LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Ladislav Hejdánek (2005)

Husserl užil v jistých kontextech termínu „nenaplněné intence“. Ale v jistém smyslu je každá intence (jako skutečným, dějící se směřování) nenaplněná, protože jako naplněná přestává být dějící se intencí. Ovšem intence může směřovat k něčemu danému (byť jen předpokládaně danému atd.) nebo k něčemu ještě nedanému, teprve „přicházejícímu“, anebo dokonce k něčemu, co nikdy nebude „dané“. Takovou k nedanému zaměřenou intenci můžeme chápat např. jako „vnímavost“ vůči nepředmětným výzvám. Ve skutečnosti jsou ovšem obojí intence, tj. předmětné i nepředmětné, přítomny vždycky pospolu v každém aktu vědomí. Mám za to, že vědomí bez intencí není možné a neexistuje (ačkoli o tom Lévinas měl přednášku v Bernu 1983); můžeme snad mluvit o „náladě“ ve smyslu „naladění“, ale pokud má jít o skutečné vědomí, pak v souvislosti s „naladěním“ leda jako vědomí tohoto naladění, tedy jakási třeba sebejednodušší reflexe. Mluvit o vědomí bez intencí, tj. oproštěné od intencí, může jen ten, kdo ono „ne-dané“ považuje prostě (a nesprávně) za „nic“, a samozřejmě kdo intence spojuje výhradně s intencionálními „předměty“. My však budeme trvat na tom, že nepředmětné intence mohou směřovat k ne předmětům (non-objektům), aniž by byly (a vůbec mohly být) prázdné, resp. zcela nenaplněné. (Písek, 050720–3.)

Ladislav Hejdánek (2008)

V jistém smyslu lze říci, že „každé myšlení má své intence předmětné a své intence nepředmětné“, jak to Filip Karfík cituje (str. 62), ale není lhostejné (jako ostatně nikdy), v jakém kontextu to je vysloveno. Počátky myšlení musíme vidět už na vývojově nejvyšších úrovních živočišných, což znamená, že jsou mnohem starší než myšlení lidské a vůbec lidstvo, člověk. Tím spíš musíme vidět počátky lidského myšlení, pokud nám to je vůbec nějak dostupné, velmi opatrně – nemůžeme hned v jeho počátcích předpokládat něco, co známe ze svého vlastního myšlení dnešního. V té starší době nemůžeme dost dobře od sebe odlišovat (i kdybychom měli lepší přístup, což nemáme) různé „intence“ – jediné, co tam můžeme předpokládat, je soustředěnost na něco a opomíjení něčeho jiného (přesněji: všeho ostatního).
(Písek, 080110-3.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Patočka (v Úvodu do fenomenologické filosofie, str. 7) mluví o „prázdném mínění“, a charakterizuje je jako „mínění o tom, co ve svém okolí přímo nevnímám, ale co ustavičně svým smyslem podpírá přítomnost, bezprostřední zkušenost“. A pak pokračuje: „Míníce prázdným způsobem to, co nevnímáme, míníme totéž, jako když to vnímáme.“ – Z toho je zřetelně vidět, že ono „prázdné mínění“ není a ani nemůže být vskutku „prázdné“, neboť „něco“ míní, k „něčemu“ je svým míněním zaměřeno, a toto „něco“ je – i podle Patočky – „totéž“, co míníme údajně „ne-prázdně“, když míníme to, co „bezprostředně vnímáme“. – Jenže k tom u přistupuje ještě další zásadně významná věc: co to je ono „bezprostřední vnímání“? To je relikt empiristické (anglosaské) filosofické tradice, a já tento relikt odmítám. Nic takového jako „bezprostřední vněm“ ani „bezprostřední zkušenost“ („immediate experience“) neexistuje, a to ani u zvířat, nejen u člověka. Každá zkušenost je už nějak spoluformována tím, o čem třeba Driesch mluvil jako o „historické bázi reakční“, a přinejmenším na lidské úrovni zajisté také vědomou pamětí, tedy tím mnohým, co už znám a co vím, ještě než k onomu právě aktuálnímu vnímání mohlo dojít, než jsem vůbec začal vnímat. Patočkův termín „prázdné mínění“ bychom tedy mohli snad reinterpretovat v tom smyslu, že to je mínění, které se neopírá o aktuální vnímání, nýbrž o předchozí vnímání (a pak by ovšem vůbec nebylo „prázdné“; velkou otázkou by pak ovšem bylo, jak se vůbec může nějaké mínění opírat o živé, aktuální vnímání, aniž by takové aktuální vnímání okamžitě nezapojovalo do všeho toho, co poskytuje paměť o nejrůznějších vnímáních minulých, tedy o „zkušenost“ s dosavadním vnímáním). Ovšem co když je (aktuální) mínění zaměřeno na něco, co vůbec nelze „přímo“ vnímat, nýbrž co odhaluje teprve interpretace vnímaného (ať už aktuálně vnímaného nebo staršího, dřívějšího a do zkušeností zařazeného), anebo dokonce co vůbec smyslově vnímat nelze (smyslově vnímat přece nemůžeme třeba „pojem“, a ovšem ani intencionální předmět – ale o pojmu toho nemůžeme ani moc vypovídat – snad kromě srovnání jeho obecnosti s obecností jiných pojmů).
(Písek, 080205-1.)

Ladislav Hejdánek (2006)

Fenomén intence a intencionality je mimořádně zvláštní tím, že intence je možná jen jako akt (tj. jako výkon), přičemž tento akt či výkon intence do sebe nezahrnuje (a v sobě neobsahuje) příslušné intentum, ačkoliv by se bez toho, k čemu se vztahuje, nemohl vůbec uskutečnit (nemohl by být uskutečněn). My sice nejdůvěrněji (a to může někdy být i na překážku) známe intencionalitu duševní resp. myšlenkovou (nebo spíše jsme s ní jen jakoby „obeznámeni“, je nám jakoby „blízká“), ale nechceme-li předčasně a tedy předsudečně rozhodovat, nesmíme vylučovat z rámce toho, co vše je „intencí“ a jakých nejrůznějších forem „intence“ může nabývat, ani obdobné akty (výkony) na úrovních mnohem nižších (a možná až nejnižších). Takže naším cílem je vymezit to, co k intenci bytostně náleží a čím se vyznačuje, a to tak, aby se to nevztahovalo omezeně pouze na intence myšlenkové resp. duševní vůbec. Intence jakožto akt tedy nepotřebuje (krom svého vlastního subjektu, jehož aktem je) žádný další akt „porozumění“ ze strany nějakého dalšího subjektu (jako pozorovatele, lépe či hůře chápajícího, oč jde), jak tomu je např. v případě znaku nebo symbolu apod. V tom smyslu není žádná intence „prázdná“, nýbrž je vždy konkrétně vztažená je svému „intentum“ (tedy jde-li o intenci myšlenkovou, ke svému „cogitatum“); zase v tom je závažný rozdíl třeba oproti znaku: znak sám se k tomu, co označuje, nijak „zjistitelně“ nevztahuje, a v tom smyslu na něm nijak konkrétně nezáleží, protože vztah mezi ním a označeným je věcí konvence. Zejména však vztah intencionálního aktu k tomu, co může (ale nemusí) být intencionálním předmětem (protože může jít o „intencionální nepředmět“) není ničím pouze míněným, ale je něčím vskutku „realizovaným“, uskutečněným, provedeným, a to oním zmíněným aktem samým. A přesto jde o vztah k něčemu, co je a zůstává mimo rámec samého výkonu intence, a to i když nejde o žádnou předmětnou, reálnou skutečnost.
(Písek, 060817-1.)

Ladislav Hejdánek (2006)

Všude, kde najdeme nějaký ucelený pohyb (dění, děj), můžeme rozpoznat, určit a popsat jeho směr. To, že se ,něco‘ tímto směrem pohybuje (děje), můžeme jednak charakterizovat jako dynamiku, která má jistou tendenci, jistý „spád“, anebo je navíc zaměřena ještě k něčemu jinému než k tomuto svému „výsledku“ (který je ještě součástí onoho pohybu, jíž však sám pohyb končí). Toto směřování k něčemu jinému, co je mimo sám výkon tohoto směřování, ale co je pro „smysl“ směřování naprosto nezbytné, budeme nazývat směřováním intenčním, případně intencionálním. (Zatím necháváme stranou rozlišení dvojího typu ucelenosti určitých pohybů, a to podle toho, zda zdrojem a garantem takové ucelenosti je „pohyb sám“ (přesněji: sama událost), anebo je-li tím integrujícím činitelem nějaký subjekt vnější (nějaká jiná událost). Každá událost, která je s to se vztáhnout nějak k sobě (a to je podmínkou jak její „reálnosti“, tak toho, že se tím sama ustavuje jako subjekt), to činí tak, že tím vykonává nikoli už pouze své vlastní bytí, nýbrž něco, co navíc směřuje ještě k něčemu, co k jejímu bytí nenáleží jako jeho součást nebo složka.Tento výkon události („celostného pohybu“) se zaměřuje, “cílí“ k něčemu, co „ještě není“, a to i v každém případě, kdy můžeme poměrně zřetelně rozpoznat daleko zřejmější zaměřenost k něčemu vnějšímu, tj. k nějaké jiné události, která „jest“ (nebo vůbec něčemu vnějšímu, v okolí „jsoucímu“). Spjatost tohoto zaměření k něčemu jsoucímu se zaměřením k něčemu nejsoucímu spočívá v tom, že samo zaměření k čemusi jsoucímu nevyplývá ze jsoucnosti onoho jsoucího, ke kterému je událost/subjekt navenek zaměřena, ale je nejen provázena, ale přímo podmíněna výkonem něčeho, co nevyplývá („kauzálně“, determinovaně) ani ze jsoucnosti události samé. Právě tento vztah zaměřenosti k onomu ještě nejsoucímu, k čemu má teprve dojít (a to díky aktu události, nikoli jen v důsledku jakoby naprogramovaného průběhu jejího dění, jejího bytí), budeme nazývat intencí, a když bude chtít obecně mluvit o charakteru této zaměřenosti, budeme mluvit o intencionalitě.
(Písek, 060816-1.)