Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (1947-48?)

…Je sice jisté, že na mravní pravidla přijatá se nesmí sahat hrubou rukou, že boj s nimi musí být mravní, nikoli souboj pouhého instinktu s normou (tak se rozumí obyčejně soutěži mezi příkazem a „životem“), ale na druhé straně je nutné připustit, je-li naše pojetí správné, že není žádných samospasitelných odvěkých mravních formulí, jichž zachovávání by zaručovalo mravní život. Je např. jisté, že přátelství je vysoká mravní hodnota, ale kdo by pochyboval, že mravní život může se rozvíjet i mimo jeho rámec? Z našeho stanoviska i zákony věrnosti, považované obecně za nejpřísnější, mohou být někdy porušeny, děje-li se to ve jménu ještě přísnějšího úkolu, přísnější vazby, té totiž, bez níž nám nelze vůbec být v onom vyšším, pravém smyslu, splnit poslání, kterému se plně oddáváme a které nás dotváří. Žádná soustava mravních pravidel a zákonů nevytvoří mravní osobnost a není dost podrobná a jednoznačná, aby stačila na konkrétní situace. Každá doktrína připouští různé možnosti, každý zákon musí řešit quaestio facti, otázku aplikability. A tak od pravidel a zákonů musí mravní legalismus vždy znovu rekurovat k živé, rozhodující se osobě, v níž je tak dosvědčen neodvolatelný pramen mravního, nejen instinktivního života.
(Věčnost a dějinnost, in: 7630, Péče o duši I., Praha 1996, str. 164.)

Jan Patočka (1976)

... Kde se však mění svět a dějiny? V „nitru“, lépe v životě jednotlivce. Metafyzik by řekl, že skrytost je jednotlivcův smysl. Vystříhejme se takových důvtipností. Ale vystříhejme se též „kultu osobnosti“. Osobnost je modla: jako by člověk, v němž se mění svět (pozor: nikoli – „který mění svět!“), mohl být nějaká věc, nějaká síla, entita, talent, „genius“, v němž je všechno potřebné ke změně obsaženo jako květ a plod v semeni.
(Hrdinové naší doby, in: Jan Patočka – Osobnost a dílo, Index, Köln 1980, str. 48; znovu in: Péče o duši 3, Praha 2002, str. 187.)

Hugo od sv. Viktora (†1141)

3. dále: že jest pravda, je samo sebou zřejmé, neboť kdo popírá, že jest pravda, připouští, že pravda není; a není-li pravda, je pravdivé, že pravda není. Je-li však něco pravdivého, musí být i pravda. Bůh však je pravda sama, podle Jana 14: „Já jsem cesta, pravda i život.“ A tedy že Bůh jest, je samo sebou zřejmé.
(s. 114)
Ke třetímu je třeba říci, že to, že obecně jest pravda, je samo sebou zřejmé, ale že jest první pravda, to pro nás není samo sebou zřejmé.
(s. 116)
(O marnosti světa, in: – Mistr Eckhart a středověká mystika, Praha 22000, s. 114 + 116.)

Hugo od sv. Viktora (†1141)

Duše: Kdysi, když jsem tento svět považovala za stálý, rozněcoval ve mně jeho vzhled lásku k přítomnému; teď ve mně jeho proměnlivost podivuhodným způsobem probouzí touhu po budoucím. Cit mne uchvacuje a touha vede tam, kde všechno ubíhá, a už teď miluji na věcech právě to, že pomíjejí, protože ta proměna sama i příklad všech věcí mne tím víc podněcuje přejít tam. Všechno se mi zdá být v jakési pohotovosti a k mým uším doléhá jeho volání a výzva celé přírody, všeho, co běží, aby dospělo ke svému cíli.
(O marnosti světa, in: – Mistr Eckhart a středověká mystika, Praha 22000, s. 97.)

Hugo od sv. Viktora (†1141)

Rozum: Bylo by zdlouhavé marnost tohoto světa ukazovat jednotlivě. Věz ale, že z toho všeho, co vidíš, není nic trvalé, nýbrž že všechno pomíjí a vrací se tam, odkud vzešlo. Tak jako všechny věci mají svůj počátek, tak mají i konec, jen každá jinak běží a nestejně dospívají do cíle, jedny se zrodily nedávno, jiné už dávno zapadly, jiné právě procházejí středem, jiné vzcházejí, aby je vystřídaly, ale všechny stejně uplývají a míří do jednoho místa. Ty veliká řeko, kam se ženeš? Z malého počátku, z nepatrného pramene vyvěráš, z drobné žíly tryskáš. Běžíš a rosteš, padáš a ztrácíš se v zemi. Běžíš, leč dolů, rosteš, ale k zániku, přicházíš a míjíš, rozléváš se a ztrácíš. Jsi žíla, která nevyschne, běh, který nespočine, jícen, který se nenasytí. Všecko smrtelné, cokoli narozením vzchází, to nenasytná smrt zase pohltí. Požírá, strhává, pohlcuje – a nikdy nepřestane. Přítomné stále pomíjí a stále nastupuje budoucí, a protože se tak stále střídají, zdá se člověku, že je to trvalý stav. Neboť oči smrtelníků jsou přitlačené a nevidí běh veškerenstva, ulpívají na maličkostech věcí a nepozorují, co se děje v celku.
(O marnosti světa, in: – Mistr Eckhart a středověká mystika, Praha 22000, s. 95.)