Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2007)

Když pronesl Petr Pokorný 2. října 1996 inaugurační přednášku na ETF UK, v níž uvažoval o „místě teologie na dnešní univerzitě“, užil pro vymezení povahy teologie dost nenápadně formulace, která by nás měla spíše překvapit, ale ve skutečnosti převážně unikla (a nadále uniká) všeobecné pozornosti. Petr Pokorný si „jako inspiraci“ zvolil Pavlovu athénskou řeč ze Sk 17,16n., a poukazuje na jednu „z nejstarších formulí křesťanské víry“, z níž zřejmě – jakožto svědek – Pavel vycházel ve své disputaci „s těmi, kdo věřili v jediného Boha“. A pak Pokorný říká: „Mluví-li Lukáš o svědcích (MARTYRES, z první ... i z druhé ... křesťanské generace, jde o nositele tohoto vyznání, jehož je teologie kritickou reflexí“ (Ročenka ETF 1996-1999, Praha 1999, str. 34). Podle výměru Petra Pokorného na tomto místě je teologie reflexí vyznání křesťanské víry, tedy jak se zdá nikoli reflexí víry samé. Potud by teologie nemusela mít svým neodlučným a neodmyslitelným předpokladem víru samu, ale vztahovala by se k víře jen zprostředkovaně, totiž přes vyznání víry. Teologii by tedy mohl pěstovat také učenec, který by sám věřit nemusel a který by tedy nemusel být ani svědkem víry. Už to samo o sobě ve mně budí značné pochybnosti. Má hlavní pochybnost se však týká něčeho jiného: Pokorný s naprostou samozřejmostí (a tedy i v jeho smyslu „nekritičností“) mluví o „víře v jediného boha“, tedy o víře v někoho či něco. To je však v základním rozporu i se svědectvími evangelií, z nichž dost jasně a zřetelně vysvítá, že sám Ježíš o víře mluvil – a tedy i myslil – docela jiným způsobem. Že tam najdeme i doklady jiného chápání resp. nepochopení toho, jak Ježíš sám víru chápal, nemůže být dostatečným argumentem, protože učedníci velmi často prokazovali malé a dokonce bytostně nedostatečné pochopení Ježíšova učení. Kritická hermeneutika musí proto přísně rozlišovat mezi – byť jen sporadickými – doklady vlastního Ježíšova pojetí víry a mezi tím pojetím, které znamenal jeho pozměnění, nepřesnění, znečištění a falešného chápání (jež se pak velice rozšířilo a dodnes převládá).
(Písek, 070122-2.)

Wikipedie ()

a) Prvním Solónovým činem ve svěřeném úřadě byla všeobecná amnestie. Amnestováni byli kromě vrahů a vlastizrádců a jiných delikventů i všichni vyhnanci, včetně Alkméonovců. Následně poslal vojsko proti městu Kirze do války, kterou vyhlásila delfská amfyktiónie. Tím si zjednal klid na práci při ústavních reformách.
b) Dalším činem bylo zrušení všech dluhů bez náhrady a vykoupení občanů, kteří upadli pro dluhy do otroctví. Současně zakázal, aby bylo možno ručit za dluhy tělem. Zrušil i poplatky z pozemků a další nevolnickou vazbu, dle které se rolník stal otrokem, pokud nemohl odevzdávat část ročního výnosu obilí.
c) Podpořil rozvoj obchodu a pěstování plodin na úkor obilnářství tím, že zakázal vývoz obilí a povolil vývoz olivového oleje. Tímto krokem také zajistil výživu obyvatel. Dále zavedl nový systém měr a vah a dal razit stříbrné mince (nejisté).
d) Řemeslníkům bez půdy udělil občanská práva a jejich podnikání podpořil zákonem, který vyvazoval syny z povinnosti živit staré rodiče, pokud jej nedali vyučit řemeslu.
e) Zrušil rodová privilegia a obyvatelstvo Athén rozdělil do čtyř tříd podle majetku (tímokracie) na
1) nejvyšší třídu – vlastníky (pentakosiomedimnoi), do které patřili lidé dosahující výnosu 500 medimnů plodin, jejíž příslušníci se mohli stát nejvyššími úředníky,
2) druhou třídu – jezdce (hippeis), výnos 300 medimnů, jejímž příslušníkům byly dostupné všechny vysoké úřady kromě úřadu pokladníka,
3) třetí třídu – pěšáky, těžkooděnce (zeugítai), výnos 200 medimnů, ze které pocházeli nižší úředníci,
4) čtvrtou třídu – dělníky, nádeníky (thétes), bez omezení majetku, ze které každý mohl být členem nově zřízené „rady čtyř set“, která kontrolovala činnost úřadů a předkládala zákony.
Pozn. 1 medimnos = 52,5 litr)
Tento krok však nastartoval politický třídní boj.
f)Vydal zákon, dle kterého se kterýkoli občan mohl odvolat proti rozhodnutí jakéhokoli úřadu, a to k soudu. Takový zákon neměl do té doby precedens.
g)Zřídil nový nejvyšší soud (Hélaia) z porotců volených losem.
h)Nově stanovil složení lidového sněmu podle starých tradic, kterého se mohli zúčastnit všichni občané Athén, a který měl právo rozhodovat o všech věcech a volit všechny úředníky.

Wikipedie ()

[Transzendentalien] In der mittelalterlichen Scholastik sind Transzendentalien (lat.: transcendentalia, von transcendere „übersteigen“) die Grundbegriffe, die allem Seienden als Modus zukommen. Sie überschreiten die aristotelischen Kategorien insofern, als sie nicht selbst diesen zugeordnet werden können, aber als allgemeine Begriffe auf sie angewendet werden können. Sie haben somit Teil am ewigen Sein Gottes. Als Transzendentalien finden sich bei Thomas von Aquin
- unum (das Eine),
- bonum (das Gute),
- verum (das Wahre).
Manche Autoren zählen auch das Schöne (pulchrum) zu den Transzendentalien; frühester Beleg ist die dem Alexander von Hales zugeschriebene Summa.
Literatur [Bearbeiten]
- Johann Baptist Lotz, die Grundbestimmungen des Seins, Innsbruck 1988, ISBN 3702216693.
Siehe auch [Bearbeiten]
Das Gute, Idee des Guten, Wahrheit, Einheit, Ontologie, Metaphysik
Von „http://de.Wikipedie.org/wiki/Transzendentalien„
Kategorie: Ontologie

Wikipedie ()

(1883–1969)
Beznaděj je vlastně porážkou. Nesmíme se jí oddat, dokud jsme ještě schopni něco dělat.
Církve jsou pro všechny, filosofie pro jedince.
Člověk dnes stojí před alternativami: zánik člověka, nebo jeho proměna.
Filosofie prohlubuje praktickou soudnost... Používejme filosofický způsob myšlení jako světlo, s jehož pomocí získáváme v konkrétních situacích lepší orientaci o podstatných věcech.
Jsme smrtelní tam, kde nemilujeme, nesmrtelní tam, kde milujeme.
Když vidím, jak jiní trpí, je to, jako by trpěli za mě.
Masová výchova vedla k zaslepenosti a bezmyšlenkovitosti, aby v opojené oddanosti byl člověk všeho schopen a nakonec přijal smrt a zabíjení, masové umírání v boji strojů za samozřejmé.
Otázka viny je spíše otázkou, kterou klademe sami sobě, než otázkou, kterou nám kladou druzí.
Proto je vše, co filosofie vyjadřuje, tak chudé a suché. Je totiž třeba k tomu doplnění vlastním bytím toho, kdo naslouchá.
Věda, to je neustálá kritika všech výsledků, vlastních stejně jako cizích, zpochybnění pokroku; protivědecké je obávat se, že nás vlastní pochybnosti paralyzují.

Wikipedie ()

Smyčková kvantová gravitace je teorie konkurující teorii superstrun v jejich společném úkolu spojit obecnou teorii relativity s kvantovou mechanikou. Podle smyčkové kvantové gravitace lze zachovat metriku jako jedinou veličinu v teorii. Je třeba ji ovšem přepsat pomocí nových proměnných, navržených Abhayem Ashtekarem. Na tyto stupně volnosti se aplikuje kvantování.