Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka
Zde najdete digitalizovanou podobu Hejdánkovy originální kartotéky. Její celkový objem čítá mnoho tisíc lístků. Zveřejňujeme je po částech, jak je zvládáme zpracovávat. V tuto chvíli máme zpracované to, co prof. Hejdánek sám vypracoval elektronicky. Zbývá ovšem mnoho práce na papírových kartičkách. Kromě Hejdánkových výpisků z četby obsahuje kartotéka také jeho vlastní myšlenkovou práci z posledních let, kterou nejde dohledat jinde.
Nejsoucí
Platón
(-427-347)
Jak bych nebyl na rozpacích, pravil, i já i všichni ostatní lidé o tom, co není?
Co to mluvíš, Dionysodore? děl jsem já; což …
(0163, Euthydemos-Menon, přel. Fr. Novotný, Praha 1941, str 56 – 301 A.)
vznik lístku: březen 2001
Písmo a psaný text
Platón
(-774)
Sókr. Tedy kdo se domnívá, že zanechal ve spisu učebnici umění, a také ten, kdo ji přijímá, jako by ze spisu mělo být něco jasného a trvalého, je asi pln veliké prostoduchosti a vskutku nezná výroku Ammónova, když se domnívá, že jsou psané výklady něco více než prostředek, aby upamatovaly toho, kdo věc zná, na látku, která je předmětem spisu.
Faidr. Zcela správně.
Sókr. To je asi, Faidre, hrozná vlastnost písma a doopravdy podobná malířství. Neboť výtvory malířství stojí sice jako živé, ale když se jich na něco otážeš, velmi velebně mlčí. Právě tak i napsané výklady; myslil bys, že za jejich slovy je nějaké myšlení, ale když se otážeš na něco z jejich obsahu, chtěje se o tom poučiti, ukazuje takový výklad vždy jenom jedno a totéž. Když pak je jednou napsán, povaluje se všude každý napsaný výklad stejně u těch, kteří věci rozumějí, jako u těch, kteří s tím nemají nic společného, a neví, ke komu má mluvit a ke komu ne. A když se s ním neslušně jedná a neprávem je potupen, vždy potřebuje pomoci svého tvůrce; neboť sám není schopen ani se ubránit ani si pomoci.
Faidr. I to jsi řekl zcela správně.
Sókr. A což, máme se dívat na jiný výklad, který je pravorodným bratrem tohoto, jakým způsobem vzniká a oč je svým základem lepší a působivější než onen?
Faidr. Který to myslíš a jakže vzniká?
Sókr. Ten, který je ve spojení s věděním se píše do duše učícího /72/ se člověka, který je schopen sám sobě pomoci a který ví, ke komu se má mluvit a ke komu mlčet.
Faidr. Myslíš patrně živou a oduševnělou řeč člověka vědoucího, kdežto řeč napsaná by se právem nazývala jejím obrazem.
Sókr. Docela tak. Nuž, řekni mi toto: ...
(Faidros, přel. Fr. Novotný, Praha 1993, str. 71-72 – III, 275c-276b.)
vznik lístku: červen 2007
Duše
Platón
(-774)
Sókr .Tolik a ještě více ti mohu uvésti krásných výkonů šílenosti vznikající od bohů. Proto se té věci samé nebojme a žádná řeč nás neznepokojuj naháněním strachu, že je třeba při volbě přítele dávati přednost rozumnému před vzrušeným; ale ať si odnese vítěznou odměnu, jestliže dokáže kromě tohoto i to, že láska není posílána od bohů k prospěchu milujícímu i milovanému. My pak musíme zase dokázat opak, že takováto šílenost je dávána od bohů k největšímu štěstí; ten důkaz ovšem mudráky nepřesvědčí, ale moudré přesvědčí. Jest tedy nejprve třeba poznati pravdu o přirozenosti božské a lidské duše pozorováním jejích stavů i výkonů; počátek důkazu je tento.
Veškerá duše je nesmrtelná. Neboť co se stále pohybuje, je nesmrtelné; co však pohybuje něčím jiným a jest pohybováno od něčeho jiného, to má ustání pohybu a tím i ustání života. Jediné to, co pohybuje samo sebe, nikdy se nepřestává pohybovat, protože neopouští samo sebe, nýbrž toto jest i všem jiným věcem, které se pohybují, zdrojem a počátkem pohybu. Počátek však je bez vzniku. Neboť všechno, co vzniká, musí vznikati z počátku, ale on sám nevzniká z ničeho; neboť kdyby počátek z něčeho vznikal, již by to nevznikal počátek. Když pak je bez vzniku, musí být i bez zániku. Vždyť kdyby zahynul počátek, nikdy ani sám z něčeho nevznikne ani nic jiného z něho, jestliže mají všechny věci vznikati z počátku. Takto tedy je počátkem pohybu to, co pohybuje samo sebe. Toto pak nemůže ani zanikati, ani vznikati, sice by musilo veškeré nebe i veškerá země spadnouti v jedno a zastavit se a již by neměly odkud znova dostati pohyb a vznik. Když pak se ukázalo nesmrtelným, co se pohybuje samo od sebe, nebudeme se ostýchati říci, že právě to je podstata a smysl duše. Neboť každé tělo, kterému se dostává pohybu zvenku, je bezduché, kterému však zevnitř, samému ze sebe, oduševněné, protože toto je přirozenost duše; je-li však tomu tak, že není nic jiného, co by pohybovalo samo sebe, než duše, pak je nutně duše jsoucno nevzniklé a nesmrtelné.
Nuže o její nesmrtelnosti dost; o její pak způsobě jest promluviti takto. Jaké to je jsoucno, je veskrze věc božského a dlouhého výkladu, ale čemu se podobá, na to stačí výklad lidský a kratší; mluvme tedy tímto způsobem. ...
(Faidros, přel. Fr. Novotný, Praha 1993, str. 34-35 – III, 245b-246a.)
vznik lístku: červen 2007
Čas a svět
Platón
(-774)
Čas tedy vznikl se světem, aby, jako současně vznikly, tak i současně zanikly, kdyby snad jednou došlo k jejich zániku, a vznikl podle vzoru věčné přirozenosti, aby mu byl pokud možno nejpodobnější; neboť vzor je po všechny věky jsoucí, kdežto čas napořád v každé době minulý a jsoucí a budoucí.
(Timaios, in: 0853, Timaios a Kritias, Praha 1919, str. 45.)
vznik lístku: listopad 2014
Pravé jsoucno – člověk – A
Ladislav Hejdánek
(2008)
Standovy otázky filosofického profesionála
V jakém smyslu lze říci, že člověk, resp. osoba (a už tahle rozdílnost formulace v sobě nese otázky) je „pravé jsoucno“?
- Pravé jsoucno vykazuje vnitřní integrovanost svého „průběhu“ (či života?) (str. 130), dále nepluralitní, jednotný počátek (tamt.), tedy „počíná ze sebe“, „je ze sebe“. V jakém smyslu však toto vztáhnout na člověka? V jaké perspektivě hledat jeho „původnost“ (srv. str. 82)?
- Člověk je takříkajíc „něco jiného“ zvnějšku (a to jednak „předmětně“ či „fyzicky“, jednak z pohledu jiných osob, řekněme „psychologicky“) a něco jiného „zevnitř“ (sféra žité zkušenosti a sféra skutečné subjektivity). V jaké perspektivě nejlépe porozumíme člověku jako „pravému jsoucnu“? V té vnější? Ve vnitřní? Nebo v nějaké jiné? V jaké?
- Ostré oddělení těla a „duše“, nebo ještě hůř: těla a vědomí/myšlení zakládá i dualitu (ne-li pluralitu) různých „počátků“: naše tělo je jaksi „samo“ integrované, vykonává od našeho narození tolik funkcí, dokáže si vyvinout imunitu, přizpůsobovat se okolí atd. bez „mého“ přispění: dělá to jaksi samo, „bez mého vědomí“. Zakládá se tím ale nějaké „pravé jsoucno“, resp. „pravé jsoucno člověka“? Integrovanost tělesných projevů je (patrně) jiného řádu než integrovanost lidského (sebe)vědomí.
- Člověk zároveň tvoří jednotu se svým tělem! Pomůže nám nějak nepředmětné myšlení překonat všechny nezdravé dualismy těla-duše, res cogitans – res extensa apod.? Nebo není třeba je překonávat?
Body k odpovědi:
Tyto otázky jsou formulovány tak, že je na první poslech zřejmé, že se nepokoušejí se s jiným myšlením (v tomto případě) opravdu setkat, nenechají druhého něco vskutku říci, nýbrž říkají to spíš za něho, a to nejen zjednodušeně, ale jinak; dokonce vnucují jiné termíny (kupř. duše – tělo), aniž by bylo vyjasněno, jaké konotace jsou či mají být s nimi spojovány. Mluví se o dualitě a pluralitě, ale jsou jen zavedeny ty termíny, bez pokusu o vyložení věci. Najednou je zaveden termín „vědomí“, ačkoli musí být zřejmé, že organická integrita vůbec nemusí vědomím procházet (u všech nižších živočichů a také u rostlin). Takovýto způsob „diskuse“ není sice bohužel nikterak vzácný, ale je k ničemu. Není to rozhovor, nýbrž mimoběžné mluvení. Nejde tu o porozumění tomu, co říká ten druhý, ale o jakési nedbalé odstrčení a odmítnutí předem, dost ledabylo opřené o naprosto povrchní dojem a často jen o slovo, jemuž se připisuje libovolný význam. Mám za to, že účast pana kolegy byla buď jeho omylem, nebo omylem organizátorů. – Toto ohražení musím předeslat. Ale vzhledem k ostatním přece jen odpovídat hodlám a budu, i když to vlastně zase opravdová odpověď není – a ani být nemůže. Otázku, na kterou odpovídám, jsem si vlastně musel položit sám (a ovšem jinak).
(Písek, 080706–1.)
vznik lístku: červenec 2008