Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Charles Péguy (1873-1914)

Často a odedávna je jasné, že náboženské sekty a po jejich vzoru i sekty politické mohou odpustit leccos, odpustí nevěrnost, lhostejnost, nepřátelství, válku; ale nikdy neodpustí odpadlictví.
A přece, v tomto smyslu, musí být život čestného člověka neustálým, věčným odpadlictvím; čestný člověk musí být věčným renegátem, takto nazírán musí být život čestného člověka věčnou nevěrou. Neboť člověk, který chce zůstat věrný pravdě, musí být neustále nevěrný nepřetržitým, neúnavně znovu a znovu se rodícím omylům. A člověk, který chce zůstat věrný spravedlnosti, musí být neustále nevěrný nevyčerpatelně triumfujícímu bezpráví.
Je těžké udržet si tuto věčnou nevěru – užívám tohoto výrazu ve stejném smyslu, jako se říká „udržet si víru“ – poněvadž moderní moci mají k dispozici všechny nejrůznější, nejvynalézavější aparáty moderního společenského zesvětštěného pekla. Především samotu, tu údajně tak skvělou izolaci, která je ve skutečnosti tak strašná, tak temná, ta přeplněná neklidem, tak všeobecně obávaná, tu samotu, která člověka dříve sytila a poskytovala mu odstup, která mu dávala možnost vzdálit se a být přitom na jednom místě, věčnost v přítomnosti; izolaci, která v moderní době naopak člověka zabíjí, rdousí ho bídou, dusí stínem a tichem. Dokonalá izolace, totální mlčení, dvojnásobná izolace, neboť noví nepřátelé vás opouštějí a staří nepřátelé se k vám proto nevrátí. Staré tresty, řecký střepinový soud, vypovězení z měst, klatby, středověké tresty feudální, královské, církevní, exkomunikace, index – byly nebo obsahovaly strašné sankce. Často smrtelné. Často tresty smrti. Svůj cíl však zasahovaly možná s daleko menší jistotou (neříkám svůj objekt), zasahovaly intelektuální svobody zanedbatelněji a neúplněji, než se to daří vychytralému bojkotu, organizovanému moderním světem v moderním světě proti všemu, co by se dotýkalo moderního panství.
To je jeden z důvodů, proč, bezpochyby, je v moderním světě intelektuální aktivita daleko vzácnější než kdykoli předtím v žádném světě, proč je méně významná, především pak méně svobodná, méně čerstvá, méně nová, méně tryskající.
(Druhá odvaha, Výbor próz, Edice Expedice, sv. 78, samizdat, str. 26-28.)
(překládáno ex: De la situation faite et à la sociologie dans temps modernes; vyd. NRF, pp. 1017.)

Ladislav Hejdánek (2000)

Na „Lyře pragensis“ (v pondělí 22.5.) jsem měl říci několik slov o samotě a společenství; téma jsem se dozvěděl až na místě. Odmítl jsem obojí stavět proti sobě, protože obojí nejen souvisí, ale vzájemně se podmiňuje. Když se člověk narodí, není ještě sám sebou, ale musí se sám sebou stávat. Ale aby se mohl sám sebou stát, k tomu nezbytně potřebuje „ty druhé“: teprve přes druhé, za jejich pomoci, ale zároveň také proti nim se musí postavit na vlastní nohy. Člověk tedy není nikdy jen daností a nemůže se sám sebou stát tak, že je si pak „dán“, nýbrž člověk je vždycky sám sobě úkolem, je právě „k sobě“ povolán, je povolán, aby se stal sám sebou. To je ten zásadní, hluboký problém vztahu člověka ke svému vlastnímu poslání, které si nevymýšlí, ale které buď plní nebo neplní, ale které na něho nenakládají „ti druzí“, nýbrž pouze mu pomáhají, aby svému vlastnímu poslání lépe porozuměl a aby se naučil mu nejen rozumět, ale také je plnit, naplňovat. Dnes jsem si přečetl něco z Ricoeura (mám napsat několik osobních slov k Milošovu překladu větší knížky rozhovorů s ním) a teprve poté, co jsem musel formulovat zmíněnou myšlenku, jsem si všiml, jak Ricoeur cituje Jeana Lacroix, že „vědomí není žádnou daností, nýbrž úkolem“. Je mi zcela jasné, že to platí v mnohem větší šíři, než jak to Lacroix formuloval. Sám člověk není daností, nýbrž úkolem. Je zvláštní, že při dřívějším čtení mě to nijak neupoutalo a neoslovilo, ale dnes jsem pro to byl zjevně připravenější. Ricoeur to totiž umístil do kontextu, který míří vlastně jinam, přinejmenším na první pohled. Totéž platí o jeho slovech (která napsal krátce předtím), že jde o to, „abychom nahradili filosofii vědomí filosofií uvědomění“ (s. 18). To zase bez přípravy dost neosloví; je třeba to důkladně vyložit. U Descarta je vědomí resp. myšlení něčím neproměnným, „substancí“ (res cogitans). To je nepochybně omyl: vědomí je pouze to, které se děje, které se stává – tedy uvědomění resp. uvědomování.
(Praha, 000524-2.)

Izaiáš ()

1Duch Panovníka Hospodina je nade mnou. Hospodin mě pomazal k tomu, abych nesl radostnou zvěst pokorným, poslal mě obvázat rány zkroušených srdcem, vyhlásit zajatcům svobodu a vězňům propuštění, 2vyhlásit léto Hospodinovy přízně, den pomsty našeho Boha, potěšit všechny truchlící, 3pozvednout truchlící na Sijónu, dát jim místo popela na hlavu čelenku, olej veselí místo truchlení, závoj chvály místo ducha beznaděje. Nazvou je „Stromy spravedlnosti“ a „Sadba Hospodinova“ k jeho oslavě.
(Ekum. překl., Iz 61, 1-3.)

Ladislav Hejdánek ()

Na „Lyře pragensis“ (v pondělí 22.5.) jsem měl říci několik slov o samotě a společenství; téma jsem se dozvěděl až na místě. Odmítl jsem obojí stavět proti sobě, protože obojí nejen souvisí, ale vzájemně se podmiňuje. Když se člověk narodí, není ještě sám sebou, ale musí se sám sebou stávat. Ale aby se mohl sám sebou stát, k tomu nezbytně potřebuje "ty druhé": teprve přes druhé, za jejich pomoci, ale zároveň také proti nim se musí postavit na vlastní nohy. Člověk tedy není nikdy jen daností a nemůže se sám sebou stát tak, že si pak je "dán", nýbrž člověk je vždycky sám sobě úkolem, je právě "k sobě" povolán, je povolán, aby se stal sám sebou. To je ten zásadní, hluboký problém vztahu člověka ke svému vlastnímu poslání, které si nevymýšlí, ale které buď plní nebo neplní, ale které na něho nenakládají "ti druzí", nýbrž pouze mu pomáhají, aby svému vlastnímu poslání lépe porozuměl a aby se naučil mu nejen rozumět, ale také je plnit, naplňovat. Dnes jsem si přečetl něco z Ricoeura (mám napsat několik osobních slov k Milošovu překladu větší knížky rozhovorů s ním) a teprve poté, co jsem musel formulovat zmíněnou myšlenku, jsem si všiml, jak Ricoeur cituje Jeana Lacroix, že "vědomí není žádnou daností, nýbrž úkolem". Je mi zcela jasné, že to platí v mnohem větší šíři, než jak to Lacroix formuloval. Sám člověk není daností, nýbrž úkolem. Je zvláštní, že při dřívějším čtení mě to nijak neupoutalo a neoslovilo, ale dnes jsem pro to byl zjevně připravenější. Ricoeur to totiž umístil do kontextu, který míří vlastně jinam, přinejmenším na první pohled. Totéž platí o jeho slovech (která napsal krátce předtím), že jde o to, "abychom nahradili filosofii vědomí filosofií uvědomění" (s. 18). To zase bez přípravy dost neosloví; je třeba to důkladně vyložit. U Descartesa je vědomí resp. myšlení něčím neproměnným, "substancí" (res cogitans). To je nepochybně omyl: vědomí je pouze to, které se děje, které se stává – tedy uvědomění resp. uvědomování. (Praha, 000524-2.)

Izaiáš ()

1Prozpěvuj, neplodná, kteráž nerodíš, zvučně prozpěvuj a prokřikni, kteráž ku porodu nepracuješ, nebo více bude synů opuštěné, nežli synů té, kteráž má muže, praví Hospodin. 2Rozšiř místo stanu svého, a čalounů příbytků svých roztáhnouti nezbraňuj; natáhni i provazů svých, a kolíky své utvrď. 3Nebo napravo i nalevo se rozmůžeš, a símě tvé národy dědičně vládnouti bude, a města pustá osadí. 4Nebojž se, nebo nebudeš zahanbena, aniž se zapyřuj, nebo nebudeš v potupu uvedena; nýbrž na zahanbování, kteréž jsi snášela od mladosti své, zapomeneš, a na pohanění vdovství svého nezapomeneš více. 5Nebo manželem tvým bude Učinitel tvůj, jehož jméno Hospodin zástupů, a vykupitel tvůj Svatý Izraelský, Bohem vší země slouti bude. 6Nebo jako ženy propuštěné a v duchu sevřené povolá tě zase Hospodin, a jako ženy mladice, když v pohrdutí budeš, praví Bůh tvůj. 7Na maličkou chvilku poopustil jsem tě, ale v slitování převelikém shromáždím tě, 8V maličkém hněvě skryl jsem tvář svou na maličko před tebou, ale v milosrdenství věčném slituji se nad tebou, praví vykupoitel tvůj Hospodin.
Iz 54, 1-8
(6630, Biblí svatá, pův. překlad Kral. 1579-1593, Kutná Hora 1940, str. 639-40.)