Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (1995)

Myšlenka „denaturace přírody“ jakožto její narušení či poškození ze strany člověka má své nevyslovené předpoklady, které je filosofie povolána odkrýt, vyjasnit a ovšem také kriticky posoudit. (Termínu užil např. Zdeněk Kratochvíl ve své Filosofii živé přírody, Pha 1994.) Především předpokládá tato myšlenka, že denaturující působení člověka už není působením přírody. Protože o tělesné příbuznosti člověka zejména k primátům nemůže být pochyb, musíme předpokládat, že sám člověk nějak přestal být přírodní bytostí, a to na jiném než „fyzickém“ základu (řečeno po aristotelsku, ale už s korekcí: člověk jakožto člověk nemohl jako rod vzniknout FYSEI, a nemůže se jako člověk ani individuálně narodit. Jinak bychom museli jeho působení v přírodě chápat podobně, jako chápeme působení kobylek, mnišky, myší, korálů, rozsivek nebo bobrů apod. To je antropologicky velmi významné. Připustíme-li však, že člověk a tedy lidstvo a vůbec lidské působení není principiálně (tj. v principu) FYSEI, od „přírody“, nezbývá nám než položit otázku, co tedy zakládá tuto odchylku, tuto anomálii v říši tvorstva. Vedle FYSIS se tedy musíme tématizovat nějaký jiný „princip“ či „kořen“. Řešení, které nám nabídli už kdysi dávno řečtí sofisté, že totiž např. jazyk nevzniká FYSEI, nýbrž THESEI, úmluvou, dohodou, neobstojí prostě už proto, že vlastní problém tak zůstává nevyřešen. Buď totiž připustíme, že sama dohoda resp. možnost dohody je založena přírodně – a pak člověk zůstává přírodní bytostí a není důvodu mluvit o denaturaci -, nebo je úmluvy či dohody schopen pouze člověk – a pak opět nevíme, kde se uprostřed přírody vzala nepřírodní, protipřírodní a nepřirozená bytost. (Nehledíc na to, že úmluva je možná jen tam, kde je mluva a tedy možnost se domluvit.) (Písek, 950401-1.)

Izaiáš ()

1Duch Panovníka Hospodina je nade mnou. Hospodin mě pomazal k tomu, abych nesl radostnou zvěst pokorným, poslal mě obvázat rány zkroušených srdcem, vyhlásit zajatcům svobodu a vězňům propuštění, 2vyhlásit léto Hospodinovy přízně, den pomsty našeho Boha, potěšit všechny truchlící, 3pozvednout truchlící na Sijónu, dát jim místo popela na hlavu čelenku, olej veselí místo truchlení, závoj chvály místo ducha beznaděje. Nazvou je „Stromy spravedlnosti“ a „Sadba Hospodinova“ k jeho oslavě.
(Ekum. překl., Iz 61, 1-3.)

Izaiáš ()

1Prozpěvuj, neplodná, kteráž nerodíš, zvučně prozpěvuj a prokřikni, kteráž ku porodu nepracuješ, nebo více bude synů opuštěné, nežli synů té, kteráž má muže, praví Hospodin. 2Rozšiř místo stanu svého, a čalounů příbytků svých roztáhnouti nezbraňuj; natáhni i provazů svých, a kolíky své utvrď. 3Nebo napravo i nalevo se rozmůžeš, a símě tvé národy dědičně vládnouti bude, a města pustá osadí. 4Nebojž se, nebo nebudeš zahanbena, aniž se zapyřuj, nebo nebudeš v potupu uvedena; nýbrž na zahanbování, kteréž jsi snášela od mladosti své, zapomeneš, a na pohanění vdovství svého nezapomeneš více. 5Nebo manželem tvým bude Učinitel tvůj, jehož jméno Hospodin zástupů, a vykupitel tvůj Svatý Izraelský, Bohem vší země slouti bude. 6Nebo jako ženy propuštěné a v duchu sevřené povolá tě zase Hospodin, a jako ženy mladice, když v pohrdutí budeš, praví Bůh tvůj. 7Na maličkou chvilku poopustil jsem tě, ale v slitování převelikém shromáždím tě, 8V maličkém hněvě skryl jsem tvář svou na maličko před tebou, ale v milosrdenství věčném slituji se nad tebou, praví vykupoitel tvůj Hospodin.
Iz 54, 1-8
(6630, Biblí svatá, pův. překlad Kral. 1579-1593, Kutná Hora 1940, str. 639-40.)

Izaiáš ()

11Jako země dává vzrůst tomu, co klíčí, jako zahrada dává vzklíčit tomu, co bylo zaseto, tak panovník Hospodin dá vzklíčit spravedlnosti a chvále přede všemi národy.
(Ekum.překl., Iz 61, 11.)
Denn wie die Erde die Saat wachsen läßt und der Garten die Pflanzen hervorbringt, so bringt Gott, der Herr, Gerechtigkeit hervor und Ruhm vor allen Völkern.
(4981, Einheitsübersetzung, S. 866.)
11Sicut enim terra profert germen suum, et sicut hortus semen suum germinat, sic Dominus Deus germinabit iustitiam et laudem coram universis gentibus.
(6470, Vulgata, nova ed., p. 728.)