Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2014)

Řešení problému vztahu filosofie k vědám (a věd k filosofii) představuje a vyžaduje nejen popis a rozbor současného stavu, ale také a snad především uvažování o úkolech pro budoucnost. Něco je zřejmé hned: filosofie je bytostně především reflexe (a to reflexe aktivit), a vědy jsou vlastně rozsáhlými aktivitami. Filosofická reflexe vědeckých aktivit se tedy takřka sama nabízí jako první krok k takovému řešení, a to tím spíš, že vědy už svou tendencí k specializaci vlastně stále víc postrádají své vlastní odborné prostředky k vlastním, tj. vědeckým reflexím. Žádná věda se ovšem bez nějaké reflexe (nějakých reflexí) své vlastní činnosti neobejde, ale pokud ji chce provádět vlastními prostředky, upadá nutně do jakéhosi diletantismu (anebo do závislosti na nějaké filosofii, tedy na něčem, co přesahuje možnosti příslušné odborné disciplíny a tím také možnosti příslušných odborných vědeckých prostředků). Filosofií je však více, vlastně mnoho, a tak se tu otvírá jakýsi chaotický vějíř možností, jakých filosofických prostředků si při tom použít. Tato různost však nespočívá jen ve výběru nějaké určité filosofie pro potřeby příslušné vědy, která by dovolovala nějak sjednocovat jednotlivé vědecké poznatky této disciplíny, nýbrž ztrácela by svou integrující funkci zejména proto, že různí vědci téhož odborného zaměření by se vlastně rozcházeli ve výběru příslušné filosofie (resp. některých jejích prostředků) jako reflexe. Už to, že táž odborná disciplína by sama sobě v reflexi rozuměla hned několikerým způsobem, by ohrožovalo její systémovou sevřenost, ale navíc by rozdílnost ve výběru filosofických prostředků ohrožovala integritu samotné disciplíny i po odborné stránce. A tak přicházíme hned po prvních krocích k závažné otázce: je perspektiva na nějakou integrující schopnost či „mohutnost“ filosofické reflexe vůbec reálná? Má vůbec nějaké rozumné zdůvodnění? Mají-li odborné vědy tendenci k specializaci a tím k různorodé celkové orientaci, pak by musela filosofie najít jiný, totiž svůj vlastní zdroj. Ale jak by to bylo možné, když víme, jak je určitý typ filosofování vždy spjat s konkrétním (konkrétně prožívaným) životem?
(Písek, 141031-1.)

Maurice Blondel (1904)

... Každá věda tedy není nic jiného, než perspektiva, otevřená směrem k ostatním, které kontroluje a ji/162/miž je kontrolována, než určitý pohled na konkrétní skutečnost, kde jedině se tyto různé paprsky mohou sejít, než střídavý rytmus života a reflexe, jednání a myšlení, které se vzájemně osvětlují, vymezují a dokazují. Dokud si věda uvědomuje, že je abstrakcí neodlučitelně spojenou s jistým myšlením a s jistým životem, z něhož se živí a jejž sama zase buduje, dotud je užitečná a na svém místě. Jakmile se však tato abstrakce začne izolovat jako abstrakce, jakmile nějaká věda ze své nezávislosti v oblasti vlastního bádání dojde k závěru jakési soběstačnosti, v té chvíli začíná obyčejnou pracovní metodu podvodně povyšovat na negativní a tyranskou doktrínu. Chtěj nechtěj dospívá k této subtilně obhroublé iluzi: věří, že je-li nezbytné a je-li na místě, aby se duchovní práce dělila, bude skutečnost rozdělena stejně jako věda.
(Naukové výpovědi a dějiny, in: Pravda poznání a činu, Praha 1971, str. 161-62.)

Karl Jaspers (1962)

... Wissenschaftliche Erkenntnis vermag das Leben nicht zu tragen, sie kann nicht einmal begründen, warum sie selber sein soll. Sie fördert die Zerstreutheit. ...
(Philosophie und Welt [Gespräch], in: 3366, Provokationen, Piper,
München 1969, S. 34.)

Rex Stout (1968)

… Pak pravila: „Člověk vlastně nezná sám sebe, že?“
„Přijde na to,“ řekl jsem. „Někteří z nás se znají až moc dobře, a někteří zase ne dost. Já třeba ani nechci vědět, proč ráno lezu z postele jako ve snu, třeba bych pak už nikdy neusnul. Čert to vem, vždycky se nějak ven dostanu. Ale vy, vy nejste jako ve snu, vy jste pod ostrým reflektorem, který jste sama na sebe obrátila. Proč ho prostě nezhasnete?“
„Já jsem ho na sebe neobrátila. To udělali jiní, hlavně moje matka. Já ho nemohu zhasnout.“ /173/
„No, tak dobře. Co je tedy vaše hlavní otázka? Skutečné jméno vaší matky, nebo váš otec?“
„Otec, samozřejmě. S matkou jsem přece žila celý život, a myslím, že to, že chci znát její pravé jméno a něco dalšího o ní, je jen … no, asi zvědavost. Ale o otci prostě musím něco vědět! Je naživu? Čím je“ Jeho geny mě přece stvořily!“
Přikývl jsem. „Jo, chodila jste k Smithovi. Až moc jste se toho dozvěděla o genech. Pan Wolfe jednou řekl, že vědci by si měli nechávat své poznatky pro sebe; jejich šířením zbytečně komplikují ostatním lidem život. Dáte si kávu?
„Ne, děkuji.“
…
(Kdo je můj otec, in: 7538, Tři případy Nero Wolfa a státní policie, Český Těšín 1996, str. 172-73.)

Martin Heidegger (1969)

E: Jak se díváte na vztah mezi filosofií a vědou?
H: To je velmi těžká otázka. Věda postupně zahrnuje do své moci celou zemi. Ale věda nemyslí. Její postupy a její prostředky jí totiž myslet nedovolují.
E: Je to její nedostatek?
H: Ne, přednost. Věda se může založit a postupovat v oborech svých výzkumů jen proto, že nemyslí.
E: Přesto jsme dnes nakloněni ztotožnit myšlení vůbec s vědou.
H: Teprve až uznáme, že mezi myšlením a vědou je propast, začne být vztah mezi myšlením a vědou autentický.
E: Říkáte, že věda nemyslí. Není to pobuřující tvrzení?
H: Jistě, ale věda bez myšlení není nic platná. A jak jsem vždycky říkal v přednáškách: to nejzávažnější v naší době je, že pořád ještě doopravdy nemyslíme.
E: Co tím myslíte?
H: Možná, že člověk už po staletí příliš mnoho jedná a málo myslí. Ve světě, kde máme /18/ stále víc důvodů k zamyšlení, myšlení stále ještě neexistuje.
(Rozhovory k osmdesátým narozeninám, přel. I. Chvatík, Praha 2013, str. 17-18.)