Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek ()

Zkušenost lidí s genetickým šlechtěním rostlin i zvířat je prastará, ale první úspěchy s vědeckým objasněním dědičnosti se datují teprve od výzkumů brněnského mnicha Mendela, prováděných na hrachu, a později zejména od amerického vědce Morgana, který experimentoval s tzv. banánovou muškou (či octomilkou; Drosophila). Umělá selekce šlechtitelů byla založena především na práci s viditelnými či jinak evidovatelnými znaky, ale objev chromosómů dovoloval na základě sledování delší řady filiálních generací objevit a objasňovat např. vztahy mezi tzv. dominantními a recesívními znaky. To byl vlastně první krok k objevu zcela určitých vlastností, které zůstávaly (a mohly dokonce po dlouhou dobu zůstávat) v nenápadné skrytosti a teprve za docela určitých okolností se mohly projevit navenek. Muselo uplynout ještě hodně času, než došlo v našem století k převratným objevům šroubovic DNA a RNA jako dlouhým sériím genetických „informací“ a k prvním pokusům o „dešifrování“ nejprve pouhých částí jakéhosi dlouhého „textu“, jejž vlastně představují. (Nedávno byl ohlášen velký úspěch, totiž dešifrování kompletní genetické informace prvního mnohobuněčného organismu, jakéhosi hlísta.) Metaforický způsob, jímž se soubor genetických informací chápe jako „text“, se obecně ujal, stejně jako „hermeneutický“ postup, kdy se mluví o zašifrování a naopak o dešifrování příslušných informací.
Pozoruhodné, nikdy dříve netušené objevy, velmi brzo následované neméně převratnými vynálezy, umožňujícími vznik tzv. genetického inženýrství, nebyly a nejsou jen vítány, ale – jak už tomu bývá při převratných objevech a vynálezech, a zejména v dobách politických a společenských otřesů a s nimi spjatých nejistot – zdrojem spíše iracionálních obav a strachů (nezřídka ovšem s jistým jádrem oprávněnosti). To není v dějinách techniky a průmyslu nic nového a také to nesmíme přeceňovat. Vskutku závažným aspektem je spíše možnost otevření nových způsobů chápání skutečnosti a vůbec světa, když ony objevy podrobíme náležitě „širokoúhlé“ a také dosti dalekosáhlé analýze. Cesta k tomu je podmíněna tím, že k problémům přistoupíme z různých stran, neboť jen tak dosáhneme náležité plastičnosti pohledu. Tomu ovšem nenapomohou nově vznikající a šířící se mytologismy (např. pseudo-ekologické aj.), pracující zejména s iracionálními strachy. Naším úmyslem je spíše alespoň předběžná analýza metafory, které se genetici navykli užívat, když hovoří o „přepisu“, „zakódovanání“, „informaci“ apod.
(Praha, 990220-1.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Géniové jsou jako bouře; jdou proti větru, děsí lidi, čistí vzduch.
Přítomnost vynalezla různé hromosvody.
A podařilo se. Ovšemže se podařilo; podařilo se učinit příští bouři tím vážnější.
(Okamžik, př. M. Krausová-Lesná, Kalich, Praha 2005, str. 126 – 27.)

čtk ()

Vědci našli nejvzdálenější shluk galaxií
BERLÍN – Dosud nejvzdálenější a také překvapivě starou galaktickou kupu sdružující obrovské množství hmoty objevili evropští a američtí vědci v hlubinách kosmu. Objev je velkým překvapením, doposud nikdo netušil, že už v „mladém“ vesmíru existovaly tak komplexní struktury. Vědci z Institutu Maxe Plancka v Garchingu původně teleskopy a satelit zaměřili do „sousedství“ Mléčné dráhy na galaxii s označením NGC 7314. Z došlých snímků zjistili, že při-bližně ve vzdálenosti devíti miliard světelných let se nachází galaktická kupa. Dosud se přitom nevědělo, že tak komplexní struktury existovaly už po pěti miliardách let od vzniku vesmíru. Galaktické kupy – skupiny stovek tisíc hvězdných systémů, které na sebe navzájem působí přitažlivými silami, vznikaly podle dosavadních teorií až mnohem později. „Systém galaxií s označením XMMU J2235.3-2557 je asi tisíckrát hmotnější než Mléčná dráha.“ sdělil Georg Lamer z Astrofyzikálního institutu v Postupimi. Vědci by nyní rádi vypátrali také další podobně staré galaktické kupy. „Kdybychom věděli, kolik jich bylo, mohli bychom se dohadovat o hmotnosti vesmíru,“ řekl Lamer. Tyto poznatky by měly význam pro předpovědi o budoucnosti kosmu. čtk. (Z výstřižku Lid. novin 2005, bez datování.)

Karl Jaspers (1932)

Sein wird als erfaβtes sogleich ein bestimmtes Sein. Auf die Frage, was Sein sei, bietet sich uns daher vielerlei Sein an: das empirisch in Raum und Zeit Wirkliche, Totes und Lebendiges, Dinge und Personen, Werkzeuge und fremder Stoff, Gedanken, die von dem Wirklichen gelten, zwingende Konstruktionen idealer Gegenstände, so der mathematischen, Phantasieinhalte, mit einem Wort: Gegenständlichkeit überhaupt. In der Situation vorgefundenes Sein ist für mich Objekt.
Anders bin ich. Ich stehe mir nicht gegenüber wie den Dingen; ich bin der Fragende, dem sich jene objektiven Seinsweisen als Antworten darbieten, und der sich als den Fragenden weiβ. Wie ich mich auch wende, mich zum Objekt zu Machen, immer bin auch ich da, dem ich Objekt werde: es bleibt ein Ichsein. /5/
Sein als Objektsein und Sein als Ichsein sind die zunächst sich aufdrängenden wesensverschiedensten Seinsweise. Unter den Objekten sind zwar Personen, die als für sich seiend Ich sind, wie ich für sie Objekt werden kann, und auch ich kann mir, wo Ich als Objekt und Ich als Subjekt trotz der Spannung eins sind.
Das Sein der Dinge weiβ nichts von sich; ich, das denkende Subjekt, weiβ von ihm. Denke ich mich dieses Sein, wie es unabhängig von seinem Gegenstandsein für ein Subjekt d.h. nicht als Erscheinung für Anderes ist, so nenne ich es ein Sein an sich. Dieses Ansichsein aber ist mir nicht zugänglich, denn im ersten Zugriff mache ich es zu einem Gegenstand, damit aber zur Erscheinung als einem Sein für mich. Ein Sein, das für sich selbst ist, in dem Sein und Gewuβtsein zusammegehören, kenne ich nur in mir. Ich als Sein bin in der Wurzel verschieden von allem Sein der Dinge, weil ich sagen kann „ich bin“. Mache ich aber mich selbst als empirisches Dasein zum Objekt, dann bin ich als solches nicht, was „Ich“ an sich selbst ist. Was ich an mir selbst bin, weiβ ich nicht, sofern ich mir Gegenstand bin. Ich müβte meiner inne werden auf eine Weise, die nicht erkennendes Wissen ist. Auch dann bliebe mir das Ansichsein der anderen Dinge schlechthin fremd.
Wenn ich das Sein auflöse in Objektsein, Ansichsein und Fürsichselbstsein, so habe ich nicht drei nebeneinander bestehende Seinsarten, sonder die voneinander unlösbaren Pole des Seins, in dem ich mich finde.Ich kann die Neigung haben, einen der drei Pole für das eigentliche Sein zu halten. Dann ...
(3337, Philosophie I, Berlin etc. 1956, S. 4-5.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Fyzikální vakuum zdaleka neznamená naprostou nepřítomnost kvant a částic, nýbrž jen nepřítomnost kvant a částic „reálných“; naproti tomu je tam stále spousta kvant a částic virtuálních. Některé poměrně nedávné práce ukazují na možnost, že právě virtuální kvanta (a částice) by mohly mít vliv na jisté malé fluktuace rychlost světla. Tak mi při tom napadá, že by množství virtuálních kvant nebo částic mohlo mít vliv také na gravitaci, eventuálně také na negativní gravitaci (tedy – pokud přijmeme myšlenku, že negativní gravitace může vysvětlovat pokračující zvětšování či narůstání Vesmíru). Jsou odborníci, kteří se zdají či snaží dokazovat, že v jednotce vakua může v současné chvíli být jen omezený počet virtuálních částic resp. jejich párů. Zatím to zůstává jen jako pokus. Kdyby se však ukázalo, že tomu tak není obecně (třeba že ten omezený počet virtuálních částic platí jen v určitých podmínkách, ale nikoli vždy a všude), mohlo by platit, že zásadně ten počet není resp. nemusí být omezen, ale že může být jakkoli velký, mohla by hustota vakua eventuálně v extrémních případech být tak velká (případně velikost příslušných částic či kvant tak obrovská), že by k následné anihilaci už pro krátkost termínu nebyla možná – a došlo by k menšímu nebo většímu „třesku“. Avšak také v méně drastických případech, kdy nedojde nebo nemusí dojít k „třesku“, může být značně (tj. v nějakém rozsahu) ovlivněna místní gravitace resp. antigravitace. A pokud by šlo o velmi rozsáhlé generování v makroastronomických rozměrech, mohlo být to být snad i uvedeno do souvislosti s urychlujícím se růstem velikosti Vesmíru, případě nejen s jeho dnes pozorovaným rozšiřováním, ale možná i s teoretiky předpokládám krátkým ale mocným období inflace brzo po Velkém Třesku. Je-li možné, aby výron dvojic virtuálních částic nebo kvant měl vliv na rychlost světla, klade se nám jakoby sama otázka, nemůže-li mít vliv také na gravitaci (nebo anti-gravitaci, případně na gravitační nebo antigravitační vlny).
(Písek, 141116-2.)