Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Platón (-774)

Viz tedy, zdali může, když to s ním tak je, státi nebo se pohybovati.
A proč by ne?
Protože kdyby se pohybovalo, buď by měnilo svou polohu nebo by se přejinačovalo; to jsou totiž jediné druhy pohybu.
Ano.
Ale kdyby se jedno přejinačovalo samo proti sobě, není asi možno, aby to ještě bylo jedno.
To není možné.
Tedy přejinačováním se nepohybuje.
Je viděti, že ne.
Ale zdali pak změnou polohy?
Snad.
Nuže kdyby jedno měnilo svou polohu, buď by se otáčelo na témž místě kolem dokola nebo by přecházelo z místa na místo.
Nutně.
Jistě pak při otáčení musí míti nějaký střed a zase jiné své části, které se pohybuje kolem toho středu; ale /21/ co nemůže mít ani střed ani části, jakým způsobem by se toto mohlo kdy otočiti kolem svého středu?
Žádným.
Ale snad tedy mění své místo a hned se dostává sem hned tam a takto se pohybuje?
Jinak to není.
Nuže zdali pak se neukázalo, že mu je nemožné býti někde v něčem?
Ano.
A zdali není ještě nemožnější, aby se tam dostávalo?
Nerozumím proč.
Jestliže se něco do něčeho dostává, je jistě nutné, aby to v tom ještě nebylo, když se tam teprve dostává, a zase aby to již nebylo zcela vně toho, když se již do toho dostává.
To je nutné.
Jestliže tedy ...
(1008, Parmenides, př. Fr. Novotný, Praha 1936, str. 20.)

Hugo od sv. Viktora (†1141)

3. dále: že jest pravda, je samo sebou zřejmé, neboť kdo popírá, že jest pravda, připouští, že pravda není; a není-li pravda, je pravdivé, že pravda není. Je-li však něco pravdivého, musí být i pravda. Bůh však je pravda sama, podle Jana 14: „Já jsem cesta, pravda i život.“ A tedy že Bůh jest, je samo sebou zřejmé.
(s. 114)
Ke třetímu je třeba říci, že to, že obecně jest pravda, je samo sebou zřejmé, ale že jest první pravda, to pro nás není samo sebou zřejmé.
(s. 116)
(O marnosti světa, in: – Mistr Eckhart a středověká mystika, Praha 22000, s. 114 + 116.)

Hugo od sv. Viktora (†1141)

Duše: Kdysi, když jsem tento svět považovala za stálý, rozněcoval ve mně jeho vzhled lásku k přítomnému; teď ve mně jeho proměnlivost podivuhodným způsobem probouzí touhu po budoucím. Cit mne uchvacuje a touha vede tam, kde všechno ubíhá, a už teď miluji na věcech právě to, že pomíjejí, protože ta proměna sama i příklad všech věcí mne tím víc podněcuje přejít tam. Všechno se mi zdá být v jakési pohotovosti a k mým uším doléhá jeho volání a výzva celé přírody, všeho, co běží, aby dospělo ke svému cíli.
(O marnosti světa, in: – Mistr Eckhart a středověká mystika, Praha 22000, s. 97.)

Hugo od sv. Viktora (†1141)

Rozum: Bylo by zdlouhavé marnost tohoto světa ukazovat jednotlivě. Věz ale, že z toho všeho, co vidíš, není nic trvalé, nýbrž že všechno pomíjí a vrací se tam, odkud vzešlo. Tak jako všechny věci mají svůj počátek, tak mají i konec, jen každá jinak běží a nestejně dospívají do cíle, jedny se zrodily nedávno, jiné už dávno zapadly, jiné právě procházejí středem, jiné vzcházejí, aby je vystřídaly, ale všechny stejně uplývají a míří do jednoho místa. Ty veliká řeko, kam se ženeš? Z malého počátku, z nepatrného pramene vyvěráš, z drobné žíly tryskáš. Běžíš a rosteš, padáš a ztrácíš se v zemi. Běžíš, leč dolů, rosteš, ale k zániku, přicházíš a míjíš, rozléváš se a ztrácíš. Jsi žíla, která nevyschne, běh, který nespočine, jícen, který se nenasytí. Všecko smrtelné, cokoli narozením vzchází, to nenasytná smrt zase pohltí. Požírá, strhává, pohlcuje – a nikdy nepřestane. Přítomné stále pomíjí a stále nastupuje budoucí, a protože se tak stále střídají, zdá se člověku, že je to trvalý stav. Neboť oči smrtelníků jsou přitlačené a nevidí běh veškerenstva, ulpívají na maličkostech věcí a nepozorují, co se děje v celku.
(O marnosti světa, in: – Mistr Eckhart a středověká mystika, Praha 22000, s. 95.)