LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Ladislav Hejdánek (2011)

Rozhodujícím momentem při hledání nové perspektivy a nového východiska je problém času a časovosti. Ale také sám čas (i časovost) musíme chápat novým resp. odlišným způsobem, než bývá zvykem. Konstrukce tzv. lineárního času nám nepostačí; čas a časovost musíme vidět jako úzce, ba nerozlučně spojené s děním, především pak s událostným děním, přičemž nejprve musíme myslet na tzv. pravé události, tj. na události jako celky vnitřně sjednocené, integrované (a tedy vnitřně vydělené ze svého okolí). Tak se ukazuje jako druhý neméně rozhodující moment nové perspektivy ohled na celkovost. Oba zmíněné momenty musíme respektovat jako hluboce spolu spjaté a zásadně neoddělitelné (a to ani v abstrakci). Proto má svůj smysl a své zdůvodnění, budeme-li začínat pojetím tzv. události (nejprve „pravé“ události).
Právě na pojetí „události“ můžeme nejlépe ukázat nutnost myšlenkově co nejpozornějšího překročení mezí toho, co běžně (a málo reflektovaně, tj. nekontrolovaně) rozumíme „skutečností“ a „skutečným“: chápeme-li událost jako celek, je zřejmé, že aktuálně jsoucí je vždy jen určitá fáze události, nikoli událost celá (výjimkou jsou tzv. primordiální události). Z toho nutně vyplývá, že každá událost „je“ z větší části „nejsoucí“ (rozumí se aktuálně ne-jsoucí), ale že přesto zůstává čímsi velmi skutečným v rámci události jako celku. Označíme-li každou „fázi“ událostného dění jako „jsoucnost“ (na rozdíl od „bytí“, které je časově koextenzivní s celou událostí), můžeme pak mluvit o převaze nejsoucích jsoucností oproti vždy jen jediné jsoucnosti aktuálně jsoucí.
(Písek, 110116-2.)

Jan Patočka (1968)

Úloha fenomenologie se tím komplikuje. Protiklad „přítomnosti – nepřítomnosti“ dovoluje rozvinutí metody vodítek. Předmět jako jednotný pól prožitkových rozmanitostí se stává vodítkem odhalení intencionálních struktur, korelativních k předmětům jistého bytostného rázu. Úloha fenomenologie je v podstatě splněna, je-li tato korelativita /200/ odhalena v reflexívní sebejistotě v celé své fundační struktuře. Ovšemže se časem ukazuje predominance a přednost dynamických, časových struktur před statickými, a tím se i zde odhaluje směr k původnosti, jako hlavní, možná poslední smysl fenomenologie. Ale i tato Husserlova původnost zůstává orientována k myšlence předmětnosti, k zakládajícímu pravzniku ideálů a idealizací, umožňujících totální zpředmětnění. I zde je odhaleno praktické chování jako původnější vrstva přístupu k věcem, praktická pravda jako prvotní, „subjektivní“ forma pravdy vůči pravdě teoretického postoje. Avšak nikdy nejde tato nová orientace tak daleko, aby také bytí subjektu bylo zproblematizováno týmž způsobem jako bytí, jehož původní přístup k sobě by nebyl reflexe, sebezachycení v zpředmětňujícím, dávajícím pohledu.
(„Přirozený svět“ v meditaci svého autora po třiatřiceti letech, in: 6006, Přirozený svět jako filosofický problém, Praha 1970, str. 199-200.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Dva extrémy „hustoty“ jsoucen (resp. jejich „bytí“) je třeba považovat za „ne-jsoucí“, tj. za nikde a nikdy „reálně“ (zpředmětněně) se nevyskytující, totiž na jedné straně v podobě dokonalé (naprosté, žádné prázdno nepřipouštějící) plnosti, a na druhé straně jako dokonalé (naprosté, nic „jsoucího“ nepřipouštějící) prázdno (vakuum). Jinak bychom mohli také říci, že stejně jako se „opravdu“ nevyskytuje žádné absolutní prázdno (nicota), nevyskytuje se ani absolutní (a homogenní) plnost. A protože nic nenasvědčuje tomu, že bychom mohli na nějaké rovině odkrýt nějakou naprosto pravidelnou „mřížku“, musíme z toho vyvodit, že uvnitř svět vcelku panuje rozmanitost. A právě tato rozmanitost nás vede jednak k předpokladu uskutečňované (realizované) individuace, jednak k předpokladu různorodých „mezí“, částečně průchodných a částečně neprůchodných, dovolujících tak jednak vydělenost jednotlivin od jiných jednotlivin, jednak aktivní navazování nových typů vztahů mezi jednotlivinami (a tedy jak hromady, které nikdy nejsou jen hromadami, tj. pouhými agregacemi, ani dokonalými (a dokončenými) celky (jimž nic nechybí ani nic nepřebývá). Odtud je také zřejmé, že někde „na počátku“ nemůžeme předpokládat ani jedinost, ani „vnitřní“ jednotu, ale jakousi zvláštní, nepředmětnou a asi omezenou (možná nevelkou) mnohost.
(Písek, 140104-2.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Patočka se na jednom místě z r. 1969 (3586, s. 129) jakoby okrajově zmiňuje o „ontogenetické funkci“ ve smyslu „tvorby bytí“. Bez ohledu na konkrétní kontext (jde o výtku či distanci vůči Kosíkovi) vidím v této formulaci nejen jakousi nepřesnost, nýbrž přímo základní problém, který souvisí s celou myšlenkou, původně snad, ale určitě především, vyslovenou Hegelem. Mohli bychom právě ve vzpomínce na raného Hegela celý problém ukázat na jeho pojetí absolutního Ducha: ten nevytváří, netvoří sám sebe svou aktivitou („praxí“), i když své „bytí“ touto praxí (v přírodě a pak v dějinách) vskutku vykonává. Praxe je výkon, bytí je třeba vykonávat, ale tento výkon nemůžeme považovat za dostatečný k tomu, aby onen absolutní Duch vskutku „byl“, tj. aby své „bytí“ sám plně vytvářel. Je tomu tak prostě proto, že ani absolutní Duch nemůže sám sebe stvořit, tj. od základu, tedy z „ničeho“ své bytí ustavit, stvořit. Avšak i když opustíme Hegela a jeho pojetí „absolutního Ducha“, nepřestává zmíněný argument platit. Právě když uvažujeme (a zkoumáme, studujeme) člověka jakožto „fenomén“, musíme si plně uvědomovat, že člověk (každý člověk!) musí „být“, aby mohl začít vykonávat své „bytí“; a ovšem musí to jít dál: každý subjekt musí být, aby se mohl stávat sám sebou, aby mohl výkonem svého bytí přetvářet sebe – nikoli, aby sám sebe tvořil, vytvářel.
(Písek, 140802-2.)

Ladislav Hejdánek (1985)

... Mohu jen několika slovy naznačit, oč tu jde – v ostatním odkazuji na jiné své texty. Když o něčem řekneme, že to „jest“, můžeme tím vypovídat o jsoucnosti jsoucna, anebo o bytí jsoucna (v takovém případě ovšem jen o bytí „pravého jsoucna“). Každé (pravé) jsoucno ve svém bytí prochází celou sérií svých jsoucností, přičemž každá jednotlivá jsoucnost je spíše jakousi abstrakcí, relativní vůči „pozorovateli“. Jsoucnost je pouze jakási „konfigurace“, ale opravdu „skutečné“ je jen bytí (resp. jsoucno je skutečné jen ve svém bytí). A v čem spočívá bytí jsoucna? V tom, že „vnitřní“ se zvnějšňuje, že se „nepředmětné“ zpředmětňuje. Jsoucno ve svém bytí má tudíž obojí tvář, obě stránky: vnitřní i vnější, nepředmětnou i předmětnou. Jinak řečeno: vše, co „jest“, je „konkrecí“ vnitřní i vnější stránky (i když „konkrece“ – od concresco, tedy něco jako „srostlice“ – není slovem nepřiléhavějším). Termín „nepředmětná entita“ je proto contradictio in adiecto: nic ryze nepředmětného nemůže být jsoucnem, entitou; nanejvýš lze mluvit o nepředmětné (eventuelně vnitřní) stránce entity, ovšem vždycky „konkrétní“ entity.
(Nepředmětná „entita“? in: Reflexe č.1, 1985, (10), str. 6-13 – samizdat.)