Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Platón (-427-347)

Sókr. Nuže tedy podívejme se i na toto. Jest něco, čemu říkáš „věděti“?
Gorg. Ano.
Sókr. A což „věřiti“?
Gorg. Arciže.
Sókr. Zdalipak tedy se ti zdá, že věděti a věřiti, vědění a víra, je totéž, či že to je něco jiného?
Gorg. Já se domnívám, Sokrate, že něco jiného.
Sókr. Ano. Dobře se domníváš; a poznáš to z tohoto. Kdyby se tě totiž někdo otázal: „Zdalipak jest, Gorgio, některá víra nepravdivá a některá pravdivá?“ odpověděl bys, jak myslím, kladně.
Gorg. Ano.
Sókr. A což, jest nepravdivé a pravdivé vědění?
Gorg. Nikoli.
Sókr. I tak je tedy zřejmo, že to není totéž.
Gorg. Máš pravdu.
Sókr. Avšak jistě i ti, kdo získali vědění, i ti, kdo uvěřili, jsou přemluveni.
Gorg. Tak jest.
Sókr. Chceš tedy, abychom uznali dva druhy přemluvy, jeden, který dává víru bez vědění, a druhý, který dává vědění?
Gorg. Ovšemže.
Sókr. Nuže kterou přemluvu o věcech spravedlivých a nespravedlivých způsobuje rétorika na soudech i v jiných shromážděních? Tu, z které vzniká věření bez vědění, či z které vznikaá vědění?
Gorg. To je přece zřejmé, Sokrate, že tu, z které vzniká věření.
(Gorgias, př. Fr.Novotný, Praha 31992, str. 23 – I, 454c-e.)

Platón (-427-347)

Sókr. … Avšak zde u nás, milý Menóne, je tomu právě naopak: nastalo jakoby jakési sucho v oboru moudrosti a skoro se zdá, že moudrost odešla z těchto míst k vám. Aspon jestliže chceš se takto otázat někoho ze zdejších lidí, každý se dá do smíchu a řekne: „Cizinče, bojím se, že se ti zdám jakýmsi šťastným tvorem – jenž aspoň ví o zdatnosti, zdali jí je možno učit či jakým způsobem se jí nabývá – avšak já jsem tak dalek toho, abych věděl, zdali je jí možno či není možno učit, že nevím ani to, co vůbec je zdatnost.“
Nuže takto je tomu, Menóne, i se mnou samým; sdílím v této věci bídu svých spoluobčanů a vyčítám sobě, že vůbec /74/ nemám vědění o zdatnosti; a o čem nevím, co tj., jak bych mohl vědět, jaké to je? Či zdá se ti možné, aby ten, kdo vůbec nezná, kdo je Menón, o něm věděl, zdali je krásný nebo bohatý nebo urozený či naopak? Zdá se to to možné?
Men. Jistě ne. Ale ty Sókrate, doopravdy nevíš, ani co je zdatnost, a mám tuhle zprávu o tobě přinést i domů?
Sókr. Nejenom tu, příteli, ale také, že jsem se dosud, jak se mi zdá, esetkal ani s někým jiným, kdo by to věděl.
(Menón, in: Euthydemos – Menón, př. Fr.Novotný, Praha 21992, str. 73-74 – 71a-b.) 05-02

Jan Patočka (1947)

Má-li M. Weber pravdu, že otroctví předpokládá třídu pánů, pak jeho vznik předpokládá vznik usedlých rolníků, připoutání člověka k půdě: a není to tak, že pán plodí otroka, jako u Hegela, nýbrž otrok pána. Poddanství půdě je starší než otroctví člověku. Nestojí proti sobě dva původně stejně svobodní, jako u Hegela, nýbrž dva svobodní různě. A otrok se neosvobozuje až svou prací, nýbrž naopak: pro ni je zotročen. Vůbec podívat se té slavné dialektice pán – otrok na zub z tohoto hlediska!
Člověk jako integrátor neintegrovaného jsoucna – dění: podlidského, exentrického zásadně, a „duchovně-objektivního“, které vyrůstá na podkladě lidského. V tom různé možnosti a různé metody této integrace v tom možnost pochopení různých kulturních funkcí a úkolů.
22.VII.47
(ex: Deník VII (4): 15.I.1948 – 3.III.1948 – přepis, 3074.)

Platón (-774)

Jen si dej pozor, aby tyto věci nikdy neunikly na veřejnost mezi lidi nevzdělané; vždyť jistě, jak se mi zdá, není nad ně pro /439/ obecný lid řečí směšnějších, ani zase pro lidi ušlechtilé podivuhodnějších a plnějších božího nadchnutí. Ale když jsou často mluveny a stále poslouchány, a to po mnoho let, je to jako se zlatem, jež bývá jen nesnadně čištěno s velkou námahou. ... Hledě tedy k tomu, dej si pozor, abys někdy nelitoval toho, co bylo nyní nenáležitě vyhozeno na veřejnost. Proto jsem já nikdy nic o těchto věcech nepsal a není žádného spisu Platónova, ani nebude, avšak to, co se mu nyní přičítá, náleží krásnému a mladému Sókratovi.
Buď zdráv a poslechni mne, a tento list, až si jej nejprve několikrát přečteš, spal.
(List II, 314a-b – in: Spisy V., překl. Fr.Novotný, Praha 2003, str. 438-39.)

Platón (-774)

... Nuže, šel jsem jsa veden rozumem, a to s právem, jak nejvíce je člověku možno, i opustiv své zaměstnání, jež nebylo nedůstojné; šel jsem pod tyranidu, která, jak se zdálo, neslušela mým zásadám ani mně. ...
Po svém příchodu – neboť nesmím se šířit – nalezl jsem veškeré okolí Dionysovo plno rozbrojů a udavačství, ...
(List VII, 329b – in: Spisy V., překl. Fr.Novotný, Praha 2003, str. 458.)