Rakous/329/kem pohybuje. Jakmile Rakousko zůstane stát a Německo, byť jakkoli zeslabené, zůstane rovněž, bude se opakovat totéž. To je něco takového, co Masaryk vidí, a v této situaci jedná. ...
(Diskuse ad: Česká filosofie mezi dvěma válkami – in: 6748, Masaryk (samizdatový soubor), Praha 1979, str. 338-29.)