LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Ladislav Hejdánek (2011)

Martin Heidegger říká ve své studii „Die Sprache“: „opravdu zdařilá báseň se vyznačuje (mimo jiné) dokonce právě tím, že je s to zapřít osobu a jméno básníka“ (in: Básnicky bydlí člověk, Praha 2006, str.54 a 55). Mám za to, že s jistou tolerancí můžeme něco podobného říci také o myšlence, a zejména také o filosofické myšlence. Možná, že právě to je tím nejvlastnějším důvodem, proč nelze filosofickou myšlenku „patenovat“. Chce-li někdo druhého přesvědčit o „své“ myšlence, musí jej učinit autentickým svědkem té myšlenky, tj. nemůže mu ji ani prodat, ani dát (předat), a to prostě proto, že to v posledním smyslu není „jeho“ myšlenka, on si ji sám nevytvořil, nestvořil, ale musel svou myšlenkovou aktivitou reagovat nějak na to, když „mu“ ta myšlenka „napadla“, když k němu přišla, když jej „oslovila“ (byť ještě beze slov – „chytit“, „zachytit“ tu myšlenku do slov je teprve tím druhým úkolem poté, co byla „zaregistrována“, „zaslechnuta“). Ve filosofii (a nejspíš ani jinde) se nikdo nemůže resp. nemá, nesmí chlubit tím, že na něco přišel, ale především musí být rád a vděčen, že ten nápad, že ta myšlenka k němu přišla, že se na něho zaměřila, že ho „oslovila“.
(Písek, 111227-2.)

Platón (~370 př. n. l.)

Uvažujme. Hned na první pohled podobá se uměřenost více než dřívější vlastnosti jakémusi souzvuku a harmonii.
Jak to?
Uměřenost, děl jsem, jest jakýsi řád a jakési sebeovládání v rozkoších a žádostech; člověk se vskutku jeví, jak říkají, jaksi silnějším sám sebe a mluví se i o všelikých jiných takových jakoby jejich stopách. Pravda?
Zcela jistě.
A není to „silnějším sám sebe“ komické? Neboť kdo jest sám sebe silnější, musil by přece býti i slabším sám sebe a slabší silnějšímu; vždyť ve všech těchto rčeních se mluví o témž člověku.
Ovšem.
Ale, děl jsem, smysl těchto slov zdá se mi býti ten, že jest v člověku po stránce duševní jednak cosi lepšího, jednak cosi horšího, a kdykoli to lepší svou přirozenou povahou vládne tím horším, o tom se říká „silnější sám sebe“ – jest v tom jistě chvála – kdykoli však působením špatného vychování nebo nějakých styků jest to lepší v menšině a jest ovládnuto od přesily toho horšího, to se s pohanou kárá a člověk, který jest v takovém stavu, bývá nazýván slabochem a nevázaným.
(0612, Ústava, př. Fr. Novotný, Praha 1921, str. 155.)