LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Aristotelés (-384-324)

1. Počátek.POČÁTKEM (arché) se nazývá předně část věci, od níž se někdo nejprve začne pohybovat; na příklad u délky a u cesty jest s jedné strany tento počátek, se strany opačné [1013] jiný. Za druhé východisko, z něhož se každá jednotlivá věc nejúčelněji provádí; tak i při učení nelze někdy začíti tím, co je první a je základem věci, nýbrž tím, co se dá nejsnadněji pochopiti. Za třetí se počátkem nazývá složka, jež je při vzniku něčeho první, jako u lodi kýl a u domu základy; u živočichů jedni za ni pokládají srdce, druzí mozek a třetí ještě něco jiného. Za čtvrté se tak zove to, co je první při vzniku něčeho, aniž jest jeho složkou, není tedy v něm obsaženo, a od čeho nejprve počíná pohyb a změna; tak počátkem dítěte jest otec a matka a počátkem půtky jest nadávka. Za páté to, co záměrně podle své vůle působí pohyb a změnu v tom, co je pohybováno a měněno, jako se v obcích nazývají vrchnosti, vláda velmožů, králů a tyranů; mimo to vědy a umění a z nich především ty, jež vedou. Za šesté se /126/ počátkem nazývá to, z čeho se věc nejprve poznává; neboť i to se jmenuje počátkem věci, jako na příklad předpoklady či návěsti důkazů. /126/
V tolika významech se mluví také o pojmu „příčina“. Neboť každá příčina jest počátkem.
Všechny počátky tedy mají společné to, že jsou něčím prvním, z čeho něco buď jest nebo vzniká nebo jest poznáváno; jedny z nich jsou ve věcech, druhé jsou mimo ně. Proto počátkem jest příroda, prvek, myšlení, vůle, podstata i účel; neboť pro mnoho věcí počátkem jak poznání, tak pohybu jest dobro a krásno.
(0176, Metafysika, př. Ant.Kříž, Praha 1946, str. 125-26.)

Anaxagorás (-500-428)

Neboť jak by mohl vzniknout z nevlasu vlas a maso z nemasa?
(Zl. B 10 ze scholií k Řehoři Naz.)
(0170, Zlomky předsokratovských myslitelů, př. K. Svoboda, Praha 1944, s. 94.)

Ladislav Hejdánek (2012)

... Tak jako se pravda nerodí až z našeho myšlení ani z našeho života, ale platí pro naše myšlení a vládne našemu životu, tak se správnost a nesprávnost našich činů i našeho jednání neukazuje až v tom, jak to dopadne, nýbrž je pří-tomna již od počátku, a to právě ve světle Pravdy, tak pravda předchází i dění vůbec, nejen společenskému a dějinnému, ale i přírodnímu (Rádl říká, že není „součástí dějství“). Ale nepředchází jako causa efficiens, jako nějaká síla nebo působící moc – je naopak bezbranná. Přesto však vítězí, nikdy definitivně neprohrává, i když to s ní leckdy vypadá dost povážlivě. Jak je to vůbec možné, že Pravda vítězí i proti největším dějinným silám a mocnostem? Nechám teď stranou, jak Rádl stále upozorňuje na to, že je každý člověk osobně odpovědný za její vítězství, že pravda nevítězí bez boje, jehož se každý člověk má účastnit, že bez těla, bez lidí, bez hmoty nejen vitálnost a morálnost, ale ani Pravda sama na tomto světě nevládne. To je z filosofického hlediska jen nezbytná korektura; takových korektur bychom mohli spolu s Rádlem udělat ještě celou řadu. Ale my se tážeme po „povaze“ oné Pravdy, která je tu vždycky dříve, než se ukáže její obhájce a bojovník za její práva. A tato naše otázka je a chce být filosofická. Ale to nijak neznamená, že by nebyla závažná, je dokonce svrchovaně důležitá i pro všechny vědce a jejich vědecké obory. Cílem všech věd přece není, nemůže být jenom a výhradně konstatování toho, co „jest“, zaznamenání „jsoucího“ a jeho ponechání tím, čím „jest“. Nechme zase stranou všechny pokusy o pochopení této věci a jděme dále vpřed, k tomu, oč vlastně jde (či má jít) všem těmto pochopením, koncepcím, teoriím a hypotézám: Pravda je to, co je ,dříve‘ než ony všechny! V tomto smyslu je tedy cílem našich intencí, ale není a nemůže být intencionálním předmětem, leda – intencionálním ne-předmětem.
[Rádlovo (a rádlovské) myšlenkové experimentování, in: Emanuel Rádl – vědec a filosof (sborník z konference 2003). Praha 2004, str. 64 – 73.]

Ladislav Hejdánek (2008)

Otázka po ARCHÉ náležela od nejstarších dob k základním filosofickým tématům řeckých myslitelů, ale nebývala nijak vážně tématizována (třeba na rozdíl od jiného takového závažného tématu, jakým byla otázka po FYSIS). Do jisté míry bychom tu mohli uplatnit formulaci, které rád užíval Patočka, totiž že nejstarší filosofové na tuto otázku odpovídali, aniž by ji náležitě položili (formulovali) – jen ji „pojmenovali“. Nicméně všichni s touto myšlenkou nějak pracovali, takže i ti, kteří už ani tohoto termínu dále (filosoficky) neužívali, něco z ní stále ještě ponechávají ve svém myšlení v platnosti, a to i když ve vědomé polemice s určitými staršími tradicemi. Tak třeba u Platóna (v dialogu Timaios) ještě rozumíme, jak mnohost nehybných ideí představuje jednu z ARCHAI, a to proti eleatské myšlence nehybného „jednoho a veškera“, zatímco pohyb je zajišťován jednak aktivním demiurgem, jednak „beztvarým tokem“, což jsou vlastně další dvě ARCHAI; termín ARCHÉ se však v této souvislosti nevyskytne. Mezi nejstaršími filosofy nebyla jednota, co vlastně lze o ARCHÉ filosoficky (nebo prefilosoficky či protofilosoficky) vypovídat, ale naproti tomu byla jednota v tom, že ARCHÉ je třeba chápat jako „jsoucí“, tedy jako jsoucno. A to znamenalo, že za „zdroj“ a „počátek“ všeho jsoucího je třeba považovat něco, co samo je „jsoucí“, tj. jsoucno.
(Písek, 080223-1.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Pokud jde o „obecný čas“, který je založen na překrývání, vzájemném pronikání a jakoby „skládání“ časových polí individuálních (pravých) událostí (a je proto vždy závislý na sestavě takových událostí v určitém regionu a tedy „relativní“ vzhledem k nim), je hned z tohoto vymezení zřejmé, že jeho původ není jeden, nýbrž mnohočetný. A pokud jde o individuální čas jednotlivé události, je to její vlastní, přivlastnění, takříkajíc „privátní“ čas, nerozlučně spjatý s děním této události. (Zároveň je třeba amatovat na problém, do jaké míry je možno ono individuální časové pole, které má svůj „původ“ v individuální, konkrescentní události, může být považováno za výsledek akcí, aktivity této události; to musí být zkoumáno zvlášť.) V každém případě však navíc před námi zůstává jeden základní problém, který musíme alespoň prozkoumat, nebudeme-li schopni ani naznačit jeho řešení. Jde totiž o to, že událost si sama svůj (vlastní) čas nemůže udělit ani vytvořit. může jej jen využít – ale to vskutku „může“ pouze za předpokladu, že se děje, že se už začala odehrávat. Aby takový začátek svého událostného dění mohla událost nastartovat, musí k tomu mít k dispozici nějaký jí udělený nebo přidělený „čas“: přidělení tohoto času musí nezbytně předcházet počátku událostného dění (tj. dění vnitřně sjednoceného v jednu událost). Ovšem původ tohoto vlastního času události nemůže být této události udělen ani propůjčen, iniciován či předán žádnou jednotlivou událostí jinou, rozhodně ne jakýmkoli jejím aktem, akcí, aktivitou (zatím nechávám stranou jinou možnost „předání“, to musí být prozkoumáno zvlášť). Jde zejména o to, že čas, který musí být každé události individuálně udělen, je na počátku naprosto převážně, ne-li výhradně její „budostí“ – a jakožto takový nemůže mít svůj počátek a původ v ničem již jsoucím, a už vůbec v ničem bylém, již minulém. A tak dospívám k nutném závěru, že poslední (resp. první) zdroj či původ času nemůžeme hledat v ničem daném, jsoucím, předmětném, dokonce ani jen částečně předmětném (jako jsou třeba ty druhé pravé události, což by ovšem stejně neřešilo otázku toho „prvního počátku“), ale pouze a výhradně v „čemsi“ ryze nepředmětném.
(Písek, 070303-2.)