Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Izaiáš ()

1Duch Panovníka Hospodina je nade mnou. Hospodin mě pomazal k tomu, abych nesl radostnou zvěst pokorným, poslal mě obvázat rány zkroušených srdcem, vyhlásit zajatcům svobodu a vězňům propuštění, 2vyhlásit léto Hospodinovy přízně, den pomsty našeho Boha, potěšit všechny truchlící, 3pozvednout truchlící na Sijónu, dát jim místo popela na hlavu čelenku, olej veselí místo truchlení, závoj chvály místo ducha beznaděje. Nazvou je „Stromy spravedlnosti“ a „Sadba Hospodinova“ k jeho oslavě.
(Ekum. překl., Iz 61, 1-3.)

Izaiáš ()

1Prozpěvuj, neplodná, kteráž nerodíš, zvučně prozpěvuj a prokřikni, kteráž ku porodu nepracuješ, nebo více bude synů opuštěné, nežli synů té, kteráž má muže, praví Hospodin. 2Rozšiř místo stanu svého, a čalounů příbytků svých roztáhnouti nezbraňuj; natáhni i provazů svých, a kolíky své utvrď. 3Nebo napravo i nalevo se rozmůžeš, a símě tvé národy dědičně vládnouti bude, a města pustá osadí. 4Nebojž se, nebo nebudeš zahanbena, aniž se zapyřuj, nebo nebudeš v potupu uvedena; nýbrž na zahanbování, kteréž jsi snášela od mladosti své, zapomeneš, a na pohanění vdovství svého nezapomeneš více. 5Nebo manželem tvým bude Učinitel tvůj, jehož jméno Hospodin zástupů, a vykupitel tvůj Svatý Izraelský, Bohem vší země slouti bude. 6Nebo jako ženy propuštěné a v duchu sevřené povolá tě zase Hospodin, a jako ženy mladice, když v pohrdutí budeš, praví Bůh tvůj. 7Na maličkou chvilku poopustil jsem tě, ale v slitování převelikém shromáždím tě, 8V maličkém hněvě skryl jsem tvář svou na maličko před tebou, ale v milosrdenství věčném slituji se nad tebou, praví vykupoitel tvůj Hospodin.
Iz 54, 1-8
(6630, Biblí svatá, pův. překlad Kral. 1579-1593, Kutná Hora 1940, str. 639-40.)

Izaiáš ()

11Jako země dává vzrůst tomu, co klíčí, jako zahrada dává vzklíčit tomu, co bylo zaseto, tak panovník Hospodin dá vzklíčit spravedlnosti a chvále přede všemi národy.
(Ekum.překl., Iz 61, 11.)
Denn wie die Erde die Saat wachsen läßt und der Garten die Pflanzen hervorbringt, so bringt Gott, der Herr, Gerechtigkeit hervor und Ruhm vor allen Völkern.
(4981, Einheitsübersetzung, S. 866.)
11Sicut enim terra profert germen suum, et sicut hortus semen suum germinat, sic Dominus Deus germinabit iustitiam et laudem coram universis gentibus.
(6470, Vulgata, nova ed., p. 728.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Reflexe je svým způsobem jakýsi rozhovor se sebou, rozhovor, který vede naše lepší „já“ s naším provinilým „já“. (Pochopitelně to vůbec neznamená, že ono „já“ je „předmětně“, objektivně dvojí. Má tím být pouze předběžně a v jakémsi pokusu o přiblížení vysloveno, že „já“ je – jakožto subjekt resp. „pravé jsoucno“ – událostí, takže se děje či spolu-uskutečňuje svými aktivitami; a ty aktivity mohou směřovat lépe či hůře k uskutečnění toho, co „má být“, takže dochází k napětí mezi tím, co mělo nastat, a tím, co skutečně nastalo.) Ten termín „provinilost“ snad není zcela vystihující; jde spíše o jakousi zatíženost nebo snad „zadluženost“, ale v některých případech o skutečné „viny“. Provinilost subjektu spočívá v tom, že nenastalo to, co mělo nastat a k čemu měly směřovat jeho aktivity. A vědomí tohoto rozdílu mezi tím, co „mělo být“, a tím, co nastalo a „jest“ (eventuelně „bylo“), je právě oním „svědomím“. Odpovídá to i samému slovu: s-vědomí je vskutku spolu-vědomí nebo „vědomí obojího“, totiž toho, co mělo nastat naším přičiněním, i toho, co nastalo, protože naše přičinění bylo nedostatečné nebo vadné. Reflexe je vlastně účinný nástroj, sloužící k tomu, aby si vědomí samo v sobě ujasnilo tento rozdíl a rozpor: je to jakoby střídavé zaujímání dvojí orientace a dvojí perspektivy, umožňující srovnání obojího a eventuelně pokus o ospravedlnění nastalého ve vztahu k tomu, co nastat mělo. Teprve druhotně je v reflexi pojmově objektivováno jedno i druhé, a tím obojí desinterpretováno. To, co se stalo (co nastalo) je objektivací odříznuto od příslušného (nepředmětného) kontextu a je považováno za vlastní skutečnost (ebeny. za jedinou skutečnost). A naproti tomu to, co se „mělo stát“, je buď marginalizováno a zejména redukováno na dojmy a pocity, tedy na subjektivitu, nebo zcela vyřazeno z jakéhokoli zájmu (protože to nijak nelze „vykázat“). (Písek, 050828-1.)