LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Charles Péguy (1873-1914)

Často a odedávna je jasné, že náboženské sekty a po jejich vzoru i sekty politické mohou odpustit leccos, odpustí nevěrnost, lhostejnost, nepřátelství, válku; ale nikdy neodpustí odpadlictví.
A přece, v tomto smyslu, musí být život čestného člověka neustálým, věčným odpadlictvím; čestný člověk musí být věčným renegátem, takto nazírán musí být život čestného člověka věčnou nevěrou. Neboť člověk, který chce zůstat věrný pravdě, musí být neustále nevěrný nepřetržitým, neúnavně znovu a znovu se rodícím omylům. A člověk, který chce zůstat věrný spravedlnosti, musí být neustále nevěrný nevyčerpatelně triumfujícímu bezpráví.
Je těžké udržet si tuto věčnou nevěru – užívám tohoto výrazu ve stejném smyslu, jako se říká „udržet si víru“ – poněvadž moderní moci mají k dispozici všechny nejrůznější, nejvynalézavější aparáty moderního společenského zesvětštěného pekla. Především samotu, tu údajně tak skvělou izolaci, která je ve skutečnosti tak strašná, tak temná, ta přeplněná neklidem, tak všeobecně obávaná, tu samotu, která člověka dříve sytila a poskytovala mu odstup, která mu dávala možnost vzdálit se a být přitom na jednom místě, věčnost v přítomnosti; izolaci, která v moderní době naopak člověka zabíjí, rdousí ho bídou, dusí stínem a tichem. Dokonalá izolace, totální mlčení, dvojnásobná izolace, neboť noví nepřátelé vás opouštějí a staří nepřátelé se k vám proto nevrátí. Staré tresty, řecký střepinový soud, vypovězení z měst, klatby, středověké tresty feudální, královské, církevní, exkomunikace, index – byly nebo obsahovaly strašné sankce. Často smrtelné. Často tresty smrti. Svůj cíl však zasahovaly možná s daleko menší jistotou (neříkám svůj objekt), zasahovaly intelektuální svobody zanedbatelněji a neúplněji, než se to daří vychytralému bojkotu, organizovanému moderním světem v moderním světě proti všemu, co by se dotýkalo moderního panství.
To je jeden z důvodů, proč, bezpochyby, je v moderním světě intelektuální aktivita daleko vzácnější než kdykoli předtím v žádném světě, proč je méně významná, především pak méně svobodná, méně čerstvá, méně nová, méně tryskající.
(Druhá odvaha, Výbor próz, Edice Expedice, sv. 78, samizdat, str. 26-28.)
(překládáno ex: De la situation faite et à la sociologie dans temps modernes; vyd. NRF, pp. 1017.)

Ladislav Hejdánek (2000)

Na „Lyře pragensis“ (v pondělí 22.5.) jsem měl říci několik slov o samotě a společenství; téma jsem se dozvěděl až na místě. Odmítl jsem obojí stavět proti sobě, protože obojí nejen souvisí, ale vzájemně se podmiňuje. Když se člověk narodí, není ještě sám sebou, ale musí se sám sebou stávat. Ale aby se mohl sám sebou stát, k tomu nezbytně potřebuje „ty druhé“: teprve přes druhé, za jejich pomoci, ale zároveň také proti nim se musí postavit na vlastní nohy. Člověk tedy není nikdy jen daností a nemůže se sám sebou stát tak, že je si pak „dán“, nýbrž člověk je vždycky sám sobě úkolem, je právě „k sobě“ povolán, je povolán, aby se stal sám sebou. To je ten zásadní, hluboký problém vztahu člověka ke svému vlastnímu poslání, které si nevymýšlí, ale které buď plní nebo neplní, ale které na něho nenakládají „ti druzí“, nýbrž pouze mu pomáhají, aby svému vlastnímu poslání lépe porozuměl a aby se naučil mu nejen rozumět, ale také je plnit, naplňovat. Dnes jsem si přečetl něco z Ricoeura (mám napsat několik osobních slov k Milošovu překladu větší knížky rozhovorů s ním) a teprve poté, co jsem musel formulovat zmíněnou myšlenku, jsem si všiml, jak Ricoeur cituje Jeana Lacroix, že „vědomí není žádnou daností, nýbrž úkolem“. Je mi zcela jasné, že to platí v mnohem větší šíři, než jak to Lacroix formuloval. Sám člověk není daností, nýbrž úkolem. Je zvláštní, že při dřívějším čtení mě to nijak neupoutalo a neoslovilo, ale dnes jsem pro to byl zjevně připravenější. Ricoeur to totiž umístil do kontextu, který míří vlastně jinam, přinejmenším na první pohled. Totéž platí o jeho slovech (která napsal krátce předtím), že jde o to, „abychom nahradili filosofii vědomí filosofií uvědomění“ (s. 18). To zase bez přípravy dost neosloví; je třeba to důkladně vyložit. U Descarta je vědomí resp. myšlení něčím neproměnným, „substancí“ (res cogitans). To je nepochybně omyl: vědomí je pouze to, které se děje, které se stává – tedy uvědomění resp. uvědomování.
(Praha, 000524-2.)

Ladislav Hejdánek ()

Na „Lyře pragensis“ (v pondělí 22.5.) jsem měl říci několik slov o samotě a společenství; téma jsem se dozvěděl až na místě. Odmítl jsem obojí stavět proti sobě, protože obojí nejen souvisí, ale vzájemně se podmiňuje. Když se člověk narodí, není ještě sám sebou, ale musí se sám sebou stávat. Ale aby se mohl sám sebou stát, k tomu nezbytně potřebuje "ty druhé": teprve přes druhé, za jejich pomoci, ale zároveň také proti nim se musí postavit na vlastní nohy. Člověk tedy není nikdy jen daností a nemůže se sám sebou stát tak, že si pak je "dán", nýbrž člověk je vždycky sám sobě úkolem, je právě "k sobě" povolán, je povolán, aby se stal sám sebou. To je ten zásadní, hluboký problém vztahu člověka ke svému vlastnímu poslání, které si nevymýšlí, ale které buď plní nebo neplní, ale které na něho nenakládají "ti druzí", nýbrž pouze mu pomáhají, aby svému vlastnímu poslání lépe porozuměl a aby se naučil mu nejen rozumět, ale také je plnit, naplňovat. Dnes jsem si přečetl něco z Ricoeura (mám napsat několik osobních slov k Milošovu překladu větší knížky rozhovorů s ním) a teprve poté, co jsem musel formulovat zmíněnou myšlenku, jsem si všiml, jak Ricoeur cituje Jeana Lacroix, že "vědomí není žádnou daností, nýbrž úkolem". Je mi zcela jasné, že to platí v mnohem větší šíři, než jak to Lacroix formuloval. Sám člověk není daností, nýbrž úkolem. Je zvláštní, že při dřívějším čtení mě to nijak neupoutalo a neoslovilo, ale dnes jsem pro to byl zjevně připravenější. Ricoeur to totiž umístil do kontextu, který míří vlastně jinam, přinejmenším na první pohled. Totéž platí o jeho slovech (která napsal krátce předtím), že jde o to, "abychom nahradili filosofii vědomí filosofií uvědomění" (s. 18). To zase bez přípravy dost neosloví; je třeba to důkladně vyložit. U Descartesa je vědomí resp. myšlení něčím neproměnným, "substancí" (res cogitans). To je nepochybně omyl: vědomí je pouze to, které se děje, které se stává – tedy uvědomění resp. uvědomování. (Praha, 000524-2.)

Hugo od sv. Viktora (†1141)

3. dále: že jest pravda, je samo sebou zřejmé, neboť kdo popírá, že jest pravda, připouští, že pravda není; a není-li pravda, je pravdivé, že pravda není. Je-li však něco pravdivého, musí být i pravda. Bůh však je pravda sama, podle Jana 14: „Já jsem cesta, pravda i život.“ A tedy že Bůh jest, je samo sebou zřejmé.
(s. 114)
Ke třetímu je třeba říci, že to, že obecně jest pravda, je samo sebou zřejmé, ale že jest první pravda, to pro nás není samo sebou zřejmé.
(s. 116)
(O marnosti světa, in: – Mistr Eckhart a středověká mystika, Praha 22000, s. 114 + 116.)

Hugo od sv. Viktora (†1141)

Duše: Kdysi, když jsem tento svět považovala za stálý, rozněcoval ve mně jeho vzhled lásku k přítomnému; teď ve mně jeho proměnlivost podivuhodným způsobem probouzí touhu po budoucím. Cit mne uchvacuje a touha vede tam, kde všechno ubíhá, a už teď miluji na věcech právě to, že pomíjejí, protože ta proměna sama i příklad všech věcí mne tím víc podněcuje přejít tam. Všechno se mi zdá být v jakési pohotovosti a k mým uším doléhá jeho volání a výzva celé přírody, všeho, co běží, aby dospělo ke svému cíli.
(O marnosti světa, in: – Mistr Eckhart a středověká mystika, Praha 22000, s. 97.)