LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Alfred North Whitehead (1933)

This growth of the idea of the essential rights of human beings, arising from their sheer humanity, affords a striking example in the history of ideas. It formation and its effective diffusion can be reckoned as a triumph – a chequered triumph – of the later phase of civilization. We shall find out how general ideas arise and are diffused, if we examine the sort of history which belongs to this particular instance.
(0029, Adventures of Ideas, Cambridge Univ. Press 1943, p. 15-16.)
Významný příklad v historii idejí představuje rozvoj ideje základních práv lidských bytostí rodících se z jejich pouhé lidskosti. Sám vznik této ideje a její aktivní rozšiřování může být považováno za triumf – ne však jednoznačný – pozdějšího stadia civilizace. Jestliže prozkoumám typ historie, který náleží tomuto konkrétnímu příkladu, poznáme, jak vznikají obecné ideje a jak se rozšiřují.
(Dobrodružství idejí, Praha 2000, s. 22.) (z korektury)

Ladislav Hejdánek (2001)

Když se máme pokusit o novou filosofickou interpretaci myšlenky nezpochybnitelných a ničím nerelativizovatelných lidských práv, musíme především podrobit zkoumání to, co je touto myšlenkou myšleno, tj. její cogitatum. Nezpochybnitelnost se totiž nepochybně primárně týká toho, co je tou myšlenkou myšleno, nikoli tedy způsobu, jak je to myšlení (tedy příslušným cogitans). Odtud je zřejmé, že jde vskutku o otázku primárně filosofickou, nikoli právní nebo politickou apod. Všechny ony termíny, jichž je v souvislosti se základními lidskými právy užíváno, tj. např. „základní“, „nezpochybnitelný“, „nezadatelný“, „nerelativizovatelný“ apod., mají představovat jakousi náhražky staršího termínu, totiž „absolutní“. Mají proti tomuto starému termínu ovšem jednu nepochybnou výhodu, že totiž nejsou už fylogeneticky popřením jakékoli relace. Lidská práva namohou být chápána jako odtržená od jakéhokoli vztahu k lidem, ke konkrétnímu člověku. Ale termín „absolutní“ už dávno přestal být chápán jako protiva k jakékoli vztaženosti; ostatně podobně jako termín „relativní“ už dávno není chápán jako označení vztaženosti, nýbrž převážně jako označení závislosti na okolnostech nebo dokonce na subjektu či subjektech. Myšlenka nezpochybnitelnosti základních lidských práv tak nutně překračuje rámec svého (myšlenkového) aktu, tj. svého cogitans, a nepochybně míří ke svému cogitatum, aniž by tím sebe méně zpochybňovala „relativnost“, tj. vztaženost těch lidských práv ke každému jednotlivému člověku. Jde tu však o vztaženost bytostně odlišnou od vztaženosti subjektu k onomu cogitans: nezadatelná lidská práva se vztahují k jednotlivému člověku primárně, nikoliv teprve prostřednictvím lidského subjektu, kdežto lidský subjekt na toto přicházející, adventivní vztažení může jen nějak odpovědět. (Písek, 010104-2.)

Ladislav Hejdánek (2001)

Rozvrh knihy:
a) trocha historie
b) text Všeobecné deklarace
c) filosofické problémy 1) přirozenoprávní ideologie, 2) věcné problémy
d) vztah lidských formulací, lidských myšlenek a toho, k čemu se vztahují
e) nepřijatelnost právního pozitivismu (místo práva jen zákony)
f) nepřijatelnost historicismu a pojetí historického práva
g) nepřijatelnost právního cítění jako základu práva, ale přece relativní oprávněnost
h) spravedlnost a právo – jen pravda je kritériem pravé spravedlnosti a pravého práva
i) „právo“ jakožto text zákonů: co je to text?
j) text jako umělecké dílo – a jiné umělecké výtvory
k) nepřeceňovat význam „suchých kostí“ – artefaktů
l) skutečné dílo je děj – proces, dění, událostnost
m) odkud přicházejí nové věci? co to je vlastně „novost“?
(Písek, 011127-1.)

Ladislav Hejdánek (2001)

Základní problém lidských práv spočívá v tom, zda a jak uznáváme jejich respektabilitu a závaznost bez ohledu na individuální i společenské zvyklosti a tedy nezávisle na místní a dobové morálce, vůbec na lidské subjektivitě, vědomí, schopnosti porozumět, poznat atd. A to je ovšem problém, který se netýká výhradně jen tzv. „nezadatelných lidských práv“, nýbrž mnoha významných skutečností, bez nichž si už nedokážeme představit civilizovaný a zkultivovaný lidský život, a to stejně individuální (subjektní) jako všestranně a všeobecně intersubjektní, komunikativní, společenský. Právě proto nemůže být tento základní problém interpretován a řešen jako problém speciální, např. právní, ale musí být pochopen jako jen jedna stránka, jedna tvář problému dalekosáhlejšího a hlubšího, tedy problému základně (fundamentálně) filosofického. K tomu cíli ovšem je třeba objasnit, co to vlastně znamená, že nějaký problém je třeba chápat nejen filosoficky (to je vlastně zásadně možné u všech problémů, tedy i u velmi úzce speciálních), ale jako problém filosofický. Filosofickým problémem totiž zdaleka není každý problém, jímž se filosofie může zabývat. Ale zatímco neexistuje žádný problém (ani žádný obor problémů), jímž by se filosofie nemohla zabývat, filosofický problém je nepřístupný nefilosofickým přístupům a interpretacím. Z toho pak vyplývá, že uspokojivě a v úplnosti nemůže být problém lidských práv ani náležitě předestřen, natož řešen žádnou speciální metodou, a tedy ani žádnou odbornou vědou, tedy ani vědou právní. Nemůže však být vyhražen ani právní filosofii, pokud ji chápeme jako součást právní vědy (a nikoli jako celou filosofii). Jestliže je problém lidských práv v jisté své rovině problémem širším a obecnějším, hlubším, tj. problémem nejen povahy tzv. lidských práv, ale třeba také problémem povahy uměleckého nebo myšlenkového díla, pak ani právní filosofie nemá k dispozici prostředky, jak se touto složkou či rovinou lidských právy zabývat. Právě to máme na mysli, když zdůrazňujeme, že každá filosofická disciplína musí být celou filosofií (ovšemže přednostně soustředěnou na jistý okruh problematiky, neboť jinak to ani není možné, neboť zabývat se vším najednou nelze). V tom smyslu filosofie práva není součástí ani složkou právní vědy, a ani filosofie umění není součástí ani složkou dějin umění ani umělecké kritiky, atp., nýbrž je (a musí být) vždycky nikoli součástí (tedy částí) filosofie, nýbrž filosofií celou, i když ve všech směrech neprovedenou (ale proveditelnou, a to tak, že je z toho, co provedeno bylo, možno srozumitelně a v hrubých rysech spolehlivě domýšlet, jak by ta filosofie asi mohla vypadat). (Písek, 011127-1.)

Ladislav Hejdánek ()

Otázka tzv. lidských práv se z podstaty věci hned štěpí na otázky dvě; možná lépe než o otázce a její rozdvojenosti by bylo mluvit o dvojím základním tématu, bez jehož rozvedení se nelze ani k pouhé otázce lidských práv pořádně dostat, a bez jehož zvládnutí je nemyslitelné na onu otázku dát smysluplnou a platnou odpověď. Jedním tématem je nutně sám člověk: musíme se totiž tázat, proč můžeme a máme či musíme mluvit o lidských právech a nikoliv o právech některých nebo dokonce všech dalších živých bytostí. Nemají svá určitá „práva“ také zvířata – nebo snad i rostliny? Čím se člověk odlišuje od jiných živých bytostí, aby bylo srozumitelné a rozumné mluvit výhradně v jeho případě o jakýchsi základních „právech“? V čem spočívá jeho lidství a proč ho tím odlišuje od jiných živočichů (k nimž má jinak tělesně, ale i některými složkami svého chování nepochybně blízko)? A co jej vlastně vyřazuje a vykazuje z rámce přírody a přírodnosti? Čemu odpovídá ten zvyk, že člověka už nepovažujeme za zvíře, a proč takový člověk, který se chová jako zvíře, je nutně něčím horším než zvíře? Otázka po lidských právech má tedy nutně svou antropologickou dimenzi a odpověď na ni svou nezbytnou antropologickou složku. Pokud však potřebné zdůvodnění a ospravedlnění zmíněného rozdílu najdeme, máme před sebou druhou složku otázky, totiž v jakém smyslu můžeme zásadně, zdůvodněně a důsažně hovořit o lidských právech resp. o onom nezadatelném právu každého člověka bez výjimky. Co vlastně taková otázka po právu nebo právech znamená? Jaké jsou předpoklady toho, aby naše promlouvání a uvažování o právu a právech mělo smysl, a nejenom to, ale aby i se svým „smyslem“ neviselo ve vzduchoprázdnu? Aby mělo své věcné zakotvení a svou použitelnou a uplatnitelnou perspektivu.
(Písek, 011128-1.)