Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2002)

Příklad různých způsobů provedení určitého hudebního díla a náš důraz na to, že cílem není a nemůže být jen návrat ani restituce toho, co si tvůrce při své práci myslel a co zamýšlel, nýbrž že musí jít o nové provedení díla samého, které umělce už dokonce při jeho tvůrčí práci inspirovalo a vedlo, může být ovšem aplikován také na čtení každého díla slovesného (literárního), a – oč nám vlastně od počátku šlo – na každé dílo myslitelské, zejména pak filosofické. Mimořádného významu tato myšlenka nabývá tam, kde máme k dispozici jen zlomky kdysi napsaných textů, které pro naše první čtení nejsou ničím víc než pouhá disiecta membra, jakýmsi neuspořádaným shlukem vět nebo někdy i částí vět, jimž zjevně chybí původní kontext. Nejexponovanějšími texty jsou tzv. zlomky předsókratovských myslitelů. Mám za to, že právě v tomto případě není vůbec možné zůstávat jen u přísně vymezeného úkolu nic k zachovaným „zlomkům“ nepřidávat a nic z nich neubírat, jen posuzovat váhu toho kterého textu (izolovaně, eventuelně pouze v souvislosti s ostatními zachovanými zlomky téhož autora). Tyto zlomky opravdu promluví teprve v kontextu, který s sebou přinášíme; ten může a dokonce má být náležitě zdůvodněn, ale to není otázka předpokladu porozumění, nýbrž teprve dodatečně reflexe našeho vlastního výkladu, který musí být nejprve proveden (a dávat smysl) a pak teprve prověřován a eventuelně zdůvodňován a podpírán, anebo naopak zpochybněn nebo dokonce shledán nedržitelným a tedy odložen přinejmenším k (dosud) nevyřízeným aktům. Právě v interpretaci takových „zlomků“ jsme konfrontováni s úkolem nezůstávat jen u (přečteného) textu, nýbrž přednostně se orientovat na to, co jím bylo (a je) míněno – a co tedy není jeho součástí (ani po nejbedlivější „filologické“ analýze, která musí stále zůstávat v těsné spjatosti s textem). Pro filosofickou interpretaci – a to nejen zlomků, ale i větších studií, ba rozsáhlých traktátů a možná celého autorova díla – nemůže a nesmí být zachovaný text ničím nepřekročitelným; víme, že i největší autoři, vrcholní myslitelé se mohou dopouštět (a dopouštějí se) přehmatů. Většinou jde ovšem o drobná přehlédnutí, která mohou být nejen omluvena, ale také opravena. Ale protože každý, i nejhlubší myslitel je poplaten některým dobovým omezení, dokonce předsudkům, a nejen jednotlivým, ale začasté „paradigmatickým“, znamená skutečné, do hloubky jdoucí porozumění a v opravdovou, „věrnou“ interpretaci přecházející pochopení i rozsáhlých a důkladných děl jejich převedení do více nebo méně pozměněných kontextů, jež nebyly vlastními kontexty vykládaného autora. Právě proto nemůže vposledu platit Kantovo vymezení práce „historiků filosofie“ v tom smyslu, že mají zaznamenat, co se ve filosofii stalo. Právě o historii filosofie platí, že téměř nikdy není definitivně uzavřena žádná její epocha, žádný významný krok, učiněný v danou dobu, ale že sama „minulost“ není ve filosofii nikdy docela hotová, tj. docela minulá, ale že se v jistém smyslu a rozsahu děje vždy ještě dlouhé poté, co se pro „historiky“ starého typu už celé odehrála a skončila. (Písek, 010417-1.)

Izaiáš ()

1Duch Panovníka Hospodina je nade mnou. Hospodin mě pomazal k tomu, abych nesl radostnou zvěst pokorným, poslal mě obvázat rány zkroušených srdcem, vyhlásit zajatcům svobodu a vězňům propuštění, 2vyhlásit léto Hospodinovy přízně, den pomsty našeho Boha, potěšit všechny truchlící, 3pozvednout truchlící na Sijónu, dát jim místo popela na hlavu čelenku, olej veselí místo truchlení, závoj chvály místo ducha beznaděje. Nazvou je „Stromy spravedlnosti“ a „Sadba Hospodinova“ k jeho oslavě.
(Ekum. překl., Iz 61, 1-3.)

Izaiáš ()

1Prozpěvuj, neplodná, kteráž nerodíš, zvučně prozpěvuj a prokřikni, kteráž ku porodu nepracuješ, nebo více bude synů opuštěné, nežli synů té, kteráž má muže, praví Hospodin. 2Rozšiř místo stanu svého, a čalounů příbytků svých roztáhnouti nezbraňuj; natáhni i provazů svých, a kolíky své utvrď. 3Nebo napravo i nalevo se rozmůžeš, a símě tvé národy dědičně vládnouti bude, a města pustá osadí. 4Nebojž se, nebo nebudeš zahanbena, aniž se zapyřuj, nebo nebudeš v potupu uvedena; nýbrž na zahanbování, kteréž jsi snášela od mladosti své, zapomeneš, a na pohanění vdovství svého nezapomeneš více. 5Nebo manželem tvým bude Učinitel tvůj, jehož jméno Hospodin zástupů, a vykupitel tvůj Svatý Izraelský, Bohem vší země slouti bude. 6Nebo jako ženy propuštěné a v duchu sevřené povolá tě zase Hospodin, a jako ženy mladice, když v pohrdutí budeš, praví Bůh tvůj. 7Na maličkou chvilku poopustil jsem tě, ale v slitování převelikém shromáždím tě, 8V maličkém hněvě skryl jsem tvář svou na maličko před tebou, ale v milosrdenství věčném slituji se nad tebou, praví vykupoitel tvůj Hospodin.
Iz 54, 1-8
(6630, Biblí svatá, pův. překlad Kral. 1579-1593, Kutná Hora 1940, str. 639-40.)

Izaiáš ()

11Jako země dává vzrůst tomu, co klíčí, jako zahrada dává vzklíčit tomu, co bylo zaseto, tak panovník Hospodin dá vzklíčit spravedlnosti a chvále přede všemi národy.
(Ekum.překl., Iz 61, 11.)
Denn wie die Erde die Saat wachsen läßt und der Garten die Pflanzen hervorbringt, so bringt Gott, der Herr, Gerechtigkeit hervor und Ruhm vor allen Völkern.
(4981, Einheitsübersetzung, S. 866.)
11Sicut enim terra profert germen suum, et sicut hortus semen suum germinat, sic Dominus Deus germinabit iustitiam et laudem coram universis gentibus.
(6470, Vulgata, nova ed., p. 728.)