LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Platón (-427-347)

Jak bych nebyl na rozpacích, pravil, i já i všichni ostatní lidé o tom, co není?
Co to mluvíš, Dionysodore? děl jsem já; což …
(0163, Euthydemos-Menon, přel. Fr. Novotný, Praha 1941, str 56 – 301 A.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Jak to konkrétně vypadá, když se atomy v živé hmotě chovají „jinak“?
Tady máme hlavní problém v tom, jak si to představit. Zdá se nám, že teze o jiném chování atomů v živé hmotě než v hmotě neživé je spíš vynucena důsledným domyšlením faktu, že existuje život, než že by to bylo něco, co by bylo možné přímo někde pozorovat. Chemici dokonce řeknou: ne, ne, ne, tuto tezi o jinakosti umíme přímo experimentálně vyvrátit, prostě nic takového se pozorovat nedá.
Body k odpovědi – č. 1. a 2.:
1. Pokud vím, měli fyzikové, zabývající se vnitřní strukturou atomů, značné potíže s tím, jak „si představit“ atom (dokonce i jen vodíkový, a ty další nejjednodušší, izotopy, hélium atd.). (Vzpomeňte třeba na Nielse Bohra a jeho „model“.) Takže problém s tím, jak si to „představit“, tu byl vždycky. Prostě se to musíme naučit si to nějak „představovat“, a to jednak v souhlasu s tím, co už se ví, a jednak s vědomím toho, co všechno se neví, eventuelně co všechno z toho, co „se ví“, se ukáže jako nepřesné, falešné, matoucí atd., tedy s připraveností na vlastních „představách“ příliš netrvat (ale také předčasně neříkat, že to je představitelné“, tj. že naše „představivost“ má meze, které nikdy nikdo nebude moci překročit – pryč s každým takovým dogmatismem!).
2. Pokud nějaký chemik řekne, že „takovou možnost“ (totiž tezi o jinakosti) může „přímo experimentálně vyvrátit“, tak je hlupák. Vyvrátit může nějakou konkrétní teorii tím, že v ní něco nesedí, ale nemůže vyvrátit „možnost“ jinakosti – to by měl znát už z logiky. I po všech dosavadních úspěších chemiků, kteří jsou schopni „vyrobit“ takřka jakoukoli látku o požadovaných vlastnostech (a ještě to dělat nejdříve na počítači, „reálné“ vlastnosti předvídat, a pak to vše jen ověřovat v laboratoři a „dolaďovat“) – stále nemohou počítat s tím, že naprosto přesně a ve všech detailech už mohou vědět a kontrolovat, jak se který atom bude chovat v nekonečném množství okolností, které jsou od sebe naprosto odlišné. Chemik ví jen to, jak se nějaký atom (atd.) bude chovat v situaci analogické, podobné nebo dokonce jen naprosto stejné, jakou už kdy pozorovat (a to ještě zůstává ten hlavní problém: co vlastně v takovém případě všechno pozoroval a co naopak zatím vůbec nezpozoroval). Kdo se vlastně tvrdit, že se něco „pozorovat nedá“? (To ostatně namítal už Jakub Čapek, nejspíš to opakuje i poté, co jsem mu na to odpověděl; na to je možno říci jen totéž, co kdysi na podobně dogmatické kritiky, navíc „nábožensky“ motivované, řekl Teilhard de Chardin: ano, „jen fenomén – ale celý fenomén“; já bych pochopitelně šel o něco dál: nejen fenomén, tedy „jevení“, ale také a dokonce především to, „co“ se jeví.) – Každý dogmatismus a každé doktrinářství je po mém soudu největší překážkou i vědeckého pokroku (a nejen vědeckého).
Jsou atomy opravdu živé?
Myšlenka živých (eventuálně předživých) atomů je jednou z nejdráždivějších v celém textu (atom jako pravé jsoucno, atom jako subjekt). Je to prostě v rozporu s tím, co všichni známe od základní školy, na co jsme léta zvyklí. Znamenalo by to naprostý převrat v pohledu na fyziku. Opět se nám zdá, že je to spíše důsledek abstraktní úvahy, než experimentálně ověřitelný fakt. Na druhou stranu, s jistým povědomím o kvantové mechanice musíme připustit jisté paralely mezi chováním částic a lidským myšlením (které jediné si umíme jakž takž představit). Jedna taková paralela je třeba v tom, že tak jako je poloha nebo rychlost částice neurčitá, dokud ji nezačneme měřit (jenže pak se ta částice „ukázní“ a chová se jinak, než se chovala předtím), tak i myšlenky v našem vědomí nejsou určité, dokud si je explicitně nepostavíme „před sebe“, neuchopíme je, nezformulujeme je (ale pak zase přestanou být tím, čím byly předtím). Je to, uznáváme, velmi vágní paralela, ale jako kdyby neurčitost částic v něčem připomínala neurčitost, kterou známe z oblasti subjektů. Máme to pokládat za pouhou intelektuální mystiku, anebo je na takových paralelách možné zakládat něco víc?
Body k odpovědi – 1.:
1. Pochopitelně atomy nejsou „živé“, pokud slovu „živý“ dává význam, odvozené od organismů, „jak je známe“. Jsou však nepochybně „předživé“, protože – přinejmenším některé z nich – se na „životě“ podílejí. Pokud nechceme hypostazovat nějakou „vis vitalis“, musíme připustit, že atomy jsou schopny přinejmenším „předstírat“ život (pak můžeme – podobně jako Démokritos – prohlásit i to, že jsou jen atomy a prázdno, zatímco „život“ je pouhé zdání). To vlastně navazuje na předchozí bod: buď jsou atomy schopny „si hrát“ na organismy, tedy na život, a pak je „život“ jen velmi komplikovaná hra nejrůznějších atomů, kde některých musí být hodně, jiných stačí jako šafránu, ale má to nějaké pravidla, jejichž porušení znamená konec hry. Pokud by někdo byl ochoten takto připustit, že něco takového, jako je život a organický vývoj atd., je „hra“, ale důležité že jsou jen ty atomy samy, tak si počíná jako Marťan, které se zajímá o šachové figurky, ale ne o to, co „se děje“ na šachovnici. Znalci si však studují různé typy zahájení, útoků i obran a zejména rozmanité koncovky (a učí se průběh některých slavných her docela nazpaměť), a na podobu figurek se obvykle vykašlou. Myslím, že to je docela krásná metafora, krásné podobenství, jak si někteří lidé představují „vědeckost“: přesně popsat figurky a jejich pohyby zaznamenat kamerou. „Smysl“ těch pohybů přece nelze ani zvážit ani změřit, ani jinak kvantifikovat!
2. K těm údajným „paralelám se eventuelně vrátíme až v diskusi. Vztah mezi kvantovou fyzikou a a biologií u nás sledoval a promýšlel Ferdinand Herčík už před válkou a za války; těsně po válce ještě stačil vydat dvě knížky (jednu velkou a jednu malou) o „kvantové biologii“. Samozřejmě byl inspirován také Whiteheadem, a já jsem poprvé četl poznámku o Whiteheadovi právě v jeho „Životě naruby“, která vyšla za války. Bylo to špatně, ale tak trochu správným směrem. V diskusi si snad ještě dovolím jí trochu dál než „kvantová teorie“, jak je běžně vykládána. To, co dnes fyzikové považují za energetická kvanta, je ještě zdaleka nedopracováno (určitě víte, že někteří „blázniví“ fyzikové chtějí „kvantovat“ skoro všechno: kvantuje se gravitace (a vidí se v tom jedna z možností jak dospět k unitární teorii – gravitony), ale kvantuje se i čas (ale bez „koncepce“ toho, co to je „čas“, nejmenší kvantum čas se odvozuje zase jen z energetických kvant), atd. Skvělým tréninkem by mohlo být vymýšlení toho, jak uplatnit „kvantové“ hledisko na superstruny. Pokud by do toho měl někdo chuť, tak mám pohotově krásný start!
(Otázky a odpovědi k setkání s Ariány 4. 7. 08 – č. 3b.)
(Písek, 080703)

Sókr. Tedy kdo se domnívá, že zanechal ve spisu učebnici umění, a také ten, kdo ji přijímá, jako by ze spisu mělo být něco jasného a trvalého, je asi pln veliké prostoduchosti a vskutku nezná výroku Ammónova, když se domnívá, že jsou psané výklady něco více než prostředek, aby upamatovaly toho, kdo věc zná, na látku, která je předmětem spisu.
Faidr. Zcela správně.
Sókr. To je asi, Faidre, hrozná vlastnost písma a doopravdy podobná malířství. Neboť výtvory malířství stojí sice jako živé, ale když se jich na něco otážeš, velmi velebně mlčí. Právě tak i napsané výklady; myslil bys, že za jejich slovy je nějaké myšlení, ale když se otážeš na něco z jejich obsahu, chtěje se o tom poučiti, ukazuje takový výklad vždy jenom jedno a totéž. Když pak je jednou napsán, povaluje se všude každý napsaný výklad stejně u těch, kteří věci rozumějí, jako u těch, kteří s tím nemají nic společného, a neví, ke komu má mluvit a ke komu ne. A když se s ním neslušně jedná a neprávem je potupen, vždy potřebuje pomoci svého tvůrce; neboť sám není schopen ani se ubránit ani si pomoci.
Faidr. I to jsi řekl zcela správně.
Sókr. A což, máme se dívat na jiný výklad, který je pravorodným bratrem tohoto, jakým způsobem vzniká a oč je svým základem lepší a působivější než onen?
Faidr. Který to myslíš a jakže vzniká?
Sókr. Ten, který je ve spojení s věděním se píše do duše učícího /72/ se člověka, který je schopen sám sobě pomoci a který ví, ke komu se má mluvit a ke komu mlčet.
Faidr. Myslíš patrně živou a oduševnělou řeč člověka vědoucího, kdežto řeč napsaná by se právem nazývala jejím obrazem.
Sókr. Docela tak. Nuž, řekni mi toto: ...
(Faidros, přel. Fr. Novotný, Praha 1993, str. 71-72 – III, 275c-276b.)