Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2005)

Pokud rozumíme intenci jako aktu (tj. jako výkonu tohoto aktu), musíme se tázat po její časovosti: jak je výkon intence orientován v čase? K čemu akt intence vlastně míří? Můžeme snad mít za to, že směřuje k něčemu, co tu už „je“, co je „dáno“? To se sice zdá být takřka samozřejmé, ale už první kroky, jimiž se to pokusíme ověřit a kontrolovat, ukazují, že skutečnost je mnohem složitější. Především se nesmíme nechat svést zdánlivými samozřejmostmi, které jsou však jen jakýmisi sedimenty prastarých předsudků. Tak např. kočka, pronásledující a chytající myš, která utíká, se jen zdánlivě zaměřuje na tuto utíkající myš, která „tu“ před ní „jest“, neboť ve skutečnosti se vším svým úsilím zaměřuje na její chycení, které „tu“ ještě „není“. Kočce přece nejde o myš, která stále ještě utíká, nýbrž o myš již chycenou; ale myš, která utíká, ještě chycena není. Utíkající myš je pouze výzvou k tomu, aby se kočka pokusila ji chytit; a tento pokus, utíkající myš chytit, je sice také odpovědí na tuto „předmětnou“ stránku výzvy, ale především je odpovědí na výzvu nepředmětnou, která kočce velí „chyť (si) ji!“ Tak tomu ovšem je i ve všech jiných případech, nejen v případě kočky, chytající myš. Cílem klavíristy není zahrát to, co má před sebou v notách, nýbrž za pomoci not, které má před sebou, zahrát skladbu, jak ještě nezněla, protože se k tomu, aby jeho osobní zásluhou zazněla, teprve schyluje. Co jsou tedy noty, co to je partitura? Je to jakýsi pomocný prostředek, jakýsi návod, jak uskutečnit nějakou skladbu, která vlastně „není“, ale kterou je třeba zahrát, aby byla. Podobně se tomu má i s každým textem, třeba s povídkou nebo i románem: je to pomůcka, návod, jak se setkat s dějem, který v textu není, protože ten je fixován až už v písmenech psaných nebo tištěných. Littera scripta manet – ale smyslem oněch písmen je přivést Vás k tomu, co se děje – a vy tomu musíte dát kus svého času, svého života. Je to výzva pro vás, abyste se setkali s postavami a s jejich činy, i když před sebou máte jen popsaný nebo spíš potištěný papír. Čtení je intencionální akt, který není přednostně ani vposledu zaměřen na fixovaný text, nýbrž na to, co se teprve má stát, a to naší zásluhou, díky našemu úsilí a naší dovednosti, která nám to umožňuje. (Písek, 051115-1.)

Ladislav Hejdánek (2014)

„Intence“ znamená směřování, přesněji jistý druh směřování; mluvit o nepředmětných intencích se zdá být protismyslné, pokud by to mělo znamenat, že jde o směřování k ničemu nebo nikam. Proto je třeba takovému chybnému porozumění předcházet opakovaným upozorňováním na to, že směřování k nepředmětu neznamená směřování nikam, nýbrž někam resp. k něčemu, co není sice předmětem, ale co také není „nicotou“, „ničím“. Zdánlivá protismyslnost termínu „nepředmět“ nebo „nepředmětný“ může být odstraněna, uvědomíme-li si, že to, k čemu nějaká intence směřuje, nemusí být myšlenkově uchopitelné jako „předmět“, jako „věc“, jako „předmětná skutečnost“ apod., ale že to může být skutečnost zvláštní povahy, tj. skutečnost vyznačující se tím, že buď předmětnou stránku (povahu) vůbec nemá, anebo že takovou skutečnost nemůžeme a nesmíme na pouhou předmětnost, tj. předmětnou stránku (povahu) redukovat (a tak ji chápat ochuzeně a chybně). Mohli bychom to s jistou zálibou v absurdnosti či formulovat také tak, že nepředmět je zvláštním případem (zvláštní formou) předmětu. (Takové formulace nejsou cizí ani tak exaktním disciplínám, jak je třeba teoretická fyzika: antihmota je jenom zvláštní formou hmoty; a „logika“ tam kulhá i v tom, že antihmota nejen není ne-hmota (non-materia), ale že to vlastně není ani naprostý opak hmoty, nýbrž jen částečný.)
(Písek, 141030-1.)