Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Wikipedie ()

Problém abstrakce patří k základním a nejobtížnějším otázkám teorie poznání.
Platón jako první upozornil na to, že při poznání je nutno nějakou ideu jako pojem oddělit od všech ostatních. Aristotelés se abstrakcí zabýval podrobněji. Zkoumal otázku, jak myšlení dospívá od smyslově daného, jednotlivého k obecnému. Tvrdil, že myšlení může poznat jen obecné. Formu pouze prostřednictvím obrazových představ, které mají svůj původ ve vnímání. Přitom myšlení odděluje určité vlastnosti od konkrétních předmětů. Matematik například ve svých úvahách odhlíží od všeho smyslového, ponechává jen kvantitu a přemýšlí jen o ní samotné. Přes tyto důležité poznatky však Aristotelés neuměl vysvětlit, jak vznikne abstraktní poznání ze smyslového materiálu.
Na Aristotela navazuje v problému Abstrakce Tomáš Akvinský, který teorii abstrakce spojuje s prvky platonismu. Lidský rozum díky své účasti na světle božího rozumu prosvětluje obrazné představy a abstrahuje z nich formy. Tyto formy existují původně v božím rozumu před věcmi, současně ve věcech a poté jako obecné pojmy v lidském rozumu.
K dalšímu vývoji teorie, která se zabývá abstrakcí, přispěli empirističtí filozofové. John Locke tvrdil, že abstrakce je činnost rozumu. V průběhu této činnosti vznikají obecné ideje. K jejich označení jsou pak přidělena obecná slova a to tím způsobem, že jsou oddělena od podmínek času, místa a od jiných idejí. Tím se stávají tyto ideje obecnými reprezentanty všech věcí toho samého druhu a lze tedy věci rozdělit do různých tříd. Tato obecnost, dosahována abstrakcí, vzniká rozumem, a nepřísluší věcem, protože ty jsou vždy jednotlivé. To, co je nazýváno podstatou, je jen člověkem vytvořenou abstraktní idejí. Lockovo pojetí se stalo prototypem pro empiristické teorie abstrakce, která je dodnes prostřednictvím George Berkeleye a Davida Huma tradována v novopozitivismu.
Abstrakce je logická metoda. Spočívá v tom, že se odhlíží od určitých znaků, vlastností a vztahů daného předmětu, zatímco jiné jsou naopak vyčleňovány jako podstatné.
- generalizující abstrakce – odděluje nepodstatné vlastnosti věci, vztahů apod. vyčleňuje podstatné
- izolující abstrakce – vyčleňuje určité vlastnosti, vztahy atd. z jejich souvislostí a propůjčuje jim do určité míry samostatnou existenci
- idealizující abstrakce – vytváří pojmy tak, že se nejdříve konstruují ideální objekty, jimž tyto pojmy odpovídají
http://cs.Wikipedie.org/wiki/Abstrakce

Ladislav Hejdánek (2008)

Whiteheadův důraz na „procesy“ a procesuálnost veškerého světového dění je nepochybně plně oprávněn, ale po mém soudu nestačí. Je třeba se důkladněji zamyslit nad pluralitou oněch procesů: jak je možné, že je těch procesů víc, že je jich dokonce obrovské množství? Je to, že je jich tolik, jen zdání, jen se to pro nás tak jeví? Nemáme se spíše domnívat, že jde o jeden obrovský světový proces, který však nemůžeme „vnímat“ celý najednou, ale s kterým se můžeme seznamovat jednak postupně, jednak jen v podobě jakýchsi malých částí, zdánlivých jednotlivostí, které však jsou navzájem spjaty nesčetnými souvislostmi (které samy jsou také „procesuální“ povahy)? Není svět jen jednou velkou sítí, jedním obrovským dějícím se propletencem, s kterým se jen z důvodů své omezenosti nemůžeme seznamovat jinak než po kouscích, přičemž ty „kousky“ od sebe odtrhujeme pouze my, takže jsme to jen my, kteří pro svou potřebu stanovujeme údajné „jednotlivosti“ tak, že jakýmsi useknutím či rozseknutím určujeme, kde je jejich hranice, kde počátek, kde konec? Jediná alternativa spočívá v tom, že připustíme „inherentní“ počátky a konce přinejmenším některých procesů, které jsou v nějaké míře a podobě natolik „vnitřně“ (autonomně) do „celého“ procesu integrovány, že nesprávné rozpoznání, kde „skutečně“ nějaký proces začíná a kde končí, se nutně dříve nebo později projeví jako omyl, jako event. hrubá chyba.
(Písek, 080120-2.)

Wikipedie ()

Proces (z lat., postup, pochod, vývoj) je obecné označení pro postupné a nějak zaměřené děje nebo změny, pro posloupnost stavů nějakého systému; pro děje náhlé nebo zcela chaotické se slovo proces nepoužívá.
--- --- --- --- ---
(Další obsah:
Procesy zákonité a náhodné
Procesy vratné a nevratné
... atd. )
www

Wikipedie ()

V termodynamice se rozlišují procesy vratné či reverzibilní, při nichž se entropie systému nemění a které tedy mohou při změně parametrů probíhat i opačně, a procesy nevratné (ireverzibilní), spojené s růstem entropie. Viz druhá věta termodynamická.
Pokud proces probíhá tak pomalu, že se systém příliš neodchýlí od rovnovážného stavu, mluvíme o procesu kvazistatickém.
Pravopisná poznámka
České slovo proces pochází z latinského processus, což je tvar slovesa procedere (postupovat, vyvíjet se). V mnoha jazycích zůstal nebo byl restituován původní latinský tvar (např. angličtina, finština, francouzština, němčina, ruština), v jiných bylo zdvojení souhlásky s odstraněno (čeština, dánština, esperanto, galicijština, indonéština, litevština, nizozemština, slovenština, španělština atd.).

Wikipedie ()

Abstrakce ve filozofii označuje buď důležitý moment procesu poznání při přechodu od smyslového k racionálnímu poznání, nebo jako hotový výsledek tohoto procesu. Proces abstrakce spočívá obecně v tom, že existuje řada analytických aktů myšlení, jimiž je zpracováván konkrétní smyslový materiál a při nichž se odhlíží od určitých znaků, vlastností a vztahů daného předmětu. Jiné znaky, vlastnosti a vztahy jsou naopak vyčleňovány jako podstatné a současně nabývají variabilní charakter prostřednictvím znaků nepodstatných.
Výsledkem procesu abstrakce, který je těsně spjat se zobecněním, jsou pojmy, které odrážejí podstatu předmětů. Antonymem abstraktního je „konkrétní“.
http://cs.Wikipedie.org/wiki/Abstrakce