Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2007)

Chápeme-li událost jako určité (tedy nikoli neurčité) dění, jež má svůj počátek, průběh a konec, musíme podrobit zkoumání každý odkaz tohoto výměru. Stále ovšem musíme mít na paměti rozdíl mezi „reálnou“ událostí (u té bude toto zkoumání mít jinou povahu a jiné postupy) a „událostí“ jakožto myšlenkovým modelem. Zároveň nesmíme obojí oddělit tak ostře, jak tomu bylo v platonismu: náš myšlenkový model není žádnou samostatnou skutečností, nýbrž pojmovým konstruktem, který musí sloužit jako prostředek a pomůcka, s níž v myšlení chceme (a budeme) pracovat, když se budeme zabývat událostmi „reálnými“. (Musíme jednak pamatovat na to, že i v případě tradiční zpředmětňující pojmovosti se ukázalo, že skvěle promyšlený geometrický systém euklidovský odpovídá „reálným“ poměrům ve Vesmíru jen přibližně; a za druhé na to, že jsme stále ještě příliš zvyklí v myšlení vše zpředmětňovat, takže budeme ještě dlouho dělat chyby v pokusech o pojmovost, která už nebude zpředmětňovat ani příslušné modely, ani skutečné události, k nimž se za pomoci takových modelů bude chtít přiblížit a v myšlení je zvládnout.) To se ukazuje ostatně hned, když se pokusíme – bez onoho „zpředmětňování“ – myšlenkově „uchopit“ počátek události. Především se musíme vyhnout chybě, jíž mohlo být (a často bylo) poplatno i staré, tradiční myšlení (dokonce už to nejstarší, totiž myšlení presokratiků): musíme důsledně odlišovat „počátek“, chápaný jako součást toho, čeho je počátkem, od „počátku“, který takovou součástí není, nýbrž který zůstává mimo to a vně toho, čeho je počátkem. Touto chybou bylo, jak známo, zatíženo veškeré kauzalistické myšlení; v našem případě se sice zdánlivě snadno tomuto omylu dokážeme vyhnout, ale dostáváme se do nebezpečí, že upadneme do chyby jiné, totiž že ztratíme možnost a schopnost přesněji určit, kde vlastně taková „událost“ začíná a kde končí. To je ovšem problém jiný, problém našeho myšlení, takže také ten necháme nyní stranou. Nám půjde o jiný problém, mnohem závažnější: každá událost, má-li se opravdu dít, odehrávat, musí vskutku začít, ale nemůže začít spontánně, sama, neboť před svým počátkem tu ještě není. Vlastní. základní problém počátku události musí být proto uchopen a formulován velmi obezřetně: a právě k tomu cíli musíme upřesnit, jak vlastně taková událost začíná, jak to s ní vypadá („je“) při tom začínání a pak při pokračování atd. Důležitým momentem přitom bude, stále mít na paměti, když budeme chtít uvažovat o tom, kde se ten počátek bere, kde je jeho zdroj, rozhodně nehledat v minulosti, v tom, co předchází jako již kdysi nebo dokonce ještě nyní „jsoucí“, nýbrž musíme „hledat“ v budoucnosti, tj. v tom co „předchází“ jakožto ještě nejsoucí, ale mající přijít a už už přicházející.
(Písek, 070302-1.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Otázka po ARCHÉ (neboli „počátku“), jak si ji kladli nejstarší filosofové, nemůže být zcela zavržena ani prohlášena za naprosto neplatnou. Především proto, že je v jistém, byť poněkud odlišném smyslu, přítomna v mysli lidí daleko před tím, než došlo k vynálezu (k založení) filosofie, zejména pak vůbec k vynálezu pojmovosti (což umožnilo otázku precizovat); a pak také proto, že je tato otázka nadále znovu a znovu kladena, i když vždy poněkud jinak a v nových kontextech. Jediné, co si žádá revize, je to, jak si lidé navykli se stále větší samozřejmostí předpokládat, že ARCHÉ musí předcházet to, čeho je „počátkem“, v tzv. minulosti, tj. že ARCHÉ musí „nastat“, aby mohlo „nastat“ vše další. V dobách mýtu nebyla celá věc natolik vyhraněna, a také nebyly prostředky, jak to přezkoumávat a korigovat (zejména nešlo o běžnou minulost, nýbrž o tzv. „pra-minulost“, která byla chápána jako „věčně přítomná“). Jedním z velkých filosofickýách úkolů dnešní doby (a doby ještě blízké budoucnosti) bude pochopení nutnosti rozšířit pojetí skutečnosti (tj. každé konkrétní resp. konkrescentní, tj. srostlé, integrované „individuální“ a tudíž událostné skutečnosti) tk, že ji nebereme jen jako aktuálně jsoucí, nýbrž že máme stále v paměti také její „bylost“, ale i „budost“.
(Písek, 070716-1.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Tázat se po „počátku“ čehokoli „konkrétního“ (tj. jakéhokoli „událostného celku“ jakožto srostlice vnitřní a vnější stránky, eventuelně srostlice budosti a bylosti, proměňující se s každou novou aktuální „přítomností“, tedy právě přítomnou „jsoucností“) má dobrý smysl už proto, že analogickou otázku je možno (a dokonce třeba) si klást zejména tehdy, jde-li o „veškerenstvo“, o „svět vcelku“. Není totiž nejmenšího důvodu, proč mít za to, že svět vcelku nemá a nikdy neměl žádný „počátek“, ale že trvá neustále, bez počátku a bez konce. A protože každá vnitrosvětná událost jakožto „konkrétum“ může být celkem jen za dvou podmínek, totiž že je vždy do jisté míry vnitřně sjednocená, a dále že je vždy do jisté míry vydělená s celku světa (pokud je svět celkem, a pokud není, že je tedy vždy do jisté míry vydělena od jiných událostí). To obojí předpokládá aktivitu ze strany jednotlivé „události“, a to opět předpokládá, že se událost stala subjektem této aktivity (eventuelně že si ustavila svůj subjekt, budeme-li chtít rozlišovat událost jako celek a událost jako subjekt tohoto událostného celku).
(Písek, 070716-2.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Každý skutečný počátek je záležitostí „vynoření“ něčeho skutečného do kontextu již jsoucích skutečností bez jakékoli kauzální vazby na tyto vnější skutečnosti. Zároveň ovšem platí, že každá takové „vynoření“ čehokoli natolik původního a nového, které nevyplývá resp. nelze odvodit z čehokoli předcházejícího, je možné jen jako navázání na skutečnosti, které jsou v tu chvíli k dispozici jako aktuální „přítomné“. Tak kupř. nový jednobuněčný organismus (např. améba nebo jiný prvok) nemůže nově vzniknout jinak, než že se ve svém počátku „vynoří“ vskutku „nově“, tj. nikoli jako následek nějaké buňky jiné, ale přece jen vždycky tak, že se musí nějak orientovat v jiné buňce určitého druhu a navázat na své nejbližší okolí, tj. na situaci v této předchozí buňce. Že se to běžně v biologii vykládá jinak, tj. kauzálně, je sice rozšířený způsob výkladu, ale způsob mylný, protože řádně nedomýšlí, v čem vlastně spočívá tzv. kauzální nexus a kauzalita. České slovo „příčina“ etymologicky poukazuje na sloveso „přičinit se“ (ostatně podobně jako původní řecké slovo aitia poukazuje na vinu či zavinění); v obou případech jde o připomenutí toho, co vzniku resp. počátku něčeho nového předcházelo, tj. o připomenutí okolností. Staří myslitelé před Sókratem si velmi považovali svého objevu tzv. příčinnosti (kauzality), kterou však okamžitě reinterpretovali: v okolností učinili samotného původce začátku něčeho zdánlivě nového, ve skutečnosti však již obsaženého v tom, co předcházelo. Aristotelés si ještě uvědomoval, že příčin je více druhů a že všech je zapotřebí, ale později se stalo běžným zvykem a posléze nezlomnou tradicí všechny příčiny redukovat na příčinu účinnou (causa efficiens). A protože Hume pregnantním způsobem ukázal, že toto pojetí samo neobstojí, všichni si zvykli (pod vlivem Kanta) pojetí příčinnosti chápat jako apriorní (tj. nejen priorní ve smyslu myšlenkového pokusu, který může a vlastně musí být ověřován). Jedním z postulátu hypotézy „kauzálního nexu“ je, že příčina nutně předchází kauzálnímu následku. V našem alternativním pojetí „reaktibility“ je tomu ovšem pozoruhodně naopak: následek se stává následkem teprve tehdy, když na něj něco reaguje resp. naváže jako na předchůdné, tj. jako na „příčinu“. Příčina se tak stává následkem reagování tzv. „následku“. Jde-li ovšem o něco v řádném smyslu „nového“, tedy o „emergenci“ čehosi, co tu předtím nikterak nebylo a tedy nepředcházelo v minulosti, pak je zřejmé, že skutečný, vlastní „počátek“ musí být rigorózně vzato „bez příčiny“; vše, co je pak běžně uváděno jako „předchůdné“, můžeme jako předchůdné uznat, ale bylo vyselektováno teprve oním emergujícím „počátkem“, který z ničeho předchůdného odvodit nelze. Obecně tedy můžeme tvrdit, že nic není samo o sobě „příčinou“ něčeho jiného, nýbrž pouze příčinou „téhož“; pak mluvíme o setrvalosti nebo setrvačnosti; příčinou se může pouze stát, a to díky aktivitě něčeho, co označíme jako „počátek“ bez příčiny, ale schopný na něco ze svého nejbližšího okolí reagovat.
(Písek, 130502-1.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Staří Řekové velmi dobře a do hloubky rozpoznali, že počátek není něco, na čem moc nezáleží a co další průběh prostě může nechávat za sebou a už se o to nestarat. Právě proto jejich myšlenka (přesněji jejich cogitatum, jejich „myšlené“, tou jejich myšlenkou „míněné“) do jednoty (do toho, co je „počátek“ sám v sobě a sebou) zahrnovala jak to, co „bylo“ první, ale také to, co „je“ i nadále první a co tedy „vládne“ (ARCHÉ). Je však pravdou, že význam „počátku“ přece jenom trochu (vlastně hodně) přecenili, takřka jej pozvedli na ně+co, co je ve všech směrech a naprosto rozhodující. Právě proto musíme v tomto směru provést několik korektur. Především musíme význam „počátků“ alespoň zčásti relativizovat (ovšem ne tak, že bychom připouštěli u „počátků“ naprostou nedůležitost až libovolnost, takže z jakéhokoli počátku by bylo možno jít dále kamkoli). Každý počátek má v sobě cosi zavazujícího a také poněkud svazujícího. Výborný začátek nás zavazuje k výbornému pokračování, ale nezaručuje nám to – můžeme se dopouštět celé řady chyb i potom. A naopak nepříliš zdařilý začátek může být někdy napraven zdařilým pokračováním; ovšem jen někdy. Někdy je špatný začátek nenapravitelný – vede nás špatným směrem a už se z toho nikdy nevzpamatujeme. Proto se musíme tázat: co vlastně je na tom začátku (na těch začátcích) tak nenapravitelného a co zase napravitelného? Že i dobrý začátek může přijít vniveč, když následuje špatné pokračování, to je celkem pochopitelné; ale jak je možno chápat ten případ, kdy špatný začátek už napravit nelze? Asi nezbývá, než se na tento problém podívat zvlášť tehdy, když jde o začátek pravé události, a zvlášť, když jde o událost nepravou, kdy její pokračování záleží v tom, jak různé subjekty (různé pravé události) na onen začátek budou navazovat. Rozhodně nám podrobnější zkoumání obou případů (typů) může ukázat řadu stránek, které bez důkladnější analýzy mohou unikat naší pozornosti.
(Písek, 080114-3.)