LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Platón (-774)

Nejprve jest podle mého mínění stanoviti tuto rozluku: co jest to, co stále jest, ale vzniku nemá, a co jest to, co stále vzniká, ale nikdy není jsoucí? Ono lze chápati přemýšlením s pomocí rozumu, poněvadž jest stále v témž stavu, toto může býti jen předmětem mínění s pomocí počitku bez účasti rozumu, jakožto něco, co vzniká /32/ a zaniká, ale nikdy nemá pravíé jsoucnosti. Dáe všechno, co vzniká, vzniká nutně z nějaké příčiny, neboť jest nemožno, aby něco vzalo počátek bez příčiny. A to, čeho podobu a působnost vytváří stavitel světa tak, že stále hledí na neproměnné jsoucno a takového užívá jaksi jako vzor, to všechno nutně vychází z jeho rukou krásné; hledí-li na jsoucno vzniklé a užívá vzoru časného, není krásné.
(Timaios, in: 0853, Timaios a Kritias, Praha 1919, str. 31.)

Platón (-774)

Host To jsme ještě neprobrali všechny, kteří podrobně vykládají o jsoucnu a nejsoucnu, ale přesto pokládejme to za dostatečné. Nyní se zase musíme podívat na ty, kteří mluví jinak, abychom z pozorování všech uviděli, že nijak není snazší říci, co asi jest jsoucno, nežli co je nejsoucno.
(Sofistes, př. Fr. Novotný, Spisy 1, Praha 2003, str. 376 – 245e.)

Platón (-774)

Host Při naší obraně bude nám nutno podrobit zkoušení nauku otce Parmenida a násilně dokazovat, že nejsoucno v jistém smyslu jest, a naopak zase že jsoucno jakýmsi způsobem není.
(Sofistes, př. Fr. Novotný, Spisy 1, Praha 2003, str. 370 – 241d.)

Jan Patočka (1969)

… Oduševňování Thomase Manna připomíná poněkud vciťování, když hovoří dále o tom, že básník vkládá sebe sama do svých výtvorů, že je to on sám, kdo v nich je zachycen, a přece soudím, že v podstatě je Thomas Mann daleko za teorií vciťování, že vyjadřuje prostředky sobě vlastními myšlenku životního smyslu, myšlenku reflexe života ve fantazii. Té myšlence jsou blízko i jiní, např. náš Václav Černý, když sáhnutím k motivům německé idealistické estetiky hovoří o tom, že slovesné dílo dotváří smysl, nedopověděný ve světě skutečném. Básnické dílo by pak po stránce „poznání“ mělo hodnotu jakési hypotézy nebo filosofické konfese, vyznání, které bychom v tomto oboru, odevšad jinud vyhnané, tolerovali. Ale básnické dílo nechce vyjadřovat a zachycovat něco, /81/ co možná jest, nýbrž co jest a dokonce jest přede vším ostatním.
Domnívám se, že řešení zde přináší Husserlův pojem životního světa. …
(Spisovatel a jeho věc, in: 3586, O smysl dneška, Praha 1969, str. 81.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Přinejmenším od dob Aristotelových si filosofové připomínají (resp. mohou a mají připomínat), že „napořád zůstává otázkou“ (na kterou hledáme odpověď a která nás uvádí do rozpaků), „co je jsoucí“. Tato otázka ovšem – tak jako i v jiných případech – má vskutku smysl jen tehdy, když alespoň něco o „jsoucím“ víme, protože jinak bychom nemohli vědět, nač se vlastně tážeme. To je podstatou onoho slavného sokratovského „vědoucího nevědění“. Kdybychom nevěděli o „jsoucím“ resp. o „jsoucnu vůbec“ naprosto nic, nevěděli bychom ani to, že to nevíme; abychom věděli, že nevíme, co to je „jsoucí“ a „jsoucno“, musíme aspoň něco o „jsoucím“ přece jenom vědět. Vždyť jinak bychom ani nemohli v konkrétních případech rozhodovat, zda něco určitého „jest“ nebo spíše „není“. A dále: pokud bychom ovšem to, co „předběžně“ o jsoucím víme, věděli špatně, chybně, nesprávně, byla by tím nutně ovlivněna i sama otázka po tom, co to vlastně je to „jsoucí“ či „jsoucno“, neboť každá otázka – jak je známo – je nejen otázkou, ale zároveň také něco tvrdí. V našem případě tedy ona otázka, co to je „jsoucí“ či „jsoucno“, zároveň už o jsoucím či jsoucnu něco – správně nebo nesprávně – „ví“ a toto „něco“ také tvrdí. Obvykle o tom ovšem nevíme, protože to nejčastěji zůstává zcela mimo okruh naší pozornosti. Ovšem jakmile začneme zkoumat „jsoucí“ jakožto událostné dění, vyvstanou do zřejmosti jak ony dříve neuvědomované nebo málo uvědomované předsudečné „koncepty“, tak zejména ty nové, na které nejsme dosud zvyklí a které naší pozornosti nadále unikat nemohou. To vše mluví ve prospěch tohoto projektu, kdy hodláme různými způsoby a z různých směrů myšlenkově přistupovat k pojetí (a snad také pojmu) „události“ jako intencionálního ne-předmětu, tedy jako myšlenkového modelu, po příslušných (nezbytných) změnách jakoby analogickému intencionálním předmětům, jako je nějaké číslo nebo nějaký geometrický obrazec.
(Písek, 070331-4.)