Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Demokritos (≈460-370)

Demokritos ... říká, že je duše v kameni tak jako v kterémkoli jiném semeni rodících se věcí a hýbá teplem uvnitř hmoty při tvoření kamene, tak jako kovář hýbá kladivem, aby vytvořil sekyru a pilu.
(Zl. A 164 z Alberta Vel.)
(0170, Zlomky předsokratovských myslitelů, př. Karel Svoboda, Praha 1944,
str. 131.)

Ladislav Hejdánek (1983)

Platón interpretuje ARCHÉ jako duši – viz Faidros 245 C až 246 A. Jediná duše mezi všemi jsoucny je schopna se pohybovat sama od sebe (MONON DÉ TO AUTO KINOYN – 245 C7; TO AEIKINÉTON – 245 C5). A pouze, co se pohybuje samo, nikdy v pohybu neustává, protože nemůže samo sebe opustit a je pramenem a počátkem (PÉGÉ KAI ARCHÉ) pohybu i pro jiné věci, které se pohybují. Všechno, co se děje, děje se od svého počátku, počátek však nemá svůj původ v ničem.
Na Platónově pojetí zaráží hned několik věcí. Především je v jistém podstatném rozporu s dosavadní tradicí pojetí ARCHÉ. Pro presokratiky představuje ARCHÉ (ev. ARCHAI) to, co trvá uprostřed změn bez proměny, bez pohybu. Platón tu však mluví o arché jako o tom, co se pohybuje samo od sebe a co nikdy v pohybu neustává (v tom je s ním v rozporu Aristotelés ve svém pojetí nehybného prvního hybatele). Za druhé je zřejmé, že k duši jakožto ARCHÉ podstatně náleží nejen pohyb, ale přímo život. Proto také mluví o duši nikoliv pouze jako o ustavičně pohyblivé, nýbrž o nesmrtelné, tj. o ustavičně živé. A za třetí Platónovi nejde o to, upřít duši jakožto ARCHÉ schopnost hýbat něčím jiným (jak by se mohlo zdát z počáteční formulace (245 C 6–7), nýbrž popírá pouze, že něčím jiným hýbe zvenčí, zatímco způsob duši vlastní je hýbat (svým) tělem ze svého nitra (resp. z jeho nitra, je-li tím nitrem duše).
Abychom porozuměli Platónově myšlence do hloubky a co nejpřesněji, musíme se důkladně zabývat všemi námitkami proti jeho pojetí, které nás napadají. Jenom tak si můžeme sami pro sebe zpřítomnit odlišnost svého dnešního přístupu.
(pozn. A5-krouž., 83/034 – 830725-n.)

Platón (~370 př. n. l.)

Uvažujme. Hned na první pohled podobá se uměřenost více než dřívější vlastnosti jakémusi souzvuku a harmonii.
Jak to?
Uměřenost, děl jsem, jest jakýsi řád a jakési sebeovládání v rozkoších a žádostech; člověk se vskutku jeví, jak říkají, jaksi silnějším sám sebe a mluví se i o všelikých jiných takových jakoby jejich stopách. Pravda?
Zcela jistě.
A není to „silnějším sám sebe“ komické? Neboť kdo jest sám sebe silnější, musil by přece býti i slabším sám sebe a slabší silnějšímu; vždyť ve všech těchto rčeních se mluví o témž člověku.
Ovšem.
Ale, děl jsem, smysl těchto slov zdá se mi býti ten, že jest v člověku po stránce duševní jednak cosi lepšího, jednak cosi horšího, a kdykoli to lepší svou přirozenou povahou vládne tím horším, o tom se říká „silnější sám sebe“ – jest v tom jistě chvála – kdykoli však působením špatného vychování nebo nějakých styků jest to lepší v menšině a jest ovládnuto od přesily toho horšího, to se s pohanou kárá a člověk, který jest v takovém stavu, bývá nazýván slabochem a nevázaným.
(0612, Ústava, př. Fr. Novotný, Praha 1921, str. 155.)