Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2007)

Biologie zná případy, kdy v průběhu individuálního vývoje (ontogeneze) dojde na jistém stupni k zastavení v některém směru, zatímco v jiných směrech jde vývoj dál. (Jako příklad mohou sloužit někteří obojživelníci, jejichž pulčí stadia nedosáhnou proměny v dospělého jedince, ale navzdory tomu jsou schopna se třeba rozmnožovat – třeba macarát nebo axolotl aj.) Něco podobného lze pozorovat také u člověka, a srovnání obou fenoménů nám může otevřít nový pohled na obojí. Nejspíš jde o fenomén nikoli pouze genetický (dědičnostní), nýbrž evoluční. Existují druhy jakési schizoidnosti, které v jistém smyslu lidem usnadňují život: pozorujeme to dokonce mezi vědci a zejména techniky, když v druhé polovině svého života (někdy dokonce dříve) propadnou nějaké „náboženské deviaci“ (např. jehovismu apod.) Svým způsobem je vlastně každé náboženství některými rysy takové schizoidnosti charakteristické – jde vlastně jak o rozštěpení vlastního života, ale dokonce celého prožívaného) světa na oblast posvátnou a již posvátnosti zbavenou. Některým lidem je v takové životní dvoukolejnosti jakoby docela dobře nebo aspoň snesitelně.
(Písek, 070128-1.)

Peter C.A. Morée (2004)

Klíč ke kladnému postoji k sekularizaci ležel v pojetí náboženství. Pro mnoho teologů z druhé poloviny 20. století bylo náboženství něco podezřelého, / co se pokusili přísně oddělit od víry. Podle dialektické teologie bylo náboženství vyjádřením lidského snažení zmocnit se Boha a dostat ho do sféry svého vlivu. Náboženství bylo považováno za konstrukci bytostně pohanské povahy, tj. za výraz nevíry. V náboženství se člověk snaží jen ospravedlnit sebe sama, zatímco víra je dána „shůry“. Podle analýz zmíněných teologů dochází sice v důsledku sekularizace k výraznému odklonu od takovéhoto náboženství, ale to vůbec nemusí být na úkor víry. Spíše naopak, nakonec zůstává ta pravá víra, odnáboženštěná – takovou alespoň chovali naději.
Tento pohled na náboženství byl reakcí na hrůzy 2. světové války a obecněji na 19. století a první desetiletí 20. století. Církve a teologie byly příliš propojeny s politickými a společenskými záležitostmi a nechaly se zneužít k ospravedlnění mocenských nároků té či oné země. Boží jednání ve prospěch určitého národa bylo podle nich vystopovatelné v dějinách, a tak se jeden nebo druhý národ (např. Nizozemí nebo Anglie) považovaly za Izrael Západu nebo nový Izrael. Národní dějiny se tak staly zároveň dějinami spásy, v nichž se pak projevovalo i Boží zjevení. Podle většiny poválečných teologů (avšak jen menšiny před válkou) se díky tomu ze vztahu mezi Bohem a lidmi vytratil kritický rozměr. Ukázalo se, jak je náboženství nebezpečné a jak ho lze zmanipulovat pro lidské účely. Mnozí představitelé protestantských tradic nic nenamítali ani proti marxistickému tvrzení, že náboženství je opium lidí, protože si to vzásadě mysleli také.
(Proč dnes znovu hovořit o sekularizaci, in: Protestant 15, 2004, č. 1, str. 11-12.)

Hermann Broch (1932)

Doch alles Religiöse ist Auseinandersetzung mit dem Tode. Die Welt in eine geistige Kosmogonie verwandelnd, si also dem platonischen Logos unterstellend, jenem Logos, der der Anfang alles Geschehens ist, nimmt das Religiöse es auf sich, die Welt aus der Umklammerung des Zufalls zu „befreien“, es will Erlösung vom zwange des Empirischen sein, Erlösung eben von dem fürchterlichsten Zwange, dem die menschliche Seele unterworfen ist, vom Zwange des Sterbenmüssens. Der religiöse Zustand an sich ist de Zustand des Un-Zwanges, also einer Gnade, die den erhabenen Namen der Freiheit führt. Die Freiheit ist die Utopie der platonischen, mehr noch, der göttlichen Vernunft.
(Leben ohne platonische Idee [1932], in: 8020, S. 46.)

Izaiáš ()

1Duch Panovníka Hospodina je nade mnou. Hospodin mě pomazal k tomu, abych nesl radostnou zvěst pokorným, poslal mě obvázat rány zkroušených srdcem, vyhlásit zajatcům svobodu a vězňům propuštění, 2vyhlásit léto Hospodinovy přízně, den pomsty našeho Boha, potěšit všechny truchlící, 3pozvednout truchlící na Sijónu, dát jim místo popela na hlavu čelenku, olej veselí místo truchlení, závoj chvály místo ducha beznaděje. Nazvou je „Stromy spravedlnosti“ a „Sadba Hospodinova“ k jeho oslavě.
(Ekum. překl., Iz 61, 1-3.)

Izaiáš ()

1Prozpěvuj, neplodná, kteráž nerodíš, zvučně prozpěvuj a prokřikni, kteráž ku porodu nepracuješ, nebo více bude synů opuštěné, nežli synů té, kteráž má muže, praví Hospodin. 2Rozšiř místo stanu svého, a čalounů příbytků svých roztáhnouti nezbraňuj; natáhni i provazů svých, a kolíky své utvrď. 3Nebo napravo i nalevo se rozmůžeš, a símě tvé národy dědičně vládnouti bude, a města pustá osadí. 4Nebojž se, nebo nebudeš zahanbena, aniž se zapyřuj, nebo nebudeš v potupu uvedena; nýbrž na zahanbování, kteréž jsi snášela od mladosti své, zapomeneš, a na pohanění vdovství svého nezapomeneš více. 5Nebo manželem tvým bude Učinitel tvůj, jehož jméno Hospodin zástupů, a vykupitel tvůj Svatý Izraelský, Bohem vší země slouti bude. 6Nebo jako ženy propuštěné a v duchu sevřené povolá tě zase Hospodin, a jako ženy mladice, když v pohrdutí budeš, praví Bůh tvůj. 7Na maličkou chvilku poopustil jsem tě, ale v slitování převelikém shromáždím tě, 8V maličkém hněvě skryl jsem tvář svou na maličko před tebou, ale v milosrdenství věčném slituji se nad tebou, praví vykupoitel tvůj Hospodin.
Iz 54, 1-8
(6630, Biblí svatá, pův. překlad Kral. 1579-1593, Kutná Hora 1940, str. 639-40.)