Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Kazatel ()

4Nebo spatřil jsem všelikou práci a každé dobré dílo, že jest podnět k závisti jdněch k druhým. I to také jest marnost a trápení ducha.
Kaz 4, 4
(6630, Biblí sv. podle vyd. 1579-93, Kutná Hora 1940, SZ str. 588.)

Kazatel ()

5Nebo živí vědí, že umříti mají, mrtví pak nevědí nic, aniž více mají jaké odplaty, protože v zapomenutí přišla památka jejich. 6Anobrž i milování jejich, i závist jejich zahynula, a již více neznají dílu na věky v žádné věci, kteráž se děje pod sluncem.
Kaz 9, 5-6
(6630, Biblí sv. podle vyd. 1579-93, Kutná Hora 1940, SZ str. 592.)

Kazatel ()

7,8 Lepší jest skončení věci nežli počátek její; lepší jest dlouho čekající nežli vysokomyslný.
8 Melior est finis negotii quam principium, melior est patiens arrogante.
Počátek Izaiáš 41,26
26 Kdo oznámí od počátku, abychom věděli, aneb od starodávna, abychom řekli: Práv jest? Naprosto žádného není, kdo by oznámil, aniž jest kdo, ješto by se dal slyšeti, aneb ješto by slyšel řeči vaše.
26 Quis annuntiavit ab exordio, ut sciamus,
et a principio, ut dicamus: „ Iustum est “?
Non est neque annuntians neque praedicens
neque audiens sermones vestros.
Počátek a budoucí Izaiáš 46,10
46,10 Kterýž oznamuji při počátku dokonání, a hned zdaleka to, což se ještě nestalo; řeknu-li [co, ] rada má se koná, a vše, což mi se líbí, činím.
10 Annuntians ab exordio novissimum
et ab initio, quae necdum facta sunt,
dicens: „ Consilium meum stabit,
et omnem voluntatem meam faciam “.

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1807)

Již analysa představy, jak se obvykle prováděla, nebyl ničím jiným než zrušením formy obeznámenosti, kterou představa má. Rozbor představy v její původní prvky znamená, že ... Ale toto odloučení, toto neskutečno samo je bytostný moment; neboť konkretum se pohybuje jen z toho důvodu, že se rozkládá a činí se neskutečným. Činnost rozlučovací je síla a práce schopnosti rozvažování, oné nejpodivuhodnější a největší, ba dokonce absolutní moci. Kruh, který uzavřen odpočívá v sobě a který jako substance podpírá své momenty, je vztah bezprostřední, a nebudí tedy podiv. Ale že případek jako takové, oddělen od svého obvodu, že to, co je vázáno a je skutečné pouze ve své souvislosti s odlišným, nabývá vlastního jsoucna a oddělené svobody, /69/ toť nesmírná moc záporna; je to energie myšlení, čistého já. Smrt – chceme-li tak nazvati onu neskutečnost – jest to nejstrašlivější, a udržeti to, co je mrtvé, vyžaduje největší síly. Krása, jež nemá sílu, nenávidí rozvažování, poněvadž rozvažování na ní chce něco, co tato krása nesvede. Leč nikoli život, který se leká smrti a zachovává se čistým od vší zkázy, nýbrž život, který umí vydržet smrt a v ní se udržeti, jest život ducha. Nabývá své pravdy jen pod podmínkou, že b absolutní rozervanosti najde sama sebe. Touto mocí není jako činnost kladná, jež nepřihlíží k zápornu (jako když o něčem říkáme, že to nic není nebo že to je nesprávné, načež jsme s tím hotovi a přecházíme od toho pryč k něčemu jinému); nýbrž je touto mocí pouze pod podmínkou, že pohlíží zápornu do tváře, že u něho prodlévá. Toto prodlévání jer ona kouzelná moc, která záporno převrací v bytí. – Je to táž moc, která byla shora nazvána subjektem, jenž tím, že ve svém živlu dává jsoucno pouhému určení, překonává abstraktní bezprostřednost, tj. takovou, která pouze jest, a tím je pravou substancí, jsoucnem či tou bezprostředností, která nemá zprostředkování mimo sebe, nýbrž která jím jest.
(2098, Fenomenologie ducha, př. J. Patočka, Praha 1960, str. 68-69.)