LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Ladislav Hejdánek ()

Volal jsem dopoledne do Břeclavi, abych dal vědět, že jsem dobře dojel a abych ještě jednou poděkoval za pohostinství, a Dan se ptal, kde se najdou ta místa, která jsem při přednášce citoval (bez udání přesného místa). A tak jsem mu obě našel (a pak večer zavolal); nemohl to v konkordanci na e-nosiči najít, je otázka, zda to nějak neupravovali, samozřejmě „pedagogicky“). A při té příležitosti jsem si to znovu důkladněji přečetl a všiml jsem si věci, kterou jsem dříve prostě nechával stranou. Autor Janova evangelia nechal v kap. 14. ve verši 12. Ježíše říci učedlníkům (specielně Filipovi): „Amen, amen pravím vám: Kdož věří ve mne, skutky, kteréž já činím, i on činiti bude, a větší nad ty činiti bude.“ Zaujalo mne cosi dost podivného, ba absurdního. Považuji za nemyslitelné, že by si autor celou věc vymyslel, zejména že by si vymyslel ono provokativní „větší nad ty“ (event. více než ty). Muselo to být dost dlouho neseno ústní tradicí, protože nic podobného (podobně ostrého, krajního) nenajdeme u synoptiků. Stejně však autor zřetelně cítil, jak extrémní je to formulace, a tak považoval za nutné ji poněkud ohladit a zbavit největšího ostnu: vložil do Ježíšových úst něco, co určitě Ježíš neřekl, ale co tam dodala zbožná tvořivost. Ježíš podle textu mluví o těch, kdo věří „v něho“, zatímco neexistuje logion, kde by Ježíš mluvil takto o sobě, a neexistuje logion, kde by mluvil o víře v někoho či něco, tedy ani o víře v Boha. Ono „v“ (řecky EN) je vynález prvních křesťanů, protože ani v řečtině (ani v klasické, ani v KOINÉ) se sloveso PISTEYEIN s nějakým EN nespojovalo. A tak jsem na to Dana (Blažka) hned náležitě upozornil. Doufám, že si to pustí hlavou. (Písek, 000306-2.)

Hugo od sv. Viktora (†1141)

3. dále: že jest pravda, je samo sebou zřejmé, neboť kdo popírá, že jest pravda, připouští, že pravda není; a není-li pravda, je pravdivé, že pravda není. Je-li však něco pravdivého, musí být i pravda. Bůh však je pravda sama, podle Jana 14: „Já jsem cesta, pravda i život.“ A tedy že Bůh jest, je samo sebou zřejmé.
(s. 114)
Ke třetímu je třeba říci, že to, že obecně jest pravda, je samo sebou zřejmé, ale že jest první pravda, to pro nás není samo sebou zřejmé.
(s. 116)
(O marnosti světa, in: – Mistr Eckhart a středověká mystika, Praha 22000, s. 114 + 116.)

Hugo od sv. Viktora (†1141)

Duše: Kdysi, když jsem tento svět považovala za stálý, rozněcoval ve mně jeho vzhled lásku k přítomnému; teď ve mně jeho proměnlivost podivuhodným způsobem probouzí touhu po budoucím. Cit mne uchvacuje a touha vede tam, kde všechno ubíhá, a už teď miluji na věcech právě to, že pomíjejí, protože ta proměna sama i příklad všech věcí mne tím víc podněcuje přejít tam. Všechno se mi zdá být v jakési pohotovosti a k mým uším doléhá jeho volání a výzva celé přírody, všeho, co běží, aby dospělo ke svému cíli.
(O marnosti světa, in: – Mistr Eckhart a středověká mystika, Praha 22000, s. 97.)

Hugo od sv. Viktora (†1141)

Rozum: Bylo by zdlouhavé marnost tohoto světa ukazovat jednotlivě. Věz ale, že z toho všeho, co vidíš, není nic trvalé, nýbrž že všechno pomíjí a vrací se tam, odkud vzešlo. Tak jako všechny věci mají svůj počátek, tak mají i konec, jen každá jinak běží a nestejně dospívají do cíle, jedny se zrodily nedávno, jiné už dávno zapadly, jiné právě procházejí středem, jiné vzcházejí, aby je vystřídaly, ale všechny stejně uplývají a míří do jednoho místa. Ty veliká řeko, kam se ženeš? Z malého počátku, z nepatrného pramene vyvěráš, z drobné žíly tryskáš. Běžíš a rosteš, padáš a ztrácíš se v zemi. Běžíš, leč dolů, rosteš, ale k zániku, přicházíš a míjíš, rozléváš se a ztrácíš. Jsi žíla, která nevyschne, běh, který nespočine, jícen, který se nenasytí. Všecko smrtelné, cokoli narozením vzchází, to nenasytná smrt zase pohltí. Požírá, strhává, pohlcuje – a nikdy nepřestane. Přítomné stále pomíjí a stále nastupuje budoucí, a protože se tak stále střídají, zdá se člověku, že je to trvalý stav. Neboť oči smrtelníků jsou přitlačené a nevidí běh veškerenstva, ulpívají na maličkostech věcí a nepozorují, co se děje v celku.
(O marnosti světa, in: – Mistr Eckhart a středověká mystika, Praha 22000, s. 95.)

Ladislav Hejdánek (2000)

Volal jsem dopoledne do Břeclavi, abych dal vědět, že jsem dobře dojel a abych ještě jednou poděkoval za pohostinství, a Dan se ptal, kde se najdou ta místa, která jsem při přednášce citoval (bez udání přesného místa). A tak jsem mu obě našel (a pak večer zavolal); nemohl to v konkordanci na e-nosiči najít (je otázka, zda to nějak neupravovali, samozřejmě „pedagogicky“). A při té příležitosti jsem si to znovu důkladněji přečetl a všiml jsem si věci, kterou jsem dříve prostě nechával stranou. Autor Janova evangelia nechal v kap. 14. ve verši 12. Ježíše říci učedlníkům (specielně Filipovi): „Amen, amen pravím vám: Kdož věří ve mne, skutky, kteréž já činím, i on činiti bude, a větší nad ty činiti bude.“ Zaujalo mne cosi dost podivného, ba absurdního. Považuji za nemyslitelné, že by si autor celou věc vymyslel, zejména že by si vymyslel ono provokativní „větší nad ty“ (event. více než ty). Muselo to být dost dlouho neseno ústní tradicí, protože nic podobného (podobně ostrého, krajního) nenajdeme u synoptiků. Stejně však autor zřetelně cítil, jak extrémní je to formulace, a tak považoval za nutné ji poněkud ohladit a zbavit největšího ostnu: vložil do Ježíšových úst něco, co určitě Ježíš neřekl, ale co tam dodala zbožná tvořivost. Ježíš podle textu mluví o těch, kdo věří „v něho“, zatímco neexistuje logion, kde by Ježíš mluvil takto o sobě, a neexistuje logion, kde by mluvil o víře v někoho či něco, tedy ani o víře v Boha. Ono „v“ (řecky EN) je vynález prvních křesťanů, protože ani v řečtině (ani v klasické, ani v KOINÉ) se sloveso PISTEYEIN s nějakým EN nespojovalo. A tak jsem na to Dana (Blažka) hned náležitě upozornil. Doufám, že si to pustí hlavou.
(Písek, 000306-2.)