Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

etymologické slovníky ()

česky: právo (od „pravé“ strany, podobně spravedlnost, správný, pravda, pravý, pravidlo atd.)
německy: Recht (od „rechte“ Seite, richtig, recht haben, Gerechtigkeit, )
anglicky: right (od right side, to be right, righteousness, též straight, correct, true, just)
francouzsky: droit (od přímý, rovný, též pravý; la droite – pravá strana)
latinsky: ius (též iurisprudentia, iustus, iustitia)
(Praha, 000315-2.)

Dick Francis (1980)

Život většiny lidí neovlivňují ani tak světové události, jako události v jejich bezprostředním okolí. Sami lidé taky nemusí doslova zachraňovat lidstvo ve světovém měřítku, stačí, když se aspoň snaží zavést a udržet právo a pořádek ve svém bezprostředním okolí, i když malém.
(Reflex, př. J. Moserová-Davidová, Olympia, Praha 21995, str. 225.)

slovníky ()

česky: právo (od „pravé“ strany, podobně spravedlnost, správný, pravda, pravý, pravidlo atd.)
německy: Recht (od „rechte“ Seite, richtig, recht haben, Gerechtigkeit, )
anglicky: right (od right side, to be right, righteousness, též straight, correct, true, just)
francouzsky: droit (od přímý, rovný, též pravý; la droite – pravá strana)
latinsky: ius (též iurisprudentia, iustus, iustitia)

Ladislav Hejdánek ()

Také v politice a v politických otázkách musí filosof zůstat filosofem, tj. nesmí si hrát na vědmu či mudrce-vševěda, ale musí nejenom sám dbát, ale i ostatním připomínat, že pravda je svrchovaná, že ji nikdo nemá pod svou kontrolou, a že je – to hlavně – jen jedná pravda, společná pro všechny, před kterou si jsou všichni rovni (vposledu), a to jak ve svých právech, tak ve svých povinnostech. – To pak ve svých důsledcích znamená, že také uprostřed politických diskusí musí filosof připomínat, že vedle subjektů politiky, vedle „předmětů“ politiky a vedle politického jednání (postupů, činů, rozhodnutí) je tu ještě „to čtvrté“, totiž cosi, co sice můžeme (i musíme) nějak – a to znamená vždy po svém a na své riziko – chápat, ale co není konstituována naším chápáním a co má povahu výzev či norem. Tak kupř. stará a dosud trvající diskuse o tom, zda je spíše oprávněné to pojetí, jež právo chápe jako „přirozeně“ založené, anebo spíše to, co přirozenoprávní teorii odmítá a omezuje se na právo pozitivní (tzv. právní pozitivismus), musí být označena za falešně vůbec založenou, neboť právo je (podobně jako pravda) na jedné straně mimo cokoliv, co můžeme zahrnout pod pojem „fysis“ (přirozenost), ale na druhé straně zůstává pro každé „pozitivní právo“ normou, kritériem – a dokonce přímo jeho předpokladem. Filosof tedy bude vždy poukazovat na nutnost respektu k oné nepředmětné normě (čímž má být zdůrazněno, že ani sama tato „norma“ nesmí být chápána jako něco daného, tj. pozitivního, v dějinách lidmi ani bohy „nepoloženého“ a nezaloženého). Vedle pozitivního práva a zákonů zůstane vždycky důležitá otázka „pravého“ práva a spravedlnosti. (Krouž.blok, list 87-156.) – (Praha, 870404-1.)

Aristotelés (-384-324)

Všechno, co je právo a co bezpráví, rozlišuje se dvojím způsobem, jak podle dvojího druhu zákona, tak podle osob, na nichž se páše.
Zákonem nazývám jednak zákon zvláštní, jednak obecný, povšechný. Zvláštním jest ten, který si každé společenství zvlášť pro sebe stanovilo, a to ať je nepsaný nebo psaný ; obecným jest ten, jenž má základ v lidské přirozenosti. Neboť, jak asi každý tuší, jest přirozené obecné právo a bezpráví i tam, kde není vzájemného společenství, ani dohody, jak na př. zřejmě naznačuje i Sofokleova Antigone, že i při zákazu podle práva pohřbila Polyneika, poněvadž je to požadavek práva přirozeného :
„To nežije jen včera nebo dnes,však věčně, aniž víme, kdo je dal.“ A tak se vyjadřuje i Empedokles o zákazu, že se nic živého nesmí zabíti, neboť to prý neplatí u jedněch jako právo, u druhých jako bezpráví,
„avšak všemocný zákon se prostírá v šíři i v dáli,etherem širokovládným a jasem vesmírným vůkol.“ A rovněž tak Alkidamas ve své řeči za Messenské.
(1032, Rétorika, př. Ant.Kříž, Praha 1948, str. 88 – I, 13 – 1373b.)