LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Konrad Lorenz (1983)

Jsme stále přesvědčeni o tom, že dědičná změna, kterou se šance určitého organismu na přežití zvyšují, je velice nepravděpodobná, přesto však proti této nepravděpodobnosti působí to, že se taková dědičná změna, pokud otevírá organismu nové možnosti ovládnutí prostředí, v příslušné míře vyplácí. Každá dědičná změna, která skýtá organismu novou možnost vypořádání se se svým prostředím, neznamená více ani méně než to, že se v organickém systému uložila nová informace o tomto prostředí. Adaptace je v podstatě kognitivní proces. Tento názor nám pomáhá pochopit, že vnitrodruhová selekce právě nepůsobí žádné adaptace: poznávací data hromaděná na jejím základě v organismu nemají vůbec žádný vztah k prostředí; týkají se výlučně vlastností druhu.
Materiál, jehož se selekce zmocňuje, tvoří vždy /39/ vlastnosti fenotypu, které spočívají na čistě nahodilých změnách nebo nových kombinacích dědičných vloh či přirozeně na modifikacích.Formálně je správné tvrdit, že evoluce postupuje podle principů náhody a vymycování; tento výrok se však jeví jako nepravděpodobný, protože by několik málo miliard let naší planety nedostačovalo, aby touto cestou vznikly z virům podobných předbiotických bytostí vyšší živočichové a člověk. Z výsledků bádání Manfreda Eigena však víme, že potenciální účinky náhody „krotií“ jednak chemické vlastnosti prvků a jednak komplexní vzájemné působení mezi geny, které, jak ukázala Rupert Riedl, vůbec nevstupují v činnost tak na sobě nezávisle, jak se dříve věřilo.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 34.)

Hugo od sv. Viktora (†1141)

3. dále: že jest pravda, je samo sebou zřejmé, neboť kdo popírá, že jest pravda, připouští, že pravda není; a není-li pravda, je pravdivé, že pravda není. Je-li však něco pravdivého, musí být i pravda. Bůh však je pravda sama, podle Jana 14: „Já jsem cesta, pravda i život.“ A tedy že Bůh jest, je samo sebou zřejmé.
(s. 114)
Ke třetímu je třeba říci, že to, že obecně jest pravda, je samo sebou zřejmé, ale že jest první pravda, to pro nás není samo sebou zřejmé.
(s. 116)
(O marnosti světa, in: – Mistr Eckhart a středověká mystika, Praha 22000, s. 114 + 116.)

Hugo od sv. Viktora (†1141)

Duše: Kdysi, když jsem tento svět považovala za stálý, rozněcoval ve mně jeho vzhled lásku k přítomnému; teď ve mně jeho proměnlivost podivuhodným způsobem probouzí touhu po budoucím. Cit mne uchvacuje a touha vede tam, kde všechno ubíhá, a už teď miluji na věcech právě to, že pomíjejí, protože ta proměna sama i příklad všech věcí mne tím víc podněcuje přejít tam. Všechno se mi zdá být v jakési pohotovosti a k mým uším doléhá jeho volání a výzva celé přírody, všeho, co běží, aby dospělo ke svému cíli.
(O marnosti světa, in: – Mistr Eckhart a středověká mystika, Praha 22000, s. 97.)

Hugo od sv. Viktora (†1141)

Rozum: Bylo by zdlouhavé marnost tohoto světa ukazovat jednotlivě. Věz ale, že z toho všeho, co vidíš, není nic trvalé, nýbrž že všechno pomíjí a vrací se tam, odkud vzešlo. Tak jako všechny věci mají svůj počátek, tak mají i konec, jen každá jinak běží a nestejně dospívají do cíle, jedny se zrodily nedávno, jiné už dávno zapadly, jiné právě procházejí středem, jiné vzcházejí, aby je vystřídaly, ale všechny stejně uplývají a míří do jednoho místa. Ty veliká řeko, kam se ženeš? Z malého počátku, z nepatrného pramene vyvěráš, z drobné žíly tryskáš. Běžíš a rosteš, padáš a ztrácíš se v zemi. Běžíš, leč dolů, rosteš, ale k zániku, přicházíš a míjíš, rozléváš se a ztrácíš. Jsi žíla, která nevyschne, běh, který nespočine, jícen, který se nenasytí. Všecko smrtelné, cokoli narozením vzchází, to nenasytná smrt zase pohltí. Požírá, strhává, pohlcuje – a nikdy nepřestane. Přítomné stále pomíjí a stále nastupuje budoucí, a protože se tak stále střídají, zdá se člověku, že je to trvalý stav. Neboť oči smrtelníků jsou přitlačené a nevidí běh veškerenstva, ulpívají na maličkostech věcí a nepozorují, co se děje v celku.
(O marnosti světa, in: – Mistr Eckhart a středověká mystika, Praha 22000, s. 95.)