LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Raymond Polin (1965)

... La philosophie politique est la théorie, la compréhension d´une politique, elle tend à rendre une pratique compréhensible et, du même coup, à constituer par la pratique une réalité intelligible. Elle s´adresse à des hommes capable de libre jugements et susceptible de libres actions. Dès lors, comprendre et faire comprendre, c´est déjà transformer les esprits, les attitudes, les actes, c´est déjà agir. Une situation se trouve transformée à partir du moment où elle est comprise. Et comme elle vise à s´associer des personnes libres et intelligentes, elle cherche à établir des situations, des institutions, un styl politique intelligible.
(Définition et défense de la philosophie politique, in: 5772, L´idée de philosophie politique, Annales de philosophie politique, No. 6, p. 35.)

Jan Patočka (197.)

Rád bych se vrátil k Masarykovi jako politiku, který se rozhoduje v situaci první světové války. Bylo by lákavé analyzovat kolosální první stránky Světové revoluce, kde je vylíčeno jeho rozhodnutí. Je to text, jakých je v literatuře málo. Ukazuje se to, jak tento člověk, překvapený, zaskočený tím, co se stalo, najednou vidí, jak na něho všechno přichází, jak je v situaci, kdy k němu všechno mluví a všechno na něho padá, vyzván je on a nikdo jiný ho v tom nemůže zastoupit. A tento starý člověk se nevyhne; neriskuje jen svoji rodinu, ale na prvním místě sám sebe, smysl celé své práce (on už má přece, tak říkajíc, naděláno): a toto vše neznamená nic v té chvíli, kdy přichází oslovení. Ví, že je v tom sám, a doopravdy v tom sám je. Stačí si přečíst třeba Dykovu brožuru Ad usum presidenta republiky, aby bylo vidět, jak byl sám. Masaryk byl jediný člověk v tomto národě, který měl určitou koncepci světové situace a který věděl a cítil, že to, co vidí, jej zavazuje. Není to jen brilantní vědění, jaké měl u nás o světové politice třeba profesor Šusta, nýbrž Masaryk je tady najednou jako ten, kdo musí něco udělat. ... První stránky ze Světové revoluce jsou naprosto klasické, tam je teprve vidět, co u Masaryka znamená sub specie aeterni, že to není žádný platonismus, ale neodvolatelnost toho, co člověk udělá a co na něj dopadne, protože to sám přivolal na sebe tím, že se přihlásil k možnosti, kterou vidí. Jak Masaryk rozuměl tehdejší konstelaci, nejlépe je vidět ne tak ze Světové revoluce, ale z brožury Nová Evropa. Tam je vylíčeno, o co jde v přítomné situaci a proč je nutné opustit Rakousko: jsou to důvody speciálně politické. Hlavní důvod je, že pokud existuje Rakousko, existuje pro Evropu v nynějším stavu věcí jenom řešení německého generálního štábu, protože ten je tou silou, která Rakous/329/kem pohybuje. Jakmile Rakousko zůstane stát a Německo, byť jakkoli zeslabené, zůstane rovněž, bude se opakovat totéž. To je něco takového, co Masaryk vidí, a v této situaci jedná. ...
(Diskuse ad: Česká filosofie mezi dvěma válkami – in: 6748, Masaryk (samizdatový soubor), Praha 1979, str. 338-29.)

Jan Patočka (1936)

... Politikou a filosofií, těmito dvěma úzce souvisícími projevy svobody, stal se člověk teprve ve vlastním smyslu historickým, tj. žijícím ne pouze přírodně, z toho, co prostě je zde, co lze jen konstatovat, nýbrž z toho, co ve skrytu vždycky doprovází lidský život, zdánlivě jako neskutečná marginálie, vpravdě jako předpoklad všeho lidského života a chování. Dějiny vznikají tím, že lidé na určitém nepatrném okrsku země přestávají žít pro život a žijí, aby vybojovali pro sebe i spoluúčastníky téže vůle prostor svobody: to je politika v původním významu, život ze svobody a pro ni. Svoboda je však zároveň prostor pro myšlení, tj. pochopení, že svoboda není věc mezi věcmi, že svobodná bytost stojí na mezi mezi tím, co jest, a mezi tím, co nelze nazvat jsoucím, poněvadž to právě člověka ze souvislosti věcí vylamuje, aby je mohl chápat a stavěl se tak mimo ně, rozuměl jim a svému postavení mezi nimi. (str.38)
... Je to však možná hlučná aktivita celoevropských a planetárních problémů, jež brání posavad zamyšlení do takové hloubky, která by dokázala celkovou situaci problému svobody u historického člověka posunout podstatně dále; vše, co zde dosud filosoficky vytvořeno, jsou aplikace schémat převzatých a nikoli novotvorba z hloubkového pochopení přítomné fáze toho, co jest. Možná, že tento proces dospívá právě v přítomné době do nové fáze tím, že Evropa ve své dosavadní formě po dvou světových válkách ztratila svou faktickou hegemonii, což znamená nepochybně potřebu nového zamyšlení pro nebývalou fázi procesu postupné historizace lidstva v celku. Toto myšlení in margine vlastní filosofie má nicméně symptomatický význam, ukazuje se v něm nezbytná vnitřní stránka oné historizace světa, která pokračuje přes všecky katastrofy a dokonce i jejich pomocí a prostřednictvím.
(4696, Dvě studie o Masarykovi, Toronto 1980, str. 37-8.)
(6751, Tři studie o Masarykovi, Praha 1991, str. 21-23.)

Rex Stout (1968)

… Pak pravila: „Člověk vlastně nezná sám sebe, že?“
„Přijde na to,“ řekl jsem. „Někteří z nás se znají až moc dobře, a někteří zase ne dost. Já třeba ani nechci vědět, proč ráno lezu z postele jako ve snu, třeba bych pak už nikdy neusnul. Čert to vem, vždycky se nějak ven dostanu. Ale vy, vy nejste jako ve snu, vy jste pod ostrým reflektorem, který jste sama na sebe obrátila. Proč ho prostě nezhasnete?“
„Já jsem ho na sebe neobrátila. To udělali jiní, hlavně moje matka. Já ho nemohu zhasnout.“ /173/
„No, tak dobře. Co je tedy vaše hlavní otázka? Skutečné jméno vaší matky, nebo váš otec?“
„Otec, samozřejmě. S matkou jsem přece žila celý život, a myslím, že to, že chci znát její pravé jméno a něco dalšího o ní, je jen … no, asi zvědavost. Ale o otci prostě musím něco vědět! Je naživu? Čím je“ Jeho geny mě přece stvořily!“
Přikývl jsem. „Jo, chodila jste k Smithovi. Až moc jste se toho dozvěděla o genech. Pan Wolfe jednou řekl, že vědci by si měli nechávat své poznatky pro sebe; jejich šířením zbytečně komplikují ostatním lidem život. Dáte si kávu?
„Ne, děkuji.“
…
(Kdo je můj otec, in: 7538, Tři případy Nero Wolfa a státní policie, Český Těšín 1996, str. 172-73.)

Friedrich Dürrenmatt (1963)

Švýcarský dramatik Friedrich Dürrenmatt, jeden ze staré generace, který tehdy v Praze mohl být spíše slyšen než viděn, říká ústy jedné ze svých postav, Augiáše ze hry Herkules a Augiášův chlév, tato slova: „Já jsem politik, synu můj. Žádný hrdina. A politika divy nedělá. Je tak slabá jako lidé, je pouhým obrazem jejich křehkosti a vždy znovu určena k tomu, aby ztroskotala. Nikdy nedokáže dobro, nevykonáme-li je my sami. A tak jsem konal dobro. Proměňoval jsem hnůj v humus. Je těžká doba, kdy člověk dokáže vykonat pro svět jen málo. Milost světa projasněného si vynutit nemůžeš, ale můžeš v sobě vytvořit předpoklady, že tato milost – přijde-li jednou – najde v tobě zrcadlo, v němž se bude odrážeti její světlo. Ať je nyní tato zahrada tvoje. Neodmítej ji. Buď takový jako ona: beztvárnost v krásu přetvořená. Přinášej ovoce. Měj odvahu žít nyní a zde, uprostřed této beztvaré pustiny, ne jako člověk spokojený, nýbrž jako věčný nespokojenec, jenž odevzdává stále dál svou nespokojenost a tak časem mění všechny věci. Je to hrdinský čin, co ti teď ukládám, synu, herkulovská práce, kterou chci vložit na tvá ramena.“
(Herkules und der Stall des Augias, 1963.)