Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Platón (-774)

Sókr .Tolik a ještě více ti mohu uvésti krásných výkonů šílenosti vznikající od bohů. Proto se té věci samé nebojme a žádná řeč nás neznepokojuj naháněním strachu, že je třeba při volbě přítele dávati přednost rozumnému před vzrušeným; ale ať si odnese vítěznou odměnu, jestliže dokáže kromě tohoto i to, že láska není posílána od bohů k prospěchu milujícímu i milovanému. My pak musíme zase dokázat opak, že takováto šílenost je dávána od bohů k největšímu štěstí; ten důkaz ovšem mudráky nepřesvědčí, ale moudré přesvědčí. Jest tedy nejprve třeba poznati pravdu o přirozenosti božské a lidské duše pozorováním jejích stavů i výkonů; počátek důkazu je tento.
Veškerá duše je nesmrtelná. Neboť co se stále pohybuje, je nesmrtelné; co však pohybuje něčím jiným a jest pohybováno od něčeho jiného, to má ustání pohybu a tím i ustání života. Jediné to, co pohybuje samo sebe, nikdy se nepřestává pohybovat, protože neopouští samo sebe, nýbrž toto jest i všem jiným věcem, které se pohybují, zdrojem a počátkem pohybu. Počátek však je bez vzniku. Neboť všechno, co vzniká, musí vznikati z počátku, ale on sám nevzniká z ničeho; neboť kdyby počátek z něčeho vznikal, již by to nevznikal počátek. Když pak je bez vzniku, musí být i bez zániku. Vždyť kdyby zahynul počátek, nikdy ani sám z něčeho nevznikne ani nic jiného z něho, jestliže mají všechny věci vznikati z počátku. Takto tedy je počátkem pohybu to, co pohybuje samo sebe. Toto pak nemůže ani zanikati, ani vznikati, sice by musilo veškeré nebe i veškerá země spadnouti v jedno a zastavit se a již by neměly odkud znova dostati pohyb a vznik. Když pak se ukázalo nesmrtelným, co se pohybuje samo od sebe, nebudeme se ostýchati říci, že právě to je podstata a smysl duše. Neboť každé tělo, kterému se dostává pohybu zvenku, je bezduché, kterému však zevnitř, samému ze sebe, oduševněné, protože toto je přirozenost duše; je-li však tomu tak, že není nic jiného, co by pohybovalo samo sebe, než duše, pak je nutně duše jsoucno nevzniklé a nesmrtelné.
Nuže o její nesmrtelnosti dost; o její pak způsobě jest promluviti takto. Jaké to je jsoucno, je veskrze věc božského a dlouhého výkladu, ale čemu se podobá, na to stačí výklad lidský a kratší; mluvme tedy tímto způsobem. ...
(Faidros, přel. Fr. Novotný, Praha 1993, str. 34-35 – III, 245b-246a.)

Platón (-774)

Čas tedy vznikl se světem, aby, jako současně vznikly, tak i současně zanikly, kdyby snad jednou došlo k jejich zániku, a vznikl podle vzoru věčné přirozenosti, aby mu byl pokud možno nejpodobnější; neboť vzor je po všechny věky jsoucí, kdežto čas napořád v každé době minulý a jsoucí a budoucí.
(Timaios, in: 0853, Timaios a Kritias, Praha 1919, str. 45.)

Platón (-774)

Má se to tedy takto: jestliže už v tobě jest, jak tvrdí tuhle Kritias, rozumnost a jestliže jsi s dostatek rozumný, tu by již nic nepotřeboval, ...; pakli však se zdá, že máš v tom ještě nedostatek, je třeba před dáním léku zaříkávat. Nuže pověz mi sám, zdali souhlasíš s tímto zde a myslíš, že již máš s dostatek rozumnosti, či že se ti jí nedostává? /16/
Tu se Charmidés začervenal a především se objevil ještě krásnějším – ten stydlivý ruměnec tak slušel jeho věku – a potom dal ne nejemnou odpověď; řekl totiž, že není snadné v tu chvíli odpovědět na tu otázku ani kladně, ani záporně. Neboť jestliže řeknu, pravil, že nejsem rozumný, jednak bude divné, že mluvím sám proti sobě takové věci, zároveň však také usvědčím z nepravdy tuhle Kritiu i mnoho jiných, kterým se zdám podle jeho řeči rozumným; pakli však zase řeknu ano a budu sám sebe chválit, snad se to bude zdát protivné. A tak nevím, co bych ti odpověděl.
A já jsem řekl: Zdá se mi, že mluvíš případně, Charmide. A myslím, že bychom měli společně zkoumat, zdali máš či nemáš to, nač se ptám, abys ani nebyl nucen říkati, co si nepřeješ, a zase abych já nepřistoupil k léčení bez zkoumání. Je-li ti tedy milo, jsem ochoten zkoumat spolu s tebou; pakli ne, nechat to být.
Charmides 158b,c
(in: Charmides-Laches-Lysis-Theages, J. Laichter, Praha 1940, s. 15-16.)

Ladislav Hejdánek (2008)

O zájmu pradávných lidí o původ všech věcí máme řadu dokladů, zejména takřka ve všech mýtech. Zvláštní mi připadá, že mnohem menšímu zájmu se těšila otázka, jak věci zanikají (a naproti tomu mám dost dokladů, i když snad jen pozdějších, zájmu o to, co nikdy nezaniká). Je snad zánik nejrůznějších skutečností méně zajímavý než jejich vznik? – Ze „zkušenosti“ víme, jak porcovat něco, co původně bylo „celé“; na základě této zkušenosti usuzujeme na to, že to, k čemu po dalším a dalším porcování (rozsekávání, „atomizování“) posléze dojdeme, jsou základní „stavební kameny“ toho, co bylo původně celkem a co jsme takto rozporcovali. Ale tento závěr je hrubě mylný; měla by nás o tom přesvědčit neméně významná, ale přehlížená „zkušenost“, že se nám nikdy po rozporcování nějakého celku nepodaří ten celek dát zase znovu dohromady tak, jak byl původně. Pokud tuto druhou, neméně významnou zkušenost s tím, že jednou zrušený (rozporcovaný) celek už nedáme nikdy do původního stavu, vezmeme vážně, musíme mít pochybnosti o tom, zda současná teoretická fyzika (spojení astronomické kosmologie a subjaderné fyziky) nás může dostatečně poučit o tom, jak vznikl Vesmír (tj. náš Vesmír), na základě hledání, rozpoznávání a dokonce umělého vytváření nových a nových subjaderných částic.
(Písek, 081214-2.)

Aristotelés (-384-322)

Neboť téměř všem, kdo se zabývají zkoumáním přírody, jest společné učení, že nic nevzniká z toho, co není, nýbrž že všechno vzniká z něčeho jsoucího. Ježto tedy nebílé vzniká z dokonale bílého, a vůbec ne z nebílého, potom však, stalo-li se něco nebílým, vznikalo by to, co se stává nebílým, z toho, co není nebílé. Podle jmenovaných badatelů vznikalo by tedy z nejsoucího, kdyby totéž skutečně nebylo nebílé a bílé.
Tuto nesnáz však řešiti není nesnadno. Bylo totiž řečeno již ve spisech o přírodě, jak to, co vzniká, vzniká z nejsoucího a jak ze jsoucího.
(0176, Metafyzika, Praha 1946, str. 279 – XI, 1062b.)