Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Platón (-774)

Má se to tedy takto: jestliže už v tobě jest, jak tvrdí tuhle Kritias, rozumnost a jestliže jsi s dostatek rozumný, tu by již nic nepotřeboval, ...; pakli však se zdá, že máš v tom ještě nedostatek, je třeba před dáním léku zaříkávat. Nuže pověz mi sám, zdali souhlasíš s tímto zde a myslíš, že již máš s dostatek rozumnosti, či že se ti jí nedostává? /16/
Tu se Charmidés začervenal a především se objevil ještě krásnějším – ten stydlivý ruměnec tak slušel jeho věku – a potom dal ne nejemnou odpověď; řekl totiž, že není snadné v tu chvíli odpovědět na tu otázku ani kladně, ani záporně. Neboť jestliže řeknu, pravil, že nejsem rozumný, jednak bude divné, že mluvím sám proti sobě takové věci, zároveň však také usvědčím z nepravdy tuhle Kritiu i mnoho jiných, kterým se zdám podle jeho řeči rozumným; pakli však zase řeknu ano a budu sám sebe chválit, snad se to bude zdát protivné. A tak nevím, co bych ti odpověděl.
A já jsem řekl: Zdá se mi, že mluvíš případně, Charmide. A myslím, že bychom měli společně zkoumat, zdali máš či nemáš to, nač se ptám, abys ani nebyl nucen říkati, co si nepřeješ, a zase abych já nepřistoupil k léčení bez zkoumání. Je-li ti tedy milo, jsem ochoten zkoumat spolu s tebou; pakli ne, nechat to být.
Charmides 158b,c
(in: Charmides-Laches-Lysis-Theages, J. Laichter, Praha 1940, s. 15-16.)

Platón (428–347)

… smrtelná bytost hledá, aby trvala pokud možno stále a byla nesmrtelná. To je jí možno jedině tímto způsobem, plozením, poněvadž vždy zanechává jiného mladého jedince místo starého. Vždyť se tak děje i v té době, v které jeden každý z živoků, jak se říká, žije a zůstává týž – například o člověku se mluví jako o témž od dětství až do stáří; nazývá se týmž, ačkoli v sobě nemá nikdy týchž složek, nýbrž se stále omlazuje a staré ztrácí, což se týká jak vlasů, tak masa i kostí i krve a veškerého těla. A nejen co se týče těla, ale i co do duše nejsou chování, povaha, názory, žádosti, radosti, bolesti, strachy u jednoho každého stále tytéž, nýbrž jedny vznikají, druhé zanikají. Mnohem pak podivnější než toto je to, co se děje s našimi poznatky: nejen že jedny nám vznikají, druhé zanikají a nejsme stále tíž ani co se týče poznatků, ale i s jedním každým z našich poznatků se děje totéž. Neboť tak řečené opakování předpokládá, že vědění mizí; zapomínání jest totiž mizení vědění, a opakování, jež přivádí nový obsah paměti místo mizejícího, uchovává vědění, takže se zdá totéž. Tímto způsobem se uchovává všechno smrtelné, ne tak, že by bylo stále naprosto totéž, jako je božstvo, nýbrž tím, že mizející a stárnoucí zanechává něco jiného, nového, takového, jako bylo samo. Tímto způsobem, Sókrate, má smrtelný rod podíl v nesmrtelnosti, jak tělo, tak všechno ostatní; nesmrtelné však jinak. Nediv se tedy, že všemu je vlastní odnož přirozeně drahá; vždyť jde o nesmrtelnost, a proto každého provází tato péče a láska.
(Symposion, přel. Fr. Novotný, Praha 1993, str. 53 – III, 206d-208b.)

Platón (–427-347)

3. Tento tedy obraz, milý Glaukone, připojme celý k tomu, co bylo řečeno nahoře: prostor, jevící se zraku, jest jako ten žalářní příbytek a světlo ohně v něm hořícího je síla slunce; k tomu pokládej výstup nahoru a dívání se na věci nahoře na vzestoupení duše do pomyslné oblasti a nechybíš se mého mínění, když si je přeješ slyšeti. Bůh sám ví, zdali jest pravdivé. Nuž jak já to vidím, jest to tak: v oboru poznání spatřuje se na konci a to jen stěží idea dobra, když však jest spatřena, jest o ní souditi, že ona jest všemu původcem všeho pravého a krásného, neboť i ve světle viditelném zrodila světlo a jeho pána, slunce, i v oboru pomyslném, kde jest sama paní, poskytla lidem pravdu a rozum; ji musí spatřiti ten, kdo chce rozumně jednati, ať v soukromí ať v obci.
(0612, Ústava, Jan Laichter, Praha 1921, str. 253.)

Platón (-427-347)

Sókr. Nuže tedy podívejme se i na toto. Jest něco, čemu říkáš „věděti“?
Gorg. Ano.
Sókr. A což „věřiti“?
Gorg. Arciže.
Sókr. Zdalipak tedy se ti zdá, že věděti a věřiti, vědění a víra, je totéž, či že to je něco jiného?
Gorg. Já se domnívám, Sokrate, že něco jiného.
Sókr. Ano. Dobře se domníváš; a poznáš to z tohoto. Kdyby se tě totiž někdo otázal: „Zdalipak jest, Gorgio, některá víra nepravdivá a některá pravdivá?“ odpověděl bys, jak myslím, kladně.
Gorg. Ano.
Sókr. A což, jest nepravdivé a pravdivé vědění?
Gorg. Nikoli.
Sókr. I tak je tedy zřejmo, že to není totéž.
Gorg. Máš pravdu.
Sókr. Avšak jistě i ti, kdo získali vědění, i ti, kdo uvěřili, jsou přemluveni.
Gorg. Tak jest.
Sókr. Chceš tedy, abychom uznali dva druhy přemluvy, jeden, který dává víru bez vědění, a druhý, který dává vědění?
Gorg. Ovšemže.
Sókr. Nuže kterou přemluvu o věcech spravedlivých a nespravedlivých způsobuje rétorika na soudech i v jiných shromážděních? Tu, z které vzniká věření bez vědění, či z které vznikaá vědění?
Gorg. To je přece zřejmé, Sokrate, že tu, z které vzniká věření.
(Gorgias, př. Fr.Novotný, Praha 31992, str. 23 – I, 454c-e.)

Platón (-427-347)

Sókr. … Avšak zde u nás, milý Menóne, je tomu právě naopak: nastalo jakoby jakési sucho v oboru moudrosti a skoro se zdá, že moudrost odešla z těchto míst k vám. Aspon jestliže chceš se takto otázat někoho ze zdejších lidí, každý se dá do smíchu a řekne: „Cizinče, bojím se, že se ti zdám jakýmsi šťastným tvorem – jenž aspoň ví o zdatnosti, zdali jí je možno učit či jakým způsobem se jí nabývá – avšak já jsem tak dalek toho, abych věděl, zdali je jí možno či není možno učit, že nevím ani to, co vůbec je zdatnost.“
Nuže takto je tomu, Menóne, i se mnou samým; sdílím v této věci bídu svých spoluobčanů a vyčítám sobě, že vůbec /74/ nemám vědění o zdatnosti; a o čem nevím, co tj., jak bych mohl vědět, jaké to je? Či zdá se ti možné, aby ten, kdo vůbec nezná, kdo je Menón, o něm věděl, zdali je krásný nebo bohatý nebo urozený či naopak? Zdá se to to možné?
Men. Jistě ne. Ale ty Sókrate, doopravdy nevíš, ani co je zdatnost, a mám tuhle zprávu o tobě přinést i domů?
Sókr. Nejenom tu, příteli, ale také, že jsem se dosud, jak se mi zdá, esetkal ani s někým jiným, kdo by to věděl.
(Menón, in: Euthydemos – Menón, př. Fr.Novotný, Praha 21992, str. 73-74 – 71a-b.) 05-02