LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Sirach ()

30Neodporúj pravdě nižádným obyčejem, a za klam svého neumění styď se. … 33 Až do smrti zasazúj se o pravdu, a Pán Bůh bojovati bude za tebe.
Sirach, 4, 30-31
(7437, Apokryfy, překlad Kralických, Praha 1952, str. 220.)

Sirach ()

20Nesnadnějších věcí nad chopnost svou nezpytuj nesmyslně, a k čemuž nepostačuje síla tvá, toho nevyhledávej nemoudře. 21Cožť poručeno, o tom přemyšlúj pobožně; není zajisté potřebí tobě skrytých věcí očima spatřovati. 22Zbytečnými řečmi svými daremně se nezaměstknáv ej. 23Neboť více ukázáno jest, nežli rozum lidský chopit může.
Sirach, 3, 20-23
(7437, Apokryfy, překlad Kralických, Praha 1952, str. 218.)

Jan Patočka (1969)

Kosíkova koncepce praxe nechce být antropologií, nýbrž mnohem spíše úvodem k ontologii. Jako by však bylo zapomenuto na okolnost, kterou uznával ontolog par excellence Hegel: že k ontologii, ke stanovisku absolutna, totality, je nutno dospět ze stanoviska relativity, a že správným požadavkem každodenního vědomí, aby se mu přistavil žebřík vedoucí k absolutnu. Avšak toto přistavení žebříku implikuje antropologický ohled a rozhled. I když filosofie nezůstane pouhou antropologií, musí mít fenomenologický, a to znamená antropologický základ, lidskost jako fenomén musí být východiskem.
Člověk jako fenomén – to je člověk, jak prožívá svůj život. Tento antropologický fakt, že živý člověk žije svou aktivitu, že celé jeho bytí je soustředěno v jeho praxi, je třeba filosoficky analyzovat. Pak se ukáže,
1. že celá problematika kritická, ta, kterou Kant se postavil proti dogmatismu předmětnosti, do níž se vpadá bezprostředně, se dá navázat na tuto analýzu žitého života;
2. že analýza žitého života není subjektivní idealismus, že je jako analýza smyslu hluboce odlišná od každé metody přirozeného, zejm. přírodovědeckého poznávání předmětnosti, že to není analýza předmětů, nýbrž předmětného smyslu;
3. že zde je rovněž přístup k dějinám, které rovněž nemohou být uvedeny tak, že do nich vpadneme z čista jasna, je třeba rozebrat životně-antropologický přístup k nim.
Z tohoto hlediska potom teprve lze ostře postavit /127/ proti sobě pojetí člověka jako existence a jako praxe. Liší se hluboce zásadním pojetím vztahu člověka k světu. Sice v obou případech je člověk charakterizován bytím, pobýváním na světě. Ale pobyt jako existence je dále určen jako úpadek do světa, původní a většinová forma existence je každodenní úpadek do neosobního, či lépe pseudoosobního ono-se … Je však třeba 1. ukázat analýzou personálních struktur situace člověka na světě, jak je toto pseudoosobní do nich zařazeno; 2. ukázat, že vztah ke světu není už od původu pouze takto negativní, nýbrž že je základem všeho duchovního seberozvinutí člověka – v tom že je právě specifikum lidské praxe.
(3586, Česká filosofie a její soudobá fáze, in: O smysl dneška, Praha 1969, str. 126-7.)

Jan Patočka (1969)

Kosíkova dialektika vzniku člověka je neméně objektivní, metafyzická dialektika než Engelsova dialektika přírody. Jejím nositelem není člověk a lidské struktury, nýbrž zvíře v celku dialektických, tj. rozumných, pochopitelných struktur přírody.
Takto pochopená dialektika není živá, žitá dialektika našeho života a dějin, nýbrž objektivistická metafyzika, která se drží určitých abstraktních struktur a z nich odvozuje jisté konkrétní fenomény. Není to dialektika konkrétního, nýbrž konstruktivní princip. Nikoli produkce člověka člověkem, nýbrž /129/ produkce člověka z mimolidského je tun námětem. Slovo „práce“ to špatně maskuje, neboť neznamená v tomto případě nic jiného než onu prvotní distanci, charakterizující všecky lidské činnosti, v jejím protikladu k zvířecí bezprostřednosti.
Potom však by možná bylo správnější říci ne že práce je ontologickým momentem člověkotvorným, oním momentem praxe, který vytváří bytí, nýbrž že to je objektivní dialektická logika, která v momentu práce jakožto negace bezprostředního úkoje potřeb přetváří zvířecí formu v lidskou.
Na toto pole objektivistické dialektiky Kosíka sledovat nechceme a nemusíme. …
(3586, Česká filosofie a její soudobá fáze, in: O smysl dneška, Praha 1969, str. 128-9.)

Jan Patočka (1969)

Kosík zásadně odmítá být fenomenologem a hledá ve fenomenologii pouze „racionální jádro“. Z našeho stanoviska je třeba litovat, že fenomenologem není dost.
Přes tyto poznámky, které podávám ze svého osobního stanoviska, spěchám poznamenat, že Kosíkova kniha znamená průlom a v jistém smyslu epochu: je to tvůrčí navázání na velkou, hloubkovou problematiku zatím poslední fáze filosofického myšlení. Kosíkovi se podařilo to, co celým generacím, následujícím po našich čtyřicátnících, nebylo dopřáno, totiž rozpracovat původním způsobem základní tematiku, o kterou v dnešním myšlení běží. Vyrovnávat se s Kosíkovou filosofií znamená postavit se na úroveň problémů, traktovaných předními mysliteli posledních dvou set let. Kosíkovou prací vrací se naše myšlení tam, kde svou podstatou chtělo být již v první polovině minulého století – myšlením oné zásadní proměny, která se s člověkem stala v moderní době, spočívající v tom, že člověk neakceptuje dané, nýbrž mění je a vytváří tím zároveň teprve sebe sama, své duchovní možnosti i svůj svět.
(3586, Česká filosofie a její soudobá fáze, in: O smysl dneška, Praha 1969, str. 132.)