LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Thomas P. Rausch (1992)

Mnoho katolíků ve svých představách stále pokládá papeže za „hlavu“ církve, za zdroj (po Bohu), z něhož prýští veškerá moc a veškerá autorita, za hlavního rozhodovatele současných otázek. Tito katolíci stále vnímají církev monarchicky. Sporné otázky zodpovídají prostě tím, že uvedou, co prohlásil papež. Z této perspektivy papežské prohlášení nebo dokument Kongregace pro nauku víry převažuje jakýkoli jiný argument nebo stanovisko, bez ohledu na to, jak široce je podloženo nebo pečlivě rozpracováno. A tak se složité otázky rozhodují na základě odvolání se na autoritu a ignoruje se celý složitý postup vývoje nauky. Tento přístup představuje katolickou verzi fundamentalistického postoje, i když je to spíše fundamentalismus papežský než biblický.Smysl pro univerzalitu a katolicitu církve, soustředěný na římského biskupa, je pro římskokatolické chápání církve základní. Ale papež nemůže být hlavou církve. Podle Písma je její hlava Kristus (Ef. 1,11-23; 5,23; Kol. 1,18). Papež je však hlavou sboru biskupů. … / / …Jako hlava sboru biskupů římský biskup předsedá tomuto společenství a usiluje zachovat ho. Papežská autorita nemůže být jen symbolická, neboť jako univerzální pastýř a hlava biskupského sboru musí mít papež moc jednat. Papež ale není hlavou církve. Tato úloha náleží pouze vzkříšenému Kristu, jenž ji nadále řídí prostřednictvím svého Ducha.(Církev, hierarchie a církve, in: Teologické texty 4, 1993, č.2, 52; 53.)

Hugo od sv. Viktora (†1141)

3. dále: že jest pravda, je samo sebou zřejmé, neboť kdo popírá, že jest pravda, připouští, že pravda není; a není-li pravda, je pravdivé, že pravda není. Je-li však něco pravdivého, musí být i pravda. Bůh však je pravda sama, podle Jana 14: „Já jsem cesta, pravda i život.“ A tedy že Bůh jest, je samo sebou zřejmé.
(s. 114)
Ke třetímu je třeba říci, že to, že obecně jest pravda, je samo sebou zřejmé, ale že jest první pravda, to pro nás není samo sebou zřejmé.
(s. 116)
(O marnosti světa, in: – Mistr Eckhart a středověká mystika, Praha 22000, s. 114 + 116.)

Hugo od sv. Viktora (†1141)

Duše: Kdysi, když jsem tento svět považovala za stálý, rozněcoval ve mně jeho vzhled lásku k přítomnému; teď ve mně jeho proměnlivost podivuhodným způsobem probouzí touhu po budoucím. Cit mne uchvacuje a touha vede tam, kde všechno ubíhá, a už teď miluji na věcech právě to, že pomíjejí, protože ta proměna sama i příklad všech věcí mne tím víc podněcuje přejít tam. Všechno se mi zdá být v jakési pohotovosti a k mým uším doléhá jeho volání a výzva celé přírody, všeho, co běží, aby dospělo ke svému cíli.
(O marnosti světa, in: – Mistr Eckhart a středověká mystika, Praha 22000, s. 97.)

Hugo od sv. Viktora (†1141)

Rozum: Bylo by zdlouhavé marnost tohoto světa ukazovat jednotlivě. Věz ale, že z toho všeho, co vidíš, není nic trvalé, nýbrž že všechno pomíjí a vrací se tam, odkud vzešlo. Tak jako všechny věci mají svůj počátek, tak mají i konec, jen každá jinak běží a nestejně dospívají do cíle, jedny se zrodily nedávno, jiné už dávno zapadly, jiné právě procházejí středem, jiné vzcházejí, aby je vystřídaly, ale všechny stejně uplývají a míří do jednoho místa. Ty veliká řeko, kam se ženeš? Z malého počátku, z nepatrného pramene vyvěráš, z drobné žíly tryskáš. Běžíš a rosteš, padáš a ztrácíš se v zemi. Běžíš, leč dolů, rosteš, ale k zániku, přicházíš a míjíš, rozléváš se a ztrácíš. Jsi žíla, která nevyschne, běh, který nespočine, jícen, který se nenasytí. Všecko smrtelné, cokoli narozením vzchází, to nenasytná smrt zase pohltí. Požírá, strhává, pohlcuje – a nikdy nepřestane. Přítomné stále pomíjí a stále nastupuje budoucí, a protože se tak stále střídají, zdá se člověku, že je to trvalý stav. Neboť oči smrtelníků jsou přitlačené a nevidí běh veškerenstva, ulpívají na maličkostech věcí a nepozorují, co se děje v celku.
(O marnosti světa, in: – Mistr Eckhart a středověká mystika, Praha 22000, s. 95.)