Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Hugo od sv. Viktora (†1141)

3. dále: že jest pravda, je samo sebou zřejmé, neboť kdo popírá, že jest pravda, připouští, že pravda není; a není-li pravda, je pravdivé, že pravda není. Je-li však něco pravdivého, musí být i pravda. Bůh však je pravda sama, podle Jana 14: „Já jsem cesta, pravda i život.“ A tedy že Bůh jest, je samo sebou zřejmé.
(s. 114)
Ke třetímu je třeba říci, že to, že obecně jest pravda, je samo sebou zřejmé, ale že jest první pravda, to pro nás není samo sebou zřejmé.
(s. 116)
(O marnosti světa, in: – Mistr Eckhart a středověká mystika, Praha 22000, s. 114 + 116.)

Hugo od sv. Viktora (†1141)

Duše: Kdysi, když jsem tento svět považovala za stálý, rozněcoval ve mně jeho vzhled lásku k přítomnému; teď ve mně jeho proměnlivost podivuhodným způsobem probouzí touhu po budoucím. Cit mne uchvacuje a touha vede tam, kde všechno ubíhá, a už teď miluji na věcech právě to, že pomíjejí, protože ta proměna sama i příklad všech věcí mne tím víc podněcuje přejít tam. Všechno se mi zdá být v jakési pohotovosti a k mým uším doléhá jeho volání a výzva celé přírody, všeho, co běží, aby dospělo ke svému cíli.
(O marnosti světa, in: – Mistr Eckhart a středověká mystika, Praha 22000, s. 97.)

Hugo od sv. Viktora (†1141)

Rozum: Bylo by zdlouhavé marnost tohoto světa ukazovat jednotlivě. Věz ale, že z toho všeho, co vidíš, není nic trvalé, nýbrž že všechno pomíjí a vrací se tam, odkud vzešlo. Tak jako všechny věci mají svůj počátek, tak mají i konec, jen každá jinak běží a nestejně dospívají do cíle, jedny se zrodily nedávno, jiné už dávno zapadly, jiné právě procházejí středem, jiné vzcházejí, aby je vystřídaly, ale všechny stejně uplývají a míří do jednoho místa. Ty veliká řeko, kam se ženeš? Z malého počátku, z nepatrného pramene vyvěráš, z drobné žíly tryskáš. Běžíš a rosteš, padáš a ztrácíš se v zemi. Běžíš, leč dolů, rosteš, ale k zániku, přicházíš a míjíš, rozléváš se a ztrácíš. Jsi žíla, která nevyschne, běh, který nespočine, jícen, který se nenasytí. Všecko smrtelné, cokoli narozením vzchází, to nenasytná smrt zase pohltí. Požírá, strhává, pohlcuje – a nikdy nepřestane. Přítomné stále pomíjí a stále nastupuje budoucí, a protože se tak stále střídají, zdá se člověku, že je to trvalý stav. Neboť oči smrtelníků jsou přitlačené a nevidí běh veškerenstva, ulpívají na maličkostech věcí a nepozorují, co se děje v celku.
(O marnosti světa, in: – Mistr Eckhart a středověká mystika, Praha 22000, s. 95.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Vedeme-li už malé děti, aby si samy četly, probouzíme tak především jejich fantazii a napomáháme rozvoji jejich myšlení; nejde tedy na prvním místě ani o to, aby se zabavily, ani o to, aby upevnily svou schopnost číst, tj. jednu ze svých dovedností; to jsou jen okrajové záležitosti. Skvěle to vyjádřil Kierkegaard, když poznamenal (II A 26, bez data): „Velcí geniové vlastně nemohou číst žádnou knihu. Trvale budou totiž při čtení spíše rozvíjet sami sebe, než aby rozuměli autorovi.“ To však neplatí jen o lidech geniálních, nýbrž obecně – ovšem pokud určitý typ výchovy a výuky není vysloveně zaměřen proti rozvíjení představivosti a pokud se cílem nestalo jen memorování (jak se to ve školství žel často děje). Četba literatury tedy nemá na prvním místě a hlavně odvádět mysl čtenářovu z jeho světa do nějakých jiných, vybájených světů, ale má rozmnožovat, rozšiřovat a zejména prohlubovat jeho vlastní, tj. jeho skutečný život a jeho přítomnost v tomto světě, který je jeho skutečným světem. Kiekegaardovo slovo o velkých geniích musíme tak spíše chápat jako výraz toho, že ani genius nemůže všechno, ale že musí vybírat třeba z množství četby, protože nemůže číst všechno (a nemůže někdy ani přečíst jedno dílo, pokud je příliš velké, má-li vedle toho ještě mnoho úkolů jiných). A zejména genius nemůže jen vybírat z toho, co mu je k dispozici, ale musí především vymýšlet nové věci, nové myšlenky, nové koncepce. Zajisté mu v tom budou velkou pomocí i myšlenky jiných myslitelů, ale rozhodně ne všechny jejich myšlenky (ani myšlenky všech jiných myslitelů), nýbrž jen takové ty potřebné, vhodné, užitečné, jakých dokáže použít jako přípravy nebo dokonce „materiálu“ k výstavně myšlenek a koncepcí svých. Bylo by chybopu vidět osud genia v tom, že nemůže (nebo dokonce snad nemá) číst nic, jen aby se mohjl sám vnitřně rozvíjet. To by byl právě nesmysl: k seberozvíjení potřebu každý a vždycky pozitivní nebo odmítavé navazování na to, co promyslili jiní. Nejde totiž o žádné „rozvíjení“ něčeho, co má genius nějak původně v sobě – i genius potřebuje nápady, tj. potřebuje aby nové myšlenky jakoby na něho padaly, jakoby k němu přicházely. A myšlenky těch druhých jsou někdy skvělou příležitostí a snad jakoby bleskosvodem pro nové „nápady“, které ke každému „přicházejí“ (a ne že by je už v nějaké předvědomé podobě měl sám „uvnitř“ či v „nevědomí“ apod.
(Písek, 130221-3.)