Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2011)

Aktivita (tedy „výkon“) filosofování se ustavičně pohybuje od jedné křižovatky k druhé, třetí, a tak dále, vždy k další (můžeme stejným právem hovořit také o rozcestích). Rozhodnutí, kterým směrem se dát, nikdy jednoznačně nevyplývá z dosavadní „cesty“ (neboť filosofování je vždy cesta resp. cestování, jakékoli „uchopení“ a „fixace“ některé etapy takové cesty je třeba považovat jen za vedlejší produkt, jakýsi doklad, dokument o tom, kudy cesta vedla, nikoli za kus či součást té cesty samé, tedy toho vlastního cestování a jeho smyslu). Rozpoznávat, kde je cesta (po které je třeba jít dál), ale také, kde je rozcestí nebo křižovatka, nelze bez povědomosti a jisté znalosti toho, kudy jdou a kudy i v minulosti šli jiní filosofové (i myslitelé, kteří se sami za filosofy nevydávali a které ani my dnes jako filosofy v pravém slova smyslu nebereme, ale nutně je bereme vážně). Ale nikdy se nesmíme nechat bez prověřování přesvědčit druhým myslitelem, kde je třeba jít přímo dál a kde naopak je třeba zabočit a jít jiným směrem. To právě musí každý filosof vždy znovu rozhodovat sám. A v tom spočívá největší problém tzv. systematičnosti filosofování: systém filosofický (nějaké jiného filosofa“ není nikdy jen čímsi daným a konstatovatelným, ale vždycky je jen určitým způsobem uspořádaným komplexem celé řady řešení, která znamenala rozhodnutí na rozcestích a křižovatkách. A tato rozhodnutí měla většinou své možné alternativy, které není možno prostě jen chápat jako nevyměnitelné složky systému. Proto i tam, kde se někdo rozhodne pro interpretaci nějakého (obvykle velkého) filosofa či myslitele, nemůže zůstávat jen u konstatování, jak se ten interpretovaný myslitel v určitých systematických situacích rozhodl, ale musí rozpoznávat ty rozcestí a ty křižovatky, kde se rozhodoval, musí si být vědom těch alternativ, tj. jiných možností, ale musí posoudit, do jaké míry kompetentně a právem se onen myslitel na nich rozhodl tak a nejinak, a co by se mohlo stát, kdybychom se rozhodli jinak (a jaký by to mělo vliv na ostatek „systému“). Jen tak můžeme vyložit nějakého filosofa „lépe“, než rozuměl on sám sobě, a ovšem tím i jeho skutečné filosofické cestě.
(Písek, 110411-1.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Vědecké zásady jakoby přibližují vědy živočišným (zejména hmyzím!) instinktům v tom, že za platné se považuje jen to, co lze přesně zaměřit (cíleně „popsat“, charakterizovat) a pak neméně přesně zopakovat. Filosofie se naproti tomu podobá spíše hudbě, v níž umění přesně zahrát nějakou skladbu nikdy nemá ústit v rutinu, nýbrž chápe skladbu (nejen partituru) jako jakési mantinely, za jejichž hranicemi se má odvíjet tvůrčí akt interpretační (takže spíš než o mantinely jde o inspiraci k vlastnímu novotvoření, byť s „průvodcem“). Nikdy však ani v hudbě – a zejména pak nikdy ve filosofii – neznamená (nemá znamenat) sebe lepší živá interpretace omezení jen na tuto jednu skladbu nebo jen na tento jediný způsob či typ hry (a hudby vůbec). Ve filosofii najdeme celou řadu podobností s hudbou a s provozováním hudby, ale u jednotlivého filosofa žádáme jeho vlastní, osobní, myšlenkovou i životní integritu, a to i v případech, kdy „hraje“ (interpretuje) cizí partitury (myšlenky jiného filosofa). K filosofii bytostně náleží jakási vždy připravená pohotovost k „improvizaci“, a to dokonce i když momentálně jde o interpretaci myšlenek jiného myslitele (nesmí ovšem docházet k žádnému směšování! – máme-li rozvést své přirovnání k hudbě, např. ke koncertnímu provedení, půjde či mělo by jít spíše o dobře připravenou mistrovskou „vsuvku“).
(Písek, 140822-2.)

Platón (~370 př. n. l.)

Uvažujme. Hned na první pohled podobá se uměřenost více než dřívější vlastnosti jakémusi souzvuku a harmonii.
Jak to?
Uměřenost, děl jsem, jest jakýsi řád a jakési sebeovládání v rozkoších a žádostech; člověk se vskutku jeví, jak říkají, jaksi silnějším sám sebe a mluví se i o všelikých jiných takových jakoby jejich stopách. Pravda?
Zcela jistě.
A není to „silnějším sám sebe“ komické? Neboť kdo jest sám sebe silnější, musil by přece býti i slabším sám sebe a slabší silnějšímu; vždyť ve všech těchto rčeních se mluví o témž člověku.
Ovšem.
Ale, děl jsem, smysl těchto slov zdá se mi býti ten, že jest v člověku po stránce duševní jednak cosi lepšího, jednak cosi horšího, a kdykoli to lepší svou přirozenou povahou vládne tím horším, o tom se říká „silnější sám sebe“ – jest v tom jistě chvála – kdykoli však působením špatného vychování nebo nějakých styků jest to lepší v menšině a jest ovládnuto od přesily toho horšího, to se s pohanou kárá a člověk, který jest v takovém stavu, bývá nazýván slabochem a nevázaným.
(0612, Ústava, př. Fr. Novotný, Praha 1921, str. 155.)