LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Lucius Annaeus Seneca (-5 - +65)

Epistula LXXVIII.
Toto contra ille pugnet animo; vincetur, si cesserit, vincet, si se contra dolorem suum intenderit. Nunc hoc plerique faciunt, adtrahunt in se ruinam, cui obstandum est. Istud quod premit, quod inpendet, quod urget, si subducere te coeperis, sequetur et gravius incumbet; si contra steteris et obniti volueris, repelletur. …
[Let such a man fight against them with all his might: if he once gives way, he will be vanquished; but if he strives against his sufferings, he will conquer. As it is, however, what most men do is to drag down upon their own heads a falling ruin which they ought to try to support. If you begin to withdraw your support from that which thrusts toward you and totters and is ready to plunge, it will follow you and lean more heavily upon you; but if you hold your ground and make up your mind to push against it, it will be forced back. …]
(…., Ad Lucilium Epistulae morales, London 1970, p. 190 / 191.)

Jan Patočka (1946)

... Ale v průběhu válečného běsnění nebylo ani této útěchy, a znamenalo to snad abdikaci člověka? Bylo /131/ to prožívání rozeklané, ale nikoli nemyslné. Co se prožívalo uprostřed bouře, byla odhodlanost na všecko na jedné, bezměrná bezvýznamnost lidského jednotlivého života, jeho nesmírná „lehkost“ na druhé straně. Jednotlivec se pohyboval mezi těmito pozicemi, které nějak podstatně náležejí k sobě: na jedné straně pouhá nepatrná položka věcná, na druhé něco, co nelze vnitřně zlomit, nýbrž jen vnějškově odstranit. Teprve toto změření vnějšího vnitřním a vnitřního vnějším dává celou tvrdost a nevyhnutelnost válečného boje. Tak se nám opět vrací pojem nitra; ale jevilo se tu nitro jen a jen jako „síla nazíraná zevnitř“? Jak by však potom bylo možné, čeho svědky jsme byli přese všecku řídkost: že právě v pádu, v oběti uprostřed boje, bez dosažení výsledku, tedy mimo ospravedlnění tímto výsledkem, může člověk být oslaven a naplněn? Z tohoto hlediska i ona nesmírná lehkost a křehkost lidského fakta nabývá zvláštního smyslu. Není to pouhá vnější nahodilost; je to mez, za kterou již nelze člověka přistihnout – a tudíž stíhat, pronásledovat; mez, na které se zůstává stát, a kdo na ní setrvává nezlomen, nerozdělen se svým posledním smyslem, naplnil sama sebe tak, jak člověku vůbec možno: zůstal svoboden. Tuto ryze vnitřní celistvost s ním prožíváme u vědomí vlastní slabosti, chaotičnosti a zahanbenosti. Odtud též ona zvláštní slabost a marnost všech oslav a vzpomínek po dosaženém výsledku; v jeho bezpečné stínu se ztrácí největší kus pravdivosti takových životů v hlubokém smyslu naplněných.
Ideologie, programy, myšlenky, nápady, pojetí přicházejí a odcházejí; idea člověku zůstává. Ale tato idea není ani učený výtvor konstruktivního rozumu, ani pohádka nějakého postranního světa. Je tím, co člověku věčně zbývá, kdykoli situace, do níž je postaven, se mu objeví jako základní ohrožení celého jeho vnitřního bytí. Nemohla neosvítit ani tuto válku. Chceme, aby osvětlovala i tento mír, jeho boj o nového člověka, o přebudování jeho společenských vztahů. A vše, co se v tomto směru děje, budiž touto idejí souzeno!
(Ideologie a život v ideji, in: Umění a čas I., Spisy 4, Pha 2004, str. 130-31.)

Tomášovo evangelium ()

Ježíš řekl:
Proč myjete vnější stranu poháru?
Nechápete, že ten, kdo udělal vnitřek,
je ten, který také udělal vnější stranu?
Logion 89 – 48, 13-16a
(7173, Novozákonní apokryfy I. – Neznámá evangelia, Praha 2001, str. 142.)

Tomášovo evangelium ()

Ježíš řekl:
Poznej, co je před tvou tváří,
a zjeví se ti to, co je ti skryto.
Není totiž nic skrytého,
co nebude zjeveno.
Logion 5 – 33,10b-14a
(7173, Novozákonní apokryfy I. – Neznámá evangelia, Praha 2001, str. 92.)

René Descartes (před 1650)

Omnem igitur collocabit industriam in distinguendis & examinandis illis tribus cognoscendi modis, vidensque veritatem proprie vel falsitatem non nisi in solo intellectu esse posse, sed tantummodo ab aliis doubus suam saepe originem ducere, ……
(pag. 66)
Zaměří tedy veškeré úsilí na rozlišení a prozkoumání těch tří způsobů poznání, a když uvidí, že pravda či nepravda může ve vlastní smyslu být pouze v samotném intelektu, zatím co v oněch dalších dvou má často jen svůj původ, …
(str. 67)
(7192, Regulae ad directionem ingenii – Pravidla pro vedení rozumu, Praha 2000, str. 66 a 67.)