Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Přísloví ()

Though thy enemy seems a mouse, yet watch him like a lion.
(ex: 7843, Webster´s Pocket Quotation Dictionary, Trident Press Int. 1997, p. 140.)

Albert Schweitzer (1931)

… Tak činí eschatologické pojetí života Ježíšova konec všemu pochybování o věrohodnosti evangelií Markova a Matoušova. Ukazuje, že podávají zprávu o veřejné činnosti Ježíšově podle věrného, až do podrobností spolehlivého podání. Je-li v tomto podání něco temného nebo zmateného, vyplývá to v podstatě z toho, že již sami učedníci nerozuměli v celé řadě případů smyslu slov a činů Ježíšových.
(Z mého života a díla, př. Miloš Černý, Vyšehrad, Praha 1974, str. 48.)

Ladislav Hejdánek (1991)

Když říkáme, že již se vznikem první církve došlo ke změně křesťanské orientace v tom smyslu, že Ježíš jako svědek víry se stal předmětem víry, pak zřejmě nejstarší dokumenty pro tuto změnu můžeme najít právě u Pavla, v jeho listech. U Pavla bylo něco takového usnadněno tím, že se s Ježíšem za jeho života nikdy osobně nesetkal. Není pravděpodobné, že by sám Pavel byl jako první prorážel tuto novou orientaci; naopak máme důvody, proč se domnívat, že tuto koncepci prostě od prvních křesťanů převzal, a teprve potom ji domýšlel a energicky šířil. Nicméně právě v této záležitosti spočívá obrovský vnitřní rozpor celého křesťanského zvěstování. Evangelium jakožto dobrá zpráva není už jenom MYTHOS, není jen spásným vyprávěním, magicky mocným povídáním, ale má svůj „předmět“, který je sám tím rozhodujícím: něco se stalo, událo, a ona dobrá zpráva je zvěstí o tom, co se událo. Důraz na to, že se to událo – a že to tedy není jen nějaké posvátné dění, které se stále znovu opakuje – je v první církvi zcela nepochybný a přetrvává až do doby, kdy jsou formulována základní vyznání víry. Rozhodující tedy není posvátná nauka, nýbrž historická událost. Křesťanství je nemyslitelné jako učení o zcela vymyšleném mesiášovi. Rozhodující je, že v Ježíši z Nazaréta šlo o konkrétního, skutečného, „pravého“ člověka, nikoliv pouze o heroa nebo dokonce boha, jak tomu bylo v mýtech. A nyní tu je následující otázka: co vlastně z tohoto konkrétního, skutečného, „pravého“, historického Ježíše zůstalo v křesťanském zvěstování? Jak lze srovnat s tou nesmírnou závažností historické skutečnosti Ježíšovy tak přemrštěný důraz na správné učení o Kristu, pravověrnou christologii? Je vůbec možná nějaká věda (byť theologická) o jedinečném člověku? (Praha, 91nnoo.n.)

Přísloví ()

15Mně pak to Bůh dal, abych mohl mluviti s rozumem, a přemyšlovati náležitě o těch věcech daných. On zajisté i moudrosti jest vůdce i moudrých správce. 16Nebo v rukou jeho my sme i řeči náše, též všecka opatrnost i umění řemesl. 17On zajisté dal mi těch věcí, kteréž v bytu jsou, známost pravou, abych věděl, jaká jest podstata světa i moc živlův; 18Počátek, dokonání i prostředek časů, 19Proměny běhu slunečného, rozdílnost počasí, běh roku a spořádání hvězd, 20Přirození živočichův, povahy zvířat, moc větrů a přemýšlívání lidská, rozdíl kmenů i moci koření; 21Anobrž cokoli tajného nebo zjevného jest, povědom sem; nebo všech věcí řemeslnice vyučila mne moudrost.
(7437, Apokryfy, pův.Kral., Praha 1952, str. 197.)
15Mihi autem dedit Deus dicere ex sententia, / Et praesumere digna horum quae mihi dantur, / Quoniam ipse sapientiae dux est, / Et sapientium emendator. / 16In manu enim illius et nos et sermones nostri, / Et omnis sapientia, et operum scientia, et disciplina. / 17Ipse enim dedit mihi horum quae sunt scientiam veram, / Ut sciam dispositionem orbis terrarum, et virtutes elementorum, / 18Initium et consumationem, et medietatem temporum, / Vicissitudinum permutationes, et commutationes temporum, / 19Anni cursus, et stellarum dispopsitiones, / 20Naturas animalium, et iras bestiarum, / Vim ventorum, et cogitationes hominum, / Differentias virgultorum, et virtutes radicum. / 21Et quaecumque sunt absconsa et improvisa didici: / Omnium enim artifex docuit me sapientia.
(6470, Vulgata, nova editio, 1985, p. 624-25.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Otakar A. Funda nadepsal svou novou knížku „Ježíš a mýtus o Kristu“. V tomto názvu je skryta (resp. zavinuta) hned dvojí chyba. Především žádný mýtus nebyl a nemohl být mýtem „o něčem“ nebo „o někom“ – pokud by šlo o „Krista“, pak by bylo možno mluvit jen o „mýtu Krista“, v němž by „Kristus“ byl vyprávěn a tak zpřítomňován. Ono „o“ vždycky znamená odstup, distanci, tedy fixaci, jakési „upevnění“, „zpředmětnění“ vypravovaného tím, že je zbaveno veškerého pohybu, veškerého života. Pokud význam slova „Kristus“ (které ovšem bylo jen překladem hebrejského slova mesiáš a znamenalo tedy „pomazaný“, takže bylo označením výsledku aktu a tedy události pomazání) má být takto „upevněn“, „zpředmětněn“ a tak zbaven jakékoli přímé souvislosti s jakýmkoli událostným děním a tudíž i časem, nejde a nemůže už jít o skutečný „mýtus“, který se bez narativity a tedy nějakého vyprávění toho co, se stalo nebo co se děje nemůže obejít. To mne vede k závěru, že cílem (ať už záměrným nebo zprvu neuvědomělým) samého užívání jména „Kristus“ nebyl a ani neměl být žádným poukazem k události pomazání, nýbrž že to byl de facto myšlenkový konstrukt, který pod vlivem řecké pojmovosti chtěl prokázat „pravost“ Kristovu jeho vyzdvižením mimo čas a prostor. Protože však právě tento myšlenkový přístup (myšlenkové „uchopení“ pomocí pojmu a pojmového vymezení) byl hned rozpoznán jako problematický, byl napříště neoddělitelně svázán s jakýmsi mimořádným „dějstvím“ či „děním“, totiž se smrtí a vzkříšením. Ta má sice některé znaky mýtu, ale pouze některé, nicméně není to skutečný mýtus, nýbrž spíš pokus o dodatečnou mytizaci pojmového modelu, konstruktu – a to zřejmě v jakémsi napodobení nejrůznějších tehdejší orientální pofilosofičtělých resp. pseudofilosofických mýtů, které se tehdy šířily po všech územích tehdejšího Říma (po provinciích ale leckdy pronikajících až do centra Říma). – Výsledkem této úvahy je závěr: ani výraz „mýtus o Kristu“, ani výraz „mýtus Krista“ není případný, a proto by bylo lépe se vůbec termínu „mýtus“ v této souvislosti raději vyhýbat.
(Písek, 070831-3.)