LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Xenofanés (-IV.st.)

Vždyť přece u Homéra se nejprve učili všichni. (Zl. B 10 z Herodiana.)
Všechno to bohům v básních svých Homér a Hesiod přiřkli,
všechno to, cokoli zdá se být u lidí hříchemn a hanbou,
krást i cizoložit a navzájem podvádět sebe. (Zl. B 11 ze Sexta.)
Než lidé myslí o bozích, že rodí se,
lidské že mají šaty a hlas i postavu lidskou. (Zl. B 14 z Klementa.)
Aithiopové svým bohům nos tupý a černou pleť přiřkli,
Thrákové svým oči modré a vlasy dávají rusé. (Zl. B 16 z Klementa.)
Kdyby však voli a lvi a koně též dostali ruce
anebo uměli kreslit i vyrábět tak jako lidé,
koně by podobné koňům a voli podobné volů
kreslili podoby bohů a právě taková těla
jejich by robili, jakou i sami postavu mají. (Zl. B 15 z Klementa.)

(0170, Zlomky předsokrat. myslitelů, př. K.Svoboda, Praha 1944, S. 39.)

Xenofanés (-IV.st.)

Jeden jest bůh mezi bohy a lidmi největší, který
smrtelníkům ni tělem ni myslí podoben není.
Celý on vidí, celý též myslí, celý též slyší,
na témže místě stále on zůstává, aniž se pohne;
nijak mu nesluší, aby snad přecházel tam nebo onam.
Beze vší námahy všechno on koná myšlenkou ducha.
(Zl. B 23, 24, 26 a 25 z Klementa, Sexta a Simplikia.)

Žádný nespatřil člověk a žádný nebude vědět
o bozích nic a o všem, co vykládám tuto.
Byť snad i náhodou vyřkl, co zcela je zdařilé, přece
sám o tom vpravdě neví; tak na všem spočívá zdání.
(Zl. B 34 ze Sexta a z Plutarcha.)

Bozi neukázali vše z počátku smrtelným lidem;
ti však hledati musí a časem naleznou lepší.
(Zl. B 18 ze Stobaia.)

Xenofanes pravil, že jsou stejně bezbožní ti,
kdo říkají, že bozi vznikli, jako ti, kdo říkají,
že zemřeli; neboť v obojím případě se děje,
že někdy bozi nejsou.
(Zl. A 12 z Aristotela.)

Xenofanes, jenž ... uznával jedinou podstatu,
nic nevysvětlil ..., nýbrž, maje zření k celému
vesmíru, říká, že jedno jest bohem.
(Zl. A 30 z Aristotela.)

(0170, Zlomky předsokrat. myslitelů, př. K. Svoboda, Praha 1944, S. 39-41.)

Xenofanés (-IV.st.)

Vždyť přece u Homéra se nejprve učili všichni. (Zl. B 10 z Herodiana.)
Všechno to bohům v básních svých Homér a Hesiod přiřkli,
všechno to, cokoli zdá se být u lidí hříchemn a hanbou,
krást i cizoložit a navzájem podvádět sebe. (Zl. B 11 ze Sexta.)
Než lidé myslí o bozích, že rodí se,
lidské že mají šaty a hlas i postavu lidskou. (Zl. B 14 z Klementa.)
Aithiopové svým bohům nos tupý a černou pleť přiřkli,
Thrákové svým oči modré a vlasy dávají rusé. (Zl. B 16 z Klementa.)
Kdyby však voli a lvi a koně též dostali ruce
anebo uměli kreslit i vyrábět tak jako lidé,
koně by podobné koňům a voli podobné volů
kreslili podoby bohů a právě taková těla
jejich by robili, jakou i sami postavu mají. (Zl. B 15 z Klementa.)

(0170, Zlomky předsokrat. myslitelů, př. K.Svoboda, Praha 1944, S. 39.)

Ladislav Hejdánek (2013)

V přemluvě k českému překladu Bonhoefferových dopisů z vězení (Widerstand und Ergebung, česky Na cestě k svobodě) charakterizuje J.B.Souček tyto dopisy tak, že „jsou jedním z nejvýraznějších, myšlenkově nejpodnětnějších a lidsky nejpřesvědčivějších dokladů odporu, který se proti nelidské hitlerovské tyranii zvedal i uprostřed německého národa“ (s. 7). Možná, že Souček zvolil tuto formulaci z jisté opatrnosti (která je ostatně patrná i jinde), ale vystihuje tak vlastně jen okrajový rys Bonhoefferových myšlenkových podnětů, které jsou daleko spíš (a také méně samozřejmě) kriticky zaměřeny na stav církve a ovšem zejména teologie (dokonce v něčem i proti teologii barthovské). Je ovšem pravda, že Bonhoefferova ostrá protináboženská kritika byla asi silně ovlivněna a zejména posílena nábožensky kolorovaným selháním církve i křesťanů. Ale celá věc pro něho byla v převážném rozsahu principiální: religiozita je vždycky spojena s nebezpečím scestí. Ale opravdu: je v těch Bonhoefferových dopisech něco zásadnějšího a aktuálně naléhavějšího než právě ona výzva k nenáboženské interpretaci? A že to není „rozpracováno“ až do nějakého tlustospisu? Vždyť to se nám stává neustále, že dostaneme „nápad“ (tj. něco, co „na nás padne“), ale nemůžeme to hned zpracovat a do šířky aplikovat; někdy to vůbec není v našich silách. Můžeme pak dělat něco užitečnějšího, že takový „nápad“ alespoň zaznamenat? A můžeme pak jako čtenáři takových záznamů dělat něco užitečnějšího, než se pokoušet tam vyhledat ty nejlepší a nejperspektivnější „nápady“? – Pochopitelně nemá mnoho ceny, když se někdo domácí „malou“ tradicí zabývá někdo, v jehož silách není se zabývat těmi velkými a „hlavními“ tradicemi. Jde jen o to, nenechat se stále jen víc a víc přitahovat tím „velkým“, „slavným“ a uznávaným. Vždyť jaký by to mělo smysl jen napodobovat v horší úrovni něco, co se i tak děje za mnohem příznivějších okolností jinde, tj. ve světě? A tak takový Bonhoeffer může mít větší vliv několik „nápady“ ve svých dopisech ve vězení než řada velkých teologických kompendií.
(Písek, 130607-1.)