Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Wikipedie ()

Kvantová gravitace je soubor otázek ve fyzice, k jejichž vyřešení je třeba znát jak správnou teorii gravitace, kterou je s velkou přesností obecná teorie relativity Alberta Einsteina, tak i kvantovou mechaniku. Typické jevy studované v kvantové gravitaci jsou výroba kvant gravitačních vln, tzv. gravitonů, jejich rozptyl, vyzařování černých děr a „kvantová pěna„, tedy chaotický a bublající stav časoprostoru na nejkratších délkových měřítkách.
Ukazuje se, že je velmi obtížné vytvořit teorii, která respektuje jak obecnou relativitu, tak kvantovou mechaniku. Nejnadějnější způsob, jak obě klíčové teorie usmířit, je teorie superstrun.

Wikipedie ()

Kvantová gravitace
Stringy nabízejí (snad jako jediné) spřátelení gravitace s kvantovou teorií. Všechny jiné dosavadní snahy vyrobit z Einsteinovy teorii gravitace kvantovou odrůdu přinášely pramálo radosti. Přímé kvantování obecné teorie relativity nás přivádí do slepé uličky; taková teorie není renormalizovatelná.
Zato struna má módy, které se dají označit za gravitony, a existují argumenty, proč struna v těchto módech interaguje s jinými strunami v souladu s principem ekvivalence (tedy fakt, že všechna tělesa zrychlují v gravitačním poli stejně, zdá se, struny mohou vyložit).
Lubos Lumo Motl
Sat Oct 25 21:19:58 EDT 1997

Ladislav Hejdánek (2008)

Když se podíváme do slovníků, dozvíme se např. že slovo „intence“ znamená „zaměření, úmysl, obrácení pozornosti k nějakému předmětu“ (Wikipedie), nebo „záměr, zaměřenost na něco, úmysl“ (slovník, php) apod. V encyklopedii Stanford se výslovně praví, že jde o „power of mind“. Proto zůstává většinou na okraji a neřešena otázka, zda jde opravdu jen o záležitost mysli, myšlení, vědomí apod., anebo zda můžeme o intencích a intencionalitě v jiném, ale podobném smyslu mluvit také mimo rámec vědomí a myšlení, např. v přírodě (zajisté především v případě organismů, kde se to samo nabízí, nebo dokonce i mimo rámec života v běžném smyslu). Pochopitelně nám tu nejde jen o otázku, jak chápat význam tohoto slova, ale jak správně pochopit příslušný jev (fenomén). Necháme-li stranou každý výklad, pracující nějak s vědomím nebo myšlením, zůstávají nám ještě tyto: „zaměření“, „zaměřenost“, ale také „směřování“, případně „zacílenost“ („téličnost“ – nikoli teleologičnost). To už samo o sobě upozorňuje na spjatost „intencionality“ s jakýmsi děním, ovšem nikoli pouze jakožto procesem všeobecně, ale jako takovým procesem, který spěje k nějakému zakončení, konci nebo cíli (přičemž „cíl“ ani „zacílenost“ nehodláme podmiňovat žádným vědomým „úmyslem“). Vzhledem k možné a dokonce užitečné symetrii můžeme pak mluvit o procesu nebo dění, které má nejen nějaký „konec“, ale také nějaký „počátek“, tedy o „události“. Událost bychom pak charakterizovali jako takové dění, které něčím začíná a posléze něčím končí, přičemž před svým počátkem a zahájením tu prostě „ještě není“, a po svém konci tu „už není“, nicméně které po celou tu dobu, co nastává, pokračuje a končí, tedy po celou dobu svého dění se vyznačuje směřováním a zaměřeností jednak k dalšímu postupu a tedy pokračování, jednak k jakémusi „naplnění“ tohoto směřování v tom, že se „stane“, že se „odehraje“ celé (musíme tedy předpokládat, že taková událost je „celkem“, a to nejen v každé chvíli, v každé fázi svého dění, ale po celou dobu, co „vykonává své bytí“, tj. své dění, dějství, „stávání se“. Pokud tedy pochopíme událost tímto způsobem (budeme říkat provizorně, že tu jde o „pravou událost“, jejíž počátek ani konec není – a jejíž průběh nemusí být – stanovován odjinud „zvenčí“, nýbrž pouze událostí samou, tedy „zevnitř“), musíme události jako celku přiznat určitou dynamiku, jejímž zdrojem je událost sama.
(Písek, 081031-1.)

Wikipedie ()

Intence (z latinského in-tendó, směřuji, napřahuji se, zamýšlím; pozor, nezaměňovat s intensí v logice!) znamená zaměření, úmysl, obrácení pozornosti k nějakému předmětu.
Tento původně scholastický pojem oživil rakouský filosof Franz Brentano a schopnost takového vztahu čili intencionalitu pokládal za charakteristický rys mysli. Většina myšlenkových aktů je skutečně zaměřena, obrácena k nějakému intecionálnímu předmětu, který může a nemusí být skutečný. Představa, úsudek, láska, nenávist, chtění a podobně se vždycky vztahují k něčemu; tvrzení vypovídá o něčem, otázka se ptá na něco. Myšlenkové akty se tedy samy „přesahují“ (transcendují) směrem k nějakému předmětu, a to i kdyby předmětem bylo toto myšlení samo. Nic podobného se u fyzických (čistě materiálních) objektů nevyskytuje.[1]
Na tuto myšlenku navázal Edmund Husserl a učinil zkoumání intencí a intencionality jedním ze základních kamenů své fenomenologie. Původní Brentanovu představu jeho kritikové opravili v tom, že některé akty mysli – například nálady – žádný předmět nemají, kdežto naopak intencionalitu můžeme pozorovat i u lidských jednání (ruka sahá po něčem) a předpokládat i u jiných živých bytostí (pes běží za zajícem). Někteří současní filosofové (například John Searle[2]) považují intencionalitu za silný argument proti pokusům o materialistický výklad myšlenkové činnosti.
Poznámky:
1. ↑ F. Brentano, Psychologie vom empirischen Standpunkt. 1874 I.:124.
2. ↑ Intentionality. Cambridge 1983. ISBN 0-521-27302-1

www (slovník, php) ()

Význam:
- záměr, zaměřenost na něco, úmysl
- jazyk. jev, že některé sloveso nevyžaduje vyjádření původce nebo cíle děje
Generovaný, orientační výčet dalších tvarů tohoto slova
intencemi, intencích, intencím, intencí, intenci, intence